V komunistických kriminálech strávil deset a půl let. Zažil v nich jedny z nejhorších chvil svého života, kdy byl několikrát na pokraji smrti, ale i okamžiky dobré, na které i dnes rád vzpomíná. Řeč je o pětasedmdesá­tiletém JosefuČočkovi z Hranic, předsedovi místní pobočky Konfederace politických vězňů. Při příležitosti šedesátého výročí komunistického únorového puče poskytl Hranickému deníku rozsáhlý rozhovor.

Jaké vzpomínky se vám vybavují při výročí 25. února?
Je to doba, kdy začala vláda jedné strany. Bylo to však pod hesly typu „kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Byl jsem tehdy ještě mladý kluk, ale viděl jsem, jak komunisté pod různými záminkami perzekuují obyčejné lidi. Nemuseli nic dělat, stačilo jen to, že nebyli na straně bolševiků. Na Hranicku se s té době staly dvě takové větší protibolševické akce. Nejprve účastníci všesokolského sletu provolávali během průvodu slávu prezidentu Benešovi, za to že odmítl podepsat novou ústavu, a to jim komunisté nezapomněli. Další protikomunistické vystoupení se uskutečnilo při tradiční Mariánské pouti na svatém Hostýně, kde účastníci u ohňů zpívali orelské písně a provolávali protikomunistic­ká hesla.

Kdo všechno se protikomunistického odporu zúčastnil?
Byli to obyčejní demokraticky smýšlející lidé, kterým se nelíbily způsoby jediné vládnoucí strany. Komunisté totiž, když vroce 1946vyhráli volby, bylo to díky krásnému volebnímu programu. Slibovali, že každému sedlákovi, který hospodaří na menší rozloze než sto hektarů, nechají jeho půdu, že podniky, kde je méně než padesát zaměstnanců, zůstanou vsoukromých rukou. Když ale lidé viděli, že komunisté své sliby nedrží, že pošlapali svobodu slova a projevu, tak se od nich začali odvracet. Bolševikům nezbývalo nic jiného než použít kudržení své moci násilí. Aby lidi zastrašili, začali smonstrprocesy, například proti Miladě Horákové nebo generálu Píkovi. Spousta lidí proto raději utekla do zahraničí. Jen vroce 1948jich bylo 300tisíc.

Jaký byl výsledek tohoto zastrašování?
Mnoho lidí se bálo, proto začal odboj odumírat. Emigranti, kteří utekli na Západ, v té době neměli dost prostředků, aby odboj podporovali, proto začaly protikomunistický odboj podporovat vlády USA, Francie a dalších zemí.
Jak jste se do odboje zapojil vy?
V padesátých letech jsem se pokusil o přechod hranic. Ale chytili mne a dostal jsem tři měsíce. Zavřeli mne do vězení v Plzni, kde jsem se setkal s plukovníkem Horusickým, který za války pracoval pro americkou rozvědku. Byli jsme spolu na cele, když se začal připravovat na útěk. Měl mu pomoci někdo zvenku. Pomáhal jsem mu prokopávat omítku, ale těsně předtím než mělo k útěku dojít, přeložili mne jinam. Jemu se utéct povedlo a v roce 1951 pro mne poslal spojku. Poté jsem prošel do Rakouska, kde jsem absolvoval pětitýdenní výcvik. Pak jsem začal převádět na Západ lidi, kterým hrozilo vězení nebo o jejichž spolupráci měla zájem americká zpravodajská služba.
Kolik lidí se vám podařilo dostat za hranice?
V letech 1951 a 1952 jsem měl sedm přechodů. Bylo to vše zorganizované přes takzvané mrtvé schránky, převedl jsem ty lidi do Rakouska, kde na ně za hranicemi čekala spojka, a ta si je odvedla dále. Koncem roku 1952 ale už byly na hranicích trojité zátarasy, minová pole a elektrické dráty, a přes ty jsem se už nedokázal dostat. To se mi povedlo až v roce 1952. V Rakousku jsem se naučil, jak se dostat přes elektrické dráty a jak zakládat protistátní skupiny. Dvě jsem dokonce založil, jednu v Prostějově a jednu v Třinci. Ale lidé měli strach, všude bylo plno provokatérů, mysleli si, jestli nejsem jeden z nich.
Poté vás ale chytili. Jak se to stalo?
