Běda mužům, kterým muži vládnou, aneb Prezidentky a chůváci

Nedávno jsem dostala zvláštní otázku: Jak bych žila, kdybych byla muž? Nejdřív jsem chtěla odpovědět, že bych se hned nechala předělat na ženu, pak mě ale napadla lepší možnost – žila bych úplně stejně. Dělala bych to, co dělám, chovala bych se, jak se chovám, a pořád bych byla strašně paličatá. Jenže bych nerodila děti, nekojila a neměla to štěstí, že jsem matkou ani že jsem s dětmi nakonec zůstala sama (ano, považuji to dnes za jednu z nejlepších věcí, které mě potkaly). Ale na tom všem bych byla totálně účastna, a sice jako muž.

Rovnost mužů a žen znamená lepší život pro všechny

Moje odpověď na záludnou otázku v sobě zahrnuje i můj názor na rovnost mužů a žen. Moci se chovat stejně. Možnost žít jako já, tedy nikoli podle pohlaví, ale podle své povahy. Právě tato možnost, která by ovšem musela být legislativně přesně pojmenována, pro mě představuje onu rovnost. Která je stále poněkud hrbolatá. Nerovná. Drncáme po ní a cvakáme zuby. Ne, stále nemáme právo žít v souladu sami se sebou. Ani právo zvolit si absolutně svoji cestu, když si někdo nechá předělat pohlaví, stále je to pro okolí divné. Ženy stále nemají právo (nikoli legislativní) nemít děti, aniž by to vzbuzovalo podiv. Nemít chlapa, aniž by se kroutilo hlavami. Tohle všechno je otázkou osvěty. Médií. Mluvit, ukazovat, hledat příběhy.

To, že je tato otázka rovnosti mezi lidmi a především odpověď na ni stále tak palčivá, bohužel jen dokazuje fakt, že muži a ženy si u nás rovni stále nejsou.

Protože jsem žena, asi více vnímám nerovnost žen v naší společnosti. Ano, jsou stále znevýhodňovány, a to především v takzvaných vysokých postech, neboli nerozhodují ani z poloviny o podobě naší společnosti. Chybí ve vysokých mediálních postech, a podle toho to s médii vypadá. Vím, že se tyto věci stále probírají, ale také vidím, že je to pořád málo, protože se nic zásadně nemění. A co mi hlavně chybí, je aktivní účast mužů na této změně. Protože pokud nebude neviditelnost ženského vlivu i jejich záležitostí, budou všechny podobné úvahy stále vnímány jako ženské kvokání. Což je samo o sobě ponižující.

Císař pán nás všechny přežije

Co říci o nerovnosti mužů? Je záludnější v tom, že se týká právě těch takzvaně malých, takzvaně nepodstatných oborů. Jedna naše rodinná kamarádka si našla chlapa na hlídání svého synka, kterého vychovává sama. Chtěla, aby syn měl mužský prvek. Domů přišel na zkoušku mladý sympaťák, který válí na skejtu a je s ním legrace. Přijala ho a chůvák jí moc děkoval, na jeho nabídku na hlídání dětí prý nikdo nereagoval, protože je muž. Ejhle, diskriminace. Mladý chůvák kromě výuky jízdy na prkně měl vždy v krabičce svačinky pro dítě, po ruce limonády, vlhčené ubrouskyi věci na převlečení. Na dětském hřišti byl vždy vybaven lépe než já.

Změna rolí? Proč ne?

Absence mužského prvku ve výchově dětí je i ve školství, kde je nedostatek učitelů, na první pohled viditelný, a když jde nějaký muž učit, vzápětí je z něj ředitel, takže z výuky vypadne. Tyto jevy jsou důsledkem toho, že podobná zaměstnání jsou stále málo placena. Chlapi přece nemohou brát malé peníze! To by nebyli pořádní chlapi. To jen u nás na vsi, kde máme chalupu a kde je nedostatek práce, vznikla díky tomu nejlepší školka na světě, v níž se střídají dva učitelé.

O zlu v nás aneb Poučení z plavecké dráhy

Zdroj: DeníkMožná právě jakási společenská nutnost být pořádným mužem a pořádnou ženou stojí v pozadí této nerovnosti. Uživit rodinu, a na druhé straně porodit a vychovat rodinu. Pořídit rodině dobré hnízdo, a na druhé straně je udržovat jako klícku. Jedno je záležitostí mužů, druhé žen. Může to ale býti naopak, a takových rodin naštěstí stále přibývá. Zatímco prezidentku jsme ještě neměli a chůváci mají potíže. Dokud se nezačne říkat: Běda mužům, kterým muži vládnou, nezmůžeme nic. Více prezidentek a chůváků.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.