Výpad desítek ruských protiputinovských dobrovolníků do několika ruských vesnic u severních hranic s Ukrajinou není jen krátkodechým pokusem odvést pozornost od pádu Bachmutu. Ukazuje totiž, že Rusko nedokáže zabezpečit dva tisíce kilometrů hranic s Ukrajinou a možná donutí Moskvu rozmístit armádní jednotky tam, kde to dosud neplánovala.

Luboš Palata
Rozsudek není o pocitech. Jasné důkazy v kauze Kuciak proti Kočnerovi asi chybí

Zatímco se Rusové opevňují na ukrajinských okupovaných územích, místa u ruské hranice jsou evidentně téměř nechráněná. Kdyby Ukrajina, tentokrát už bez kamufláže, že na Rusko útočí Rusové, na ruské území zaútočila plnou silou, vybombardovala by několik velkých ruských měst a ta další ostřelovala raketami podobně, jako to už rok dělá Rusko Ukrajině, nebylo by to nic divného. A vlastně ani nic špatného. Proč by agresor měl mít právo zabíjet a ničit na území Ukrajiny, a Ukrajinci by neměli mít právo odpovědět stejně na území Ruska. Proč mají obyvatelé Kyjeva žít pod neustálým strachem z ruských náletů a obyvatelé Moskvy, metropole agresora, žít nerušeným mírovým životem? To je strašně zvrácená logika, která napomáhá také tomu, že ruská agrese trvá už víc než rok a její konec je v nedohlednu.

Přestože je Rusko jaderná velmoc, vlastnictví jaderných zbraní nevytváří právo na beztrestnost, kterou si Rusové, již nejsou nasazeni přímo na frontě, stále užívají. Pokud se Ukrajina rozhodne zaútočit přímo na ruské území, má na to právo. My, kteří v tom Kyjevu různými způsoby bráníme, bychom se měli zamyslet nad tím, zda děláme správně. Protože tím válku netlumíme, ale jen prodlužujeme.