V roce 1954 jsem se vracel z Rakouska. Na hranici jsem byl zraněn střepinou z granátu. To jsem skoro oslepl, navíc mne jeden pohraničník chtěl na místě zabít, ale velitel mu to zakázal, že mám možná důležité informace. Zavřeli mne do sklepa, kde bylo půl metru vody a kde jsem musel čekat, až si pro mne přijede Státní bezpečnost. Nejprve mne odvezli do Prahy, tam se ke mně chovali vcelku korektně, horší to ale bylo, když mne odvezli do Olomouce. Než jsem se stačil rozkoukat, měl jsem sedm zubů venku, pak mě mlátili obušky až do bezvědomí. Možná by mne na místě zabili, ale musel jsem se dožít procesu.
Jak probíhal proces?
Při výsleších jsem měl zavázané oči a ruce jsem musel mít před sebou natažené na stole. Byli mě po nich ocelovým pravítkem, skoro jsem přišel o prst. Nakonec mi přišili špionáž, prokurátor pro mne chtěl trest smrti. Všechny výslechy byly předem připravené, byla to fraška. U soudu jsem byl jen při prvním stání. Protože jsem jim otevřeně říkal, co si o nich myslím, raději mne odvedli pryč a přivedli až na vyslechnutí rozsudku. Nakonec jsem dostal doživotí. Soud mi dal jako polehčující okolnost to, že jsem byl téměř mladistvý. Bylo mi jen devatenáct let.
Kde vás věznili?
Měl jsem tu smůlu, že mne převezli do Mírova. Zdejší bachaři totiž byli přítomni u soudu, kde měli představovat „rozhořčenou veřejnost.“ Za to, jak jsem u soudu komunistům nadával, mi pak dávali pořádně zabrat. Ať jsem udělal cokoli, zavírali mne do díry. Tam byla taková zima, že jsem dostal zápal plic. Po třech týdnech ve vězeňské nemocnici jsem byl zpátky na cele a měsíc nato opět v díře. Znovu jsem dostal zápal plic, vážil jsem 42 kilo, a tehdy mi šéflékař řekl: „Chtějí vás zlikvidovat, jediné, co pro vás můžu udělat, je, že požádám o vaše přeložení jinam.“
Jak to dopadlo?
Nejprve mne dali na oddělení pro přestárlé, kde jsem sdílel celu se dvěma německými generály. Jeden z nich, generál Gottschalk, za celou dobu nepromluvil slovo česky. To jsem už byl psychicky na dně, úplně zlomený. Jednou v noci ke mně ale tento generál přistoupil a česky mi řekl: „Mladý muži, hlavu vzhůru. Jak u nás skončil nacismus, tak i u vás skončí ten komunismus.“ To mi dodalo sil. Za měsíc mne pak převezli do Leopoldova, kde jsem strávil deset let.
Jaké to bylo v Leopoldově?
Tehdejší velitel, staršina Eliáš, nás vítal slovy: „Pro vás je jen cesta dovnitř. Ven se dostanete jen tady na těch vozících pro mrtvé.“ Po týdnu na samotce nás poslali na lékařské vyšetření, a tady se na mne opět usmálo štěstí. Vězeňští lékaři tady byli taky muklové a jedním z nich byl Honza Šmíd, spolupracovník plukovníka Horusického, s nímž jsem byl kdysi zavřený v plzeňské cele. Ten mne nechal půl roku na nemocničním oddělení, kde mne dali dohromady. Pak to zase začalo, byla to hrůza, neustálá buzerace a šikanování ze strany dozorců.
Vzpomenete si na nějaké příhody, které by ilustrovaly, jak to v Leopoldově vypadalo?
Stávalo se nám, že jsme přišli z pracovní směny a měli jsme na pokoji všechny věci zpřeházané, do čaje nasypanou sůl a podobně. Dozorci měli také takovou zábavu, že si občas vybrali nějakého vězně a zmlátili ho do bezvědomí. Obzvlášť špatně tu situaci nesli například vojáci, kteří za války bojovali proti nacismu. Ti zažili také věznění Němci a byla to pro ně úplná hrůza, že se k nim vlastní lidé chovali hůře než nacisté. Když se například velitel pražského povstání generál Kuttelwascher dostal na celu s tehdejším německým velitelem pražské vojenské posádky, Němec jen zvedl obočí a řekl: „A já myslel, že tu válku jste vyhrál vy.“ Hodně zlé to bylo i pro lidi, kteří měli venku na svobodě své rodiny, manželky a děti. Ty totiž komunisté těžce persekuovali a šikanovali. Přes všechny ty hrůzy mám na Leopoldov dobré vzpomínky. Setkal jsem se tam totiž s elitou českého národa.
Které osobnosti jste v Leopoldově potkal?
