Nekl: KSČ chystala změny, které požadovala revoluce

PŘEROV - Za totality vystřídal několik funkcí a byl i předsedou OV KSČM v Přerově. Z aktivní politiky odešel v roce 1994. Vedl restaurační zařízení, čemuž se později začal věnovat soukromě. V současné době je asistentem Poslance PČR za KSČM Ladislava Mlčáka.

Dvakrát se pokoušel uspět v senátních volbách. Pokaždé postoupil do druhého kola, ale na vítězství nedosáhl. Josef Nekl byl coby člen komunistické strany přímým účastníkem takzvané Sametové revoluce. Jak vzpomíná na převrat a polistopadové události?

ROZHOVOR

Jak jste vnímal události, které provázely takzvanou Sametovou revoluci?

Určitě se smíšenými pocity. Již delší dobu před listopadem byly na politické scéně zřetelné snahy o demokratizaci společenského života, snahy o větší zapojení občanů do správy věcí veřejných, uvolnění v oblasti kultury, malého podnikání a podobně.

Bohužel liknavost a možná i velké tápání „jak dál“ v nejvyšších patrech vedení KSČ a státu přispělo k urychlení procesu, který nastal.

Jen pro informaci – kdyby vedení KSČ tvrdošíjně netrvalo na tom, že XIV. sjezd KSČ se musí konat v únoru 1990, ale sjezd proběhl na počátku podzimu 1989, byly by projednávány kroky, které lidé požadovali na demonstracích v listopadu 1989.

Zrušení devizového omezení pro cestování do zahraničí, rozvoj občanské společnosti s rovnoprávným postavením jednotlivých politických a občanských subjektů, rozvoj ekonomiky zejména v oblasti služeb, malého rodinného podnikání na základě tržní soutěživosti se společenskými formami vlastnictví, další uvolnění pro práci tvůrčí umělecké inteligence atd.

Nakonec takto jsem připravoval i Městskou konferenci KSČ na počátek prosince 1989 – za účasti všech politických stran působících ve městě a rozhodujících společenských organizací Národní fronty.

Prostě konferenci otevřenou. Ale v dějinách a politice nějaké kdyby neplatí. Ty v úvodu zmíněné smíšené pocity vyplývaly z toho, že jsem si byl vědom nutnosti změn.

Na druhé straně jsem cítil, že předákům Občanského fóra a dalších nově vznikajících iniciativ nejen v centru dění v Praze, ale i v místních podmínkách nejde ani tak o pravdivé a čestné naplnění tužeb lidí, ale pouze a jen o uchopení politické moci s cílem hospodářského převratu.

A mé obavy se naplnily. Jen bláhový člověk může věřit tomu, že listopadové události byly jen a pouze masovým a živelným „bouchnutí přehřátého kotle“, že hlavním hybným motorem byli studenti a jejich pochod Prahou 17. listopadu u příležitosti Mezinárodního dne studentstva. Našel se jen vhodný prostředek k provedení mocenského převratu.

Vzpomínáte si, jak a s jakými pocity jste přesně 17. listopad 1989 prožil?

Detailně ne, ale byl to pro mě určitě normální pracovní den. Možná večer při televizních novinách jsem zaregistroval, že v Praze probíhá pochod studentů k již zmíněnému dni.

Víte, do našeho města dorazila takzvaná revoluční vlna později. Takovou první větší akcí byla celoměstská veřejná schůze v kině Hvězda dne 23. listopadu 1989 po skončení pietního aktu u sochy Klementa Gottwalda v den jeho 93. výročí narození.

Z normální veřejné schůze se stala tribuna politických střetů a názorů, v jejich čele stáli mladí lidé – pravděpodobně studenti z UP v Olomouci a jejich přátelé z Prahy.

Jejich účast, jejich intenzivní působení mezi žáky středních škol v dalších dnech rozhýbaly i přerovské veřejné hladiny života. Pak už vzaly události stejně rychlý spád jako v celé zemi.

Možná právě v tyto okamžiky mě došlo, že jsem účastníkem kvalitativní změny ve společnosti. A byl jsem opravdu účastníkem přímým, neboť jsem se za KSČ zúčastňoval prakticky všech rozhodujících jednání a kulatých stolů, které předurčovaly další vývoj jak ve městě, tak v okrese.

Změnila tato událost nějakým způsobem vaše politické přesvědčení?

