Povodně 1997: Oslavil s přáteli narozeniny a na kolonádu vtrhla voda

V Hranicích pršelo vydatně už od pátku. I v neděli 6. července, kdy už hladina Bečvy a Veličky svým stoupáním znepokojila nejednoho pozorovatele, byl Jaroslav Sedláček v práci. Ještě večer, než se vydal domů, se snažil zjistit stav Bečvy a především to, zda nehrozí její vylití.

„Šéfe, jako obyčejně, jdeme spát," ubezpečil jej asi hodinu před půlnocí tehdejší lázeňský údržbář. Ale už pár hodin poté ho ale vzbudil telefon, ze kterého se ozvalo, že je v Bečvě voda. I dnes jsou z jeho hlasu cítit velké emoce z toho, že je nikdo nevaroval. Nebyly spuštěné sirény, neměli žádné informace.

Jak jste se o povodních v roce 1997 dozvěděl?

V pondělí sedmého července mě o půl čtvrté ráno probudil telefon. Volala mi tehdy sloužící doktorka, která mi řekla, že je v Bečvě voda. V tu chvíli, jak jsem byl rozespalý, jsem jí odvětil, že v Bečvě musí být voda. Ona mě ale hned probrala, když mi řekla, že tím myslí naši budovu. To už tam byl metr vody.

Co následovalo po této zprávě?

Okamžitě jsem se chtěl dostat do lázní. Hupsnul jsem do auta, které jsem měl před domem, ale k sokolovně jsem se už nedostal a přes Ústí to také nešlo. Všude už byla voda. Do Teplic jsem se tedy vydal pěšky po kolejích. Vlaky v tu dobu už také nejezdily.

Jaká to byla cesta, věřil jste, že se tam nějak dostanete?

Cestou jsem potkal kuchařku a vedoucí skladu z lázní, byly to takové mladé holky, takže jsme šli všichni spolu. Pak jsme se dostali na úroveň lázeňské lávky pro pěší, a když jsem se podíval z kolejí, všude bylo plno vody. Hlavní tah na Valašské Meziříčí byl úplně pod vodou a v lázních nebylo poznat, kde je tok Bečvy a kde tráva a silnice. Všechno se proměnilo v jednu obrovskou řeku. Nedalo se ale nic dělat, museli jsme se přes to dostat. Sundal jsem si kalhoty, spustil se s pomocí větve na silnici do vody, ta mi byla pod prsa, a řekl jsem: „Holky, to je dobrý, to přebrodíme."

To zní dost nebezpečně…

Kdyby tam byl nějaký výmol nebo díra, tak nás to asi vezme, ale to mě napadlo až potom. Chytli jsme se všichni za ruce a šli proti té vodě. A skutečně jsme to přebrodili až k lávce pro pěší a dostali se do lázní.

Co vám v tu chvíli probíhalo hlavou, vzpomenete si ještě?

Pořád jsem myslel na to, kdo těm lázeňským hostům v sanatoriu Bečva uvaří. V sezoně se tam vařilo až 400 jídel. Měli jsme tenkrát úplně plno, dokonce v lázních byli i Izraelci. A všichni ráno čekali na jídlo.

Jak to vypadalo v sanatoriu Bečva, když jste tam dorazil?

Do sanatoria jsme se dostali z druhé strany, z vrchu. Bylo tam až 1,7 metru vody. Klavír, který stával na podiu, plaval u stropu, všechny stoly také pod stropem, a právě ta kuchyně, která vařila pro osm set pacientů, byla celá zaplavená. Katastrofa, hrůza. V kapličce, která je nejstarší budovou lázní a stojí kousek níž od domu Bečva, byly přes dva metry vody.

V patrech léčebného domu Bečva byli v tu dobu nějací pacienti?

Evakuován nikdo nebyl. Naštěstí je do tohoto domu vstup i výstup jak zepředu od řeky Bečvy, tak i zezadu z vrchu, kde je ta budova vyvýšená. Sanatorium Bečva je velmi dobře postavené a nehrozilo žádné nebezpečí. Někteří pacienti nám potom říkali, že slyšeli, jak vlny bouřily o zdi, a stříkala voda do oken.

Co nastalo potom?

Začala obrovská práce. Svolal jsem primáře a vytvořili jsme povodňový štáb. Okamžitě jsme museli začít řešit provoz lázní. Prádelnu, kuchyni, léčebné procedury. V celých Hranicích ani u nás netekla pitná voda. Čaj i polévku a vlastně skoro všechno jsme několik dní vařili z kyselky. Voda pro prádelnu a kotelnu byla čerpána z náhradní dříve používané studny v lese. Pacienty ze sanatoria Bečva jsme léčili a stravovali v sanatoriu Janáček a Moravan. Tenkrát jsem v lázních asi deset dnů spal.

