Jsou si tyto dva případy podobné i něčím hlubším než shodou v počtu demonstrantů? Babiš i Lukašenko jsou bývalí komunisté s nabubřelým egem, kteří nejsou zvyklí prohrávat. „Chvilkaři“ i běloruští demonstranti jsou nespokojení s výsledkem voleb. A to je asi tak všechno.

Bělorusko má už naději

Zatímco Lukašenkovy fantastické volební výsledky jsou fantastické až moc, ani Babišovi kritici nepochybují, že vyhrál férově. Své konkurenty nezavíral do vězení, neperzekvoval opozici a nefixloval s hlasovacími lístky. Proto na rozdíl od Lukašenka má právo vzkázat demonstrantům, že nikdy neodstoupí, nikdy.

Kremelským propagandistům čistě náhodná podoba událostí stačila. Státní list Ruské federace Rossijskaja gazeta napsal, že zloděj Babiš byl lhostejný k názoru demonstrujících lidí, a teď sám chce učit Bělorusko učit, jak se dělá sametová revoluce.

S čím autoři sci-fi nepočítali

Tu v roce 1989 provázel kreslený vtip dvou soudruhů, kteří mají na zadnici otisk podrážky od kopance. Jeden druhému říká: „Bohužel naše stanovy neznají jiný způsob, jak odejít.“ Lukašenka též nelze sesadit jinak než sametovým kopancem do hýždě. Na sesazení Babiše nám příště stačí si demokraticky zvolit někoho jiného. A to je sakra důležitý rozdíl.