Nikoliv, dovolím si tvrdit, že naopak upevnila mé přesvědčení. Samozřejmě že nejen samotná přelomová doba, ale především vývoj, který poté nastal, ve kterém žijeme a jehož ovoce po menších či větších dávkách sklízíme.

Zde si dovolím malou poznámku – velmi si vážím všech, kteří na svou minulost neplivli, kteří vědí proč jsou komunisty, kteří byli a jsou komunisty ne proto, že to něco „nasype“, ale že hájili a hájí ideály lidsky spravedlivé společnosti.

A nevážím si zejména těch, kteří se změnou východního na západní směr proudění odhodili svou skořápku i svou rudou legitimaci a opět se pod rouškou jiných politických uskupení doškrábali ke svému zlatému teleti, svému místu nahoře.

Co podle vás přinesla doba po revoluci lidem dobrého a naopak co je horší?

Samozřejmě, že každá změna musí přinést věci dobré i věci horší. Nyní záleží na tom, jaký je poměr mezi dobrým a tím horším. To horší bohužel z mého pohledu převažuje.

Neutěšená ekonomická situace značné části obyvatel, kdy jen jedna třetina jich dosahuje oficiálního průměrného platu, devastace kulturních hodnot předaných našimi předky, pseudoumění se vydává za umění, amorální chování se stává vzorem morálky, peníze ovládly mezilidské vztahy, zdraví se stává výnosným kšeftem pro pár vyvolených, nám záviděná po celém vyspělém světě jednotná školská soustava se mění v experiment zahrávající si s úrovní vzdělání budoucích generací, zapojení se naší země po bok nejagresivnějších jestřábů kalících mír ve světě a patolízalské strpení základny US Army na našem území předváděné současnou vládou, tvrdošíjné odmítání prvků přímé demokracie ve formě zákona o všeobecném či pro určitou věc svolaném referendu a tak bych mohl pokračovat dále. Normálně myslící a uvažující řadový občan jistě ví, o čem hovořím.

Jaké chyby se u nás v politice staly po listopadu 1989?

Chyby jsou odvozené od toho, kdo politiku provádí. A pokud ji provádí garnitura, která by ve vyspělých demokratických státech hrála přinejlepším třetí ligu, tak to hovoří samo o sobě.

V prvé řadě se lidem od samého počátku lhalo. Současný bezvýznamný důchodce Václav Havel hovořil o pravdě a lásce, vítězství nad lží a nenávistí.

O rozsahu chyb hovoří i připravované demonstrace v Praze a Brně 17. listopadu 2007 pod hesly „Ne zradě jedné vlády a politiků, kteří už nás nezastupují“ a „Pravda a láska ještě nezvítězily“.

Tuto demonstraci spolupořádají i studenti českých středních a vysokých škol a je zaměřena na referendum a skutečnou demokracii. Velkou chybou je to, že politici u moci prostřednictvím své politiky rozdělili společnost na občany první a druhé kategorie.

Máme opět elitu (která je postavena jen na moci a penězích, nikoliv a výhradně na morálním kreditu) a obrovskou masu nás „v podhradí“.

Obrovskou chybou pak bylo to, že vládnoucí skupina rozprodala, nebo lépe rozdala, bohatství, rodinné stříbro, které nashromáždily generace našich předků. Tak jsme se stali zcela ekonomickými vazaly mocnějších států.

Tečku tomu daly nevýhodně sjednané podmínky našeho členství v EU. Doplatili na to především zemědělci a potažmo s tím i my, spotřebitelé.

Co by se podle vás mělo v současné době na naší politické scéně změnit?

Celé společenské klima. K významným funkcím ve státě, kraji i ve městě se nemohou dostávat lidé, kteří nemají kredit u většiny národa.

Mělo by se dbát na to, aby se výsledky voleb jako neměnná vůle lidu odrazily i v tom, kdo je zastupuje v nejvrcholnějších funkcích. Počínaje prezidentem republiky, složením vlády a konče obsazením primátorského křesla a židlí v městské radě.

Morální kredit a bezúhonnost by v politice měly hrát hlavní roli. Politiku by neměli dělat lidé, kteří kolem sebe šíří jen zášť a nenávist, kteří berou politiku a své postavení jen jako prostředek revanše. Měla by se vrátit úcta k člověku a politika by měla být brána jako služba veřejnosti, ne jako prostředek k ukojení svých potřeb a zájmů.

Josef Nekl