Byli to vojenští činitelé generál Syrový nebo velitel pražského povstání generál Kuttelwascher, profesor Peška, který se podílel na vytvoření československé Ústavy, a také básníci Rotrekl, Zahradníček nebo Václav Renč a spousta dalších osobností. Pro mne, mladého vyjukaného kluka, to byly velké autority, ale naučil jsem se od nich spoustu věcí. Byla to pro mne doslova univerzita života. Při práci, když jsme třeba drali peří nebo loupali slídu, míval vždy někdo z těch vzdělaných pánů přednášku o něčem zajímavém. To ale trvalo jen do roku 1960. Tehdy došlo na amnestii, a tahle i přes všechny možné útrapy a buzerace krásná doba skončila.
Co se dělo potom?
Z Leopoldova propustili 1800 lidí a místo nich přišli vrazi a různé kriminální živly. My, kteří jsme měli trest za špionáž a sabotáže, jsme ve vězení zůstali a bachaři proti nám tyto kriminální živly úmyslně poštvávali.
Jak jste přežil toto období?
Chodil jsem tehdy pracovat do Adastu, kde jsem vyráběl součástky pro sovětské rakety. To byla potřeba přesnosti doslova na mikrony. Když mne ti kriminálníci několikrát zmlátili, šel jsem za svým civilním vedoucím a řekl mu, že pokud to bude takhle dále pokračovat, že nemůžu ručit za to, že nezačnu vyrábět zmetky. Ten pak nějak zařídil, že jsem měl od těch lidí pokoj.
Dostal jste doživotí. Jak jste se nakonec dostal na svobodu?
V roce 1962 mi kvůli změně zákona snížili trest na patnáct let. V roce 1963 odhalil Chruščov stalinův kult osobnosti a situace se trochu změnila k lepšímu. V roce 1964 pak přijela komise, která prošetřovala případy odsouzených mladistvých, kam jsem v době, kdy mne zavřeli, téměř patřil. Přišli i za mnou a doporučili mi, abych si podal k prezidentu Novotnému žádost o milost. Moc jsem tomu nevěřil, ale nakonec mne propustili. To jsem za sebou měl deset a půl roku vězení. Skoro jsem tam přišel i o život, ale potkal jsem tam řadu vzácných lidí. Jedním byl třeba šikovný žid z Komárna Ewin Steiner. Ten měl schopnost dostat do kriminálu úplně všechno. Když jsem ležel na nemocničním oddělení a skoro jsem umíral, sehnal mi lék hydrokortizon, který tehdy nebylo možné získat ani v civilu. Nebo jsem se přátelil s dalším židem Matyášem Levinterem, který mi vyprávěl dějiny židovského národa a naučil mne anglicky.
Co jste zažil po propuštění z vězení?
Ani venku to pro mne nebyla procházka růžovým sadem. Kromě doživotí mne totiž soud připravil o občanství. Musel jsem proto každý měsíc chodit na Státní bezpečnost, aby mi dali razítko o prodloužení povolení k pobytu. V Hranicích jsem nemohl sehnat práci, nakonec jsem ji dostal u Ingstavu Opava, který tady stavěl čističku. Protože mne nebavilo každý měsíc si chodit na StB pro razítko, zkusil jsem to v Ostravě, ale tam to bylo to samé. Tam byl krajským tajemníkem KSČ jakýsi Kempný, a ten býval věčně ožralý. Jednou takhle opilý spadl ze schodů a svalil to na protisocialistické živly. Tak nás estébáci všechny posbírali, ale naštěstí jsem měl v době, kdy se to stalo službu na šachtě, takže jsem měl alibi. Přesto mi poradili, že v Ostravě pro mne není dobré ovzduší, ať jdu jinam. Tehdy dělal velký nábor Armabeton, který v Praze stavěl většinu velkých a důležitých staveb. Se svými zkušenostmi z dolů jsem se tam uchytil a chovali se tam ke mně slušně. Dokonce jsem v Praze narazil na estébáka, který mi dal razítko o prodloužení pobytu na pět let, tak jsem měl na nějakou dobu po starostech. Teda do doby, kdy měl jít starší syn na školu. Měl sice samé jedničky, ale komunisté rozhodli, že může jít jedině do dolů nebo do hutí. Díky pomoci ředitele Armabetonu se mi jej ale podařilo po různých kličkách dostat na jeho vysněnou profesi automechanika. Pak už to šlo jen k lepšímu. Přišla sametová revoluce, rehabilitovali nás, a teď, dokud mám v pořádku zdraví, je to jen dobré.