Pokud máme mluvit o tom, že zmírníme sevření našeho „pololockdownu“ čili lehčí celostátní karantény, tak nejdříve v půlce února. Abychom tohle mohli říci, nepotřebujeme speciální znalosti, stačí kupecké počty a logika.

Na covid (či chcete-li s ním) zemřelo v Česku už víc než patnáct tisíc lidí, jen včera sto padesát sedm. To jsou šílená, krutá čísla. Úmrtnost na sto tisíc obyvatel teď u nás patří k nejvyšším na světě.

V pátek se nakazilo sedm a půl tisíce lidí. Utěšujeme se tím, že je to dvakrát méně než zhruba před čtrnácti dny. Útěcha je to planá.

V Německu, Rakousku je nárůst nových případů ve srovnání s počtem obyvatel zhruba třetinový. Přesto všude zpřísňují opatření a počítají většinou s tvrdou uzávěrou nejméně do března. Hlavním argumentem tam není přetížení nemocnic, ale záchrana životů. Za dva tři měsíce se podaří naočkovat nejohroženější pacienty. Do té doby je omezení kontaktů jedinou možností, jak je chránit.

Víme totiž, co jsme loni v létě nevěděli: virus neslábne a nemizí. Platí železný zákon: Pokud se společnost vrátí víceméně k normálnímu životu, začne se infekce prudce šířit. Zákonitě rostou počty těch, kdo potřebují nemocniční péči, počty těch, kdo potřebují podporu dýchání, a bohužel i počty těch, kdo covidu podlehnou.

Česko má s přehnaným uvolňováním dvojí neblahou zkušenost. To letní učinilo ze země, která zvládla první vlnu pandemie jako jedna z nejlepších, jednu z nejpostiženějších. Vláda nebyla schopna reagovat ani na nástup koronaviru v září. Veškeré vymoženosti, jako trasování či chytrá karanténa, selhaly. Bylo nutno uvalit na celou zemi uzávěru. Ta byly vyvážena dobře, a sice tak, že velká část hospodářství zůstala v chodu a brzy přinesla ne sice prudkou, ale znatelnou úlevu. Sotva se však začala situace lehounce zlepšovat, vyslyšel kabinet úpění a povolil lidem předvánoční nákupy a dopřál obchodníkům tržby. Stalo se, co se stát muselo. Počet nových případů vyskočil, nemocnice se zaplnilya umírali lidé. Bohatého ježíška jedněch zaplatili životem druzí.

Nyní se ozývají zejména majitelé lyžařských areálů. Zapřísahají se tím, že zajistí bezpečnost a horují pro pohyb na zdravém vzduchu. Dostávají velkorysý prostor v elektronických médiích.

Redaktoři je ovšem nekonfrontují se zdrcujícími českými čísly. Pokud vlekaři poukazují například na to, že ve Skandinávii se lyžuje, nikdo jim nepřipomene, kolikrát méně nakažených na sto tisíc obyvatel tam mají. Dokud se nepodaří dostat epidemii u nás aspoň částečně pod kontrolu, je otevření lyžařských středisek riziko. Tři týdny pojedeme šusem s kopce dolů, pak se zas všechno zavře a v nemocnicích umřou další babičky, dědové, maminky, tátové…

Správný je opačný nápad: používat respirátory. Pro prodavače či učitele a další, kdo z profese přicházejí do styku s mnoha lidmi, měly být povinné už dávno. Nyní by měly být nutné pro všechnyv uzavřených prostorách. Na trhu je jich dost. Vláda musí zajistit přijatelné ceny a distribuci zdarma pro důchodce a sociálně slabé.

Když politici nepodlehnou pokušení a občané dokážou zatnout ještě měsíc či dva zuby, dočkáme se jara nejen se ctí, ale i s nadějí.V opačném případě nás čeká nadvláda nemoci a smrti.