Kliknutím zvětšítePromoklý a zablácený jsem dorazil na místo, kde už na podestě nad Propastí stáli někteří z týmu speleologů a vyčkávali, jak si povedou jejich kolegové dole u hladiny a pod ní. Nicméně podstatnou část práce zvládli už předchozí den v rámci cvičného ponoru s robotem od odboru speciálních potápěčských činností policie. Ten měl za úkol vyprostit uvízlého robota z Propasti po tom, co mu před osmi měsíci došla energie při návratu z rekordní hloubky 404 metrů.
„Včera jsme dělali zkušební ponor a ve 196 metrech se po poměrně dlouhé době podařilo zachytit polského robota, vystřihnout ho a pozdě večer jsme ho dostali do šedesáti metrů. Teď jsou ve vodě dva potápěči, kteří udělají to finální vytažení na hladinu,“ vysvětloval mi jeden z potápěčů.
Dlouhé čekání
Déšť začal naštěstí postupně ustupovat a z Propasti bylo vidět v mezeře mezi korunami stromů, že se obloha začíná projasňovat a svítit slunce. I tak byla atmosféra na podestě poněkud napjatá očekáváním. Speleologové sice stále vtipkovali, ale nikdo nevěděl, zda se opravdu vylovení podaří. Nejtěžší část práce byla sice za nimi, ale Hranická propast může být zrádná a už v minulosti ukázala, že to, co v ní uvízne, jen tak snadno nevydá.
To čekání bylo opravdu nesnesitelné. Zvlášť, když u nás nahoře nebyla žádná vysílačka, která by hlásila postup potápěčů pod hladinou. Nikdo tak nevěděl, co se děje dole a jestli probíhá všechno podle plánu. Situaci také nezlehčoval fakt, že už se speleologové pokouší uvízlého robota vylovit poněkolikáté a prozatím neuspěli.
Planý poplach
Konečně se po dvou hodinách začalo něco dít. Zespodu byly slyšet vzrušené hlasy potápěčů a všeobecný povyk. Po chvíli konečně ze spodní části propasti dorazila tak potřebná vysílačka. Následně speleologové na podestě začali zjišťovat, jak celá akce dopadla. Všichni, včetně mě, byli v očekávání a nevypadalo to, že by se objevil další neúspěch. Právě naopak. Robot GRALmarine byl opět „mezi živými“ na povrchu.
Než se ale dostal k nám nahoru, bylo třeba vyvézt bomby s kyslíkem a další věci potřebné pro ponor. Až za několik desítek minut jsme konečně mohli spatřit to, nač jsme všichni čekali. Žluťásek se přiřítil rychlostí blesku po lanovce a speleologický tým jej začal odpoutávat od jištění. Jejich radost se přenesla i na mě.
Spokojení potápěči
Zanedlouho už se v místě našeho pobytu začínali objevovat první tváře přicházející z Propasti. Mezi nimi i potápěči, kteří robota z šedesátimetrové výšky vyzvedli. Jedním z nich byl David Čani, který se do ponoru pustil i přes operaci kolene prodělanou před pár týdny.
„Paradoxně jsem pod vodou žádné problémy neměl. Vzhledem k tomu, že jsme byli asi dvacet minut dole, tak ten samotný výstup zpět trval necelou hodinu. Viditelnost byla do dvacetimetrové hloubky asi půl metru, ale pod těmi dvaceti metry bylo pak vidět asi na deset metrů,“ komentoval spokojený potápěč.
Samozřejmě jsem se šel zeptat i pilota policejního robota, bez kterého by vyzdvižení menšího stroje nebylo možné. Ovládat podobné zařízení je totiž v těchto podmínkách opravdu obtížné a nezvládne jej každý. „Je to blbé, že je to ve vodě. Když pustím světlo, tak vidím jen tři čtyři metry před sebe. Pokud nemám nějaký orientační bod, tak se musím pohybovat jen pomocí monitoru, kompasu, hloubky a směru natočení,“ vysvětloval pilot Martin Kučera.
Dále jsem se dozvěděl, že je rozdíl mezi menším polským robotem a větším policejním opravdu markantní. U policejního robota je energie zcela neomezená, protože je napájen kabelem z povrchu, kdežto menší polský je napájen bateriemi. Proto tenkrát také uvízl ve dvou set metrové hloubce, když se snažil vyprostit z kabelů a došla mu energie.
Pokračuje se dál
Protože bylo nadšení z lidí přímo sálající, byla otázka nasnadě – budou další ponory? Odpověď samozřejmě tak překvapivá nebyla.
„Teď máme před sebou 3D mapování. Už teď během prázdnin doufáme, že dostaneme sonary, kterými to budeme zkoušet,“ řekl David Čani.
51
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
