Marta Tomancová kreslí pro radost sobě i druhým

Ta bude zahájena slavnostní vernisáží v pátek 2. listopadu v 17 hodin v Galerii severní křídlo zámku. Řeč je o Martě Tomancové, které několikrát osud v podobě vážných chorob zkřížil cestu, ale i přesto prochází životem plným lásky a optimismu.

ROZHOVOR

Jaké jste měla dětství?

Narodila jsem se v Přerově jako jediné dítě manželům Marii a Jaroslavu Šnoblovým. Moje dětství bylo krásné, dokud moje maminka byla v domácnosti a věnovala se pouze mně.

Byla vyučena holičkou. Všechny moje panenky měly paruky. Pletla, háčkovala, vyšívala, dodnes mám od ní ušitý hanácký kroj.

Otec byl číšník, za mlada hrával ochotnické divadlo ve Velkém Týnci. Miloval hudbu, knihy, hlavně poezii. Po obou jsem zdědila lásku ke všemu krásnému, k tanci, hudbě, knihám, veršům, obrazům.

Od tří let jsem chodila do rytmiky paní Sklenářové v Přerově. Bohužel, když jsem něco začala, nemohla jsem pokračovat. Odvezli mne přímo z představení v Městském domě do nemocnice v Olomouci a ještě v noci mi operovali střední ucho.

Byla jsem nejmladší skautka. Na to období mám velmi krásné vzpomínky, byla jsem malá, byly mi čtyři roky, všechno se točilo kolem mně.

Jak pokračovalo dospívání, vše se točilo neustále jenom kolem vás?

Skaut skončil a já si začala uvědomovat, že už nic není jako dříve, škola, rodiče, v zaměstnání, a už nejsem obletované dítě. Opět jsem onemocněla, dostala jsem spálu, zákaz tance, divokých her. V roce 1950 jsme se přestěhovali do Hranic.

Otec působil jako vedoucí hotelu Brno, matka jako kuchařka tamtéž. A pro mě už nezbýval čas vůbec. Zůstal mi papír a tužka.

Později jsem znovu začala chodit do baletu, začala jsem hrát českou házenou, ale více času jsem trávila se skicákem a rozhodla jsem se, že půjdu na Střední průmyslovou školu oděvní do Prostějova.

Chtěla jsem být oděvní návrhářkou, všechno bylo tak snadné, bylo mi 14 let. Na konci druhého ročníku jsem onemocněla tuberkulózou plic a po ročním přerušení jsem se nedostala na modelářský obor, ale na technický. Bylo to velké zklamání.

Odmaturovala jsem, vdala jsem se, přišly děti Albert, Bernadetta, Beata, já pracovala v Oděvní tvorbě jako střihačka, manžel Petr dojížděl do zaměstnání do Nového Jičína a později začal studovat práva na Univerzitě Karlově v Praze.

To byla asi vaše budoucí cesta do Prahy a hlavně do Národního divadla.

Ano, když manžel dokončil studia, odstěhovali jsme se do Prahy a já dostala místo v dílnách Národního divadla jako mistrová dílny scénických kostýmů.

Bylo to splnění všech mých snů. Divadlo – balet, činohra, opera, s lidmi, které jsem znala z obrazovky, pohybovat se v zákulisí, znát intimní svět za oponou. Učila jsem se zvládnout střihově dobu i vzhled a techniku pro určitý žánr, každá komedie byla jiná, vždy náročná, ale o to zajímavější a vždy dělaná s láskou a oddaností, kterou jsem doposud nepoznala.

A jak už to u mě bylo osudné, opět jsem onemocněla, tentokrát rakovinou.

To pro vás musel být velký zlom.

Když na to dnes vzpomínám, prožívala jsem velmi těžké období. Odskočila jsem si na chemoterapii a vracela jsem se zpět ke své práci. Nebylo možné opustit rozdělané kostýmy. Rok léčení byl opravdu náročný – už je to dávno…

Práci v divadle jsem milovala, kolektiv byl báječný, všichni si vzájemně pomáhali, ráda vzpomínám, jak se finišovalo před premiérou, někdy do noci a nikdo si nestěžoval.

Práce s výtvarníky byla krásná, když jsem pochopila, co požadují. Někdy jejich kresby byly nečitelné a já si je musela překreslit do svého jazyka.

A pak jsem si vzpomněla, že to je vlastně to, co jsem vždy chtěla dělat. Ale já to dělala, ba daleko víc, já tomu nakreslenému kostýmu dala život. Ten báječný pocit, vidět jej na jevišti Národního divadla, Smetanova divadla, Tylova divadla, Laterny magiky na osobnostech, které ho oživily…

Musela to pro vás být opravdu velmi krásná léta, co následovalo pak?

A pak jsem zůstala doma, rozloučila se s tvůrčí noblesou, chvíli vydechla, ale plno nápadů a chuť stále něco výjimečného tvořit mě neopustily. Dala jsem dohromady skupinu odborníků, většinou z divadla, a dělali jsme malovaný selský nábytek.

Později jsem se vrátila ke krejčovině a dělala své večerní toalety. Pár módních přehlídek mi přineslo zklamání a já se rozhodla skončit. Manžel se věnoval advokacii, potřeboval občas pomoc, vnoučata potřebovala občas pomoc, vnučka nastoupila na soukromou baletní konzervatoř a konzervatoř potřeboval občas výpomoc s kostýmy.

A já si uvědomila, že je právě čas, abych také já začala potřebovat sama sebe, že čas strašně letí a já pro sebe neudělala nic, čím bych se zase obohatila, čím bych se zdokonalila a najednou jsem si vzpomněla, že kdysi…

Že kdysi bylo něco, v čem jsem měla jistotu, co jsem pocitově věděla, že je to se mnou a měla jsem velký strach, jestli vůbec si mohu troufnout to v sobě probudit. Tak jsem to zkusila…

To asi mluvíte o své současné činnosti.

Ano, vracely se mi vzpomínky na dětství, kdy jsem se pokoušela kreslit. Začala jsem chodit do výuky kreslení. Kresba mi zabírá mnoho času, ale rozhodla jsem se udělat také ještě něco nového pro sebe, ale i pro radost druhým.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK:

Marta Tomancová chystá v Hranicích výstavu