Do lázní ani ven z nich se ale kvůli vodě dlouho nikdo nedostal, ty dvě kuchařky zvládly uvařit jídlo pro tolik lidí?

Samozřejmě že ne, museli jsme sehnat posily. Tenkrát šlo ale taky doslova o život. Ústecký most byl zničený a kolem hranické sokolovny se taky ještě nedalo projet, tak jsem zavolal na hranickou vojenskou posádku, kde byl tenkrát jistý Radek Sedláček, a ten mi slíbil, že vezme těžké auto, které vozí rakety, a doveze mi do lázní kuchařky. U pošty ale nastoupily do vojenského vozidla jenom dvě, ostatní se bály.

V tak velkém vozidle snad nebezpečí nehrozilo…

To jsme si také mysleli. U Vlasáka to obrovské auto, které mělo kolo tak metr dvacet, metr třicet, vjelo mimo silnici, protože tam to bylo pořád celé pod vodou. Auto se naklonilo tak, že se motor zalil vodou, šofér vyskočil na střechu a v kabině zůstaly naše dvě kuchařky. Plavat prý neuměla ani jedna, ale stejně by jim to tam v tom proudu moc nepomohlo, takže jsme museli okamžitě a rychle jednat. Nakonec byly vytaženy na pontonu. U Vaška Vlasáka dostaly suché oblečení a pěšky přišly lesem do lázní. Bylo to opravdu velké drama.

Některé mosty v okolí nezvládly ten obrovský tlak vody. Jak na tom byla zdejší lávka pro pěší?

Na levou stranu řeky Bečvy se nikdo nedostal od Přerova po Valašské Meziříčí několik dní. Ústecký most byl zničený, most v Týně se také nedal projet. Lidé potřebovali do nemocnice nebo sanitky k nim, jezdila různá technická vozidla jako třeba zásobování. My jsme pro ně tenkrát zprovoznili tu naši lávku pro pěší. Ta se stavěla v roce 1968 a musím říct, že je opravdu postavená perfektně. Má vzpěry do břehů a ne do vody, takže když jde velká voda, nenaráží do těch pilířů, které most podpírají. Zavolal jsem tehdejšímu šéfovi policie a auta tady pouštěli kyvadlově. Od té doby takové využití lávky pro pěší nebylo nikdy potřeba, ale díky němu bylo pro lidi tenkrát spojení na pravou stranu řeky Bečvy.

Jak jste ale tenkrát mohl tušit, že pěší lávka unese takovou zátěž?

V šedesátém osmém jsem byl u toho, když se stavěla, a pamatuji se, že než se ten most zprovoznil, tak se na něm dělala takzvaná zátěžová zkouška. Na most vjelo několik nákladních vozidel, plných štěrku. Desítky tun zkoušely, jestli ten most vydrží. Neměl jsem vůbec žádné obavy, že by ta lávka nevydržela. Tenkrát, v červenci 1997 tento most poskytl celému Hranicku obrovskou službu.

Jaké byly tenkrát škody, když jste vše postupně vyčíslili?

Značné. V obchodě, který byl úplně celý pod vodou, se odepsalo úplně všechno. V kuchyni jsme všechno vyčistili, motory od spotřebičů jsme vysušili, nábytky v kavárně jsme ale komplet vyhodili. V celém přízemí Bečvy jsme oklepali vnitřní omítky. Kamennou zeď kolem Bečvy, což je 500 metrů, jsme museli celou obnovit, opravit kanalizaci. Vodovodní potrubí, které jde dnem Bečvy, se utrhlo, takže to jsme museli také opravit. Voda zdevastovala velkou terasu před jídelnou i celé tenisové kurty, stromy. Prostě hrůza všude kolem. Celkově se škody vyšplhaly zhruba na patnáct milionů.

Ale už za čtyřicet dní od té hrůzy jsme opět provoz v kuchyni a vodoléčbě sanatoria Bečva opět obnovili. Krásně jsme ale všechno opravili, na kolonádě jsme rok po povodni vysázeli nové buky. Velkou měrou za to vše ale vděčíme také všem našim tehdejším zaměstnanců, kteří se do té práce a obnovy pustili s obrovskou ochotou. Za to jim patří opravdu velký dík. Stejně jako obětavým hasičům z obce Teplic nad Bečvou.