Jakeš byl věrným členem komunistické strany od roku 1945, s Alexandrem Dubčekem studoval Vysokou stranickou školu v Moskvě. Ve své kariéře byl kupodivu příznivcem mírných reforem, především v ekonomické oblasti. To už je dnes nezajímavé a dávno zapomenuté. Na rozdíl od jeho tragikomického projevu na Červeném Hrádku v červenci 1989, v němž si pletl bojlery s brojlery a o zpěvačce a signatářce Několika vět Haně Zagorové hovořil jako o milé holce, která ale bere 600 tisíc ročně. Legendární se pak stala tato Jakešova slova: „Aby my jsme mohli říct: Ne my si to přejem, podívejte – lid to žádá! A ne prostě, aby my jsme tam byli sami jak kůl v plotě.“

Československá komunistická věrchuška i v éře Gorbačovovy perestrojky skutečně zůstala trčet ve vzduchoprázdnu, mezi ní a lidmi včetně většiny členů KSČ zela propast. Funkcionáři Jakešova typu promarnili všechny příležitosti. Ale zanechali nejedno memento. Nejen o zhoubné závislosti na rozpínavé velmoci, o cinknutém snu o rovných příležitostech, o rakovině poslušnosti a bezmyšlenkovitého klidu na práci, ale také o hrůze z nelibosti davů.

I pro současné politiky je největší noční můrou představa, že se jim lidé budou smát a pohrdat jimi. Je to horší, než kdyby je nenáviděli.