„Zde je tvá dýmka, ten nástroj ďábelský. Ten divný zvyk se teď rozmáhá ve Španělích a v Anglicku. Vezmi si ji a nikdy z ní už nekuř, když to tak pohoršuje lidi u vás,“ sděluje naoko přísně císař Rudolf II., zatímco vrací českému šlechtici a kronikáři Mikuláši Dačickému z Heslova jeho oblíbenou dýmku, jejímž pokuřováním tento proslulý bouřlivák vyvolal krátce předtím pobouření v kutnohorské hospodě.

„Milost, císaři. Když kouření je tak dobré,“ namítá naoko zkroušeně Dačický.

„Tak si kuř doma, když tě nikdo nevidí. Já to taky tak dělám,“ poznamenává ještě císař a milostivě Dačického propouští. Známá scéna pochází z filmu Cech panen kutnohorských, jednoho z nejpopulárnějších snímků režiséra Otakara Vávry a předního českého herce Zdeňka Štěpánka.

Film vznikl v roce 1938. Jeho námět dodal sám Štěpánek, který čerpal inspiraci ze dvou starších divadelních her dramatika Ladislava Stroupežnického (Zvíkovský rarášek a Paní mincminstrová). Na scénáři se herec podílel s režisérem Vávrou, kromě výše zmíněných dramat je ovlivnila i próza Alexandra Dumase st. (román Paní z Monserau), anglické historické filmy režiséra maďarského původu Alexandra Kordy (Šest žen Jindřicha VIII., Poslední lásky Dona Juana a Rembrandt) a především francouzský film režiséra Jacquesa Feydera Hříšné paní boomské.

Kouření jako symbol světáctví

Dačického kouření představovalo ve filmu důležitý symbol jeho údajné svobodomyslnosti, otevřenosti všem novinkám a dychtivost v jejich přijímání. „Tím se vykuřují ústa a nos, jako se vykuřují o svátcích pokoj anebo kostel. Tedy je to kouř andělský, a ne ďábelský,“ vysvětluje Mikuláš ve filmu svou vášeň ke kouření vyděšenému sluhovi.

Císař Rudolf II., za jehož panování se tabák údajně dostal poprvé do českých zemí, pak vystupuje jako „zklidněný“ a uvážlivější Dačického mentor, byť s bouřliváckým šlechticem řadu jeho vlastností sdílí.

„Panovník působí jako starší, velkorysejší, vyrovnanější a uvážlivější podoba samotného Dačického; jeho myšlenkové souznění s hlavním hrdinou tak plně koresponduje se zažitou představou dobrého krále, která má v českých historických schématech své neodmyslitelné místo,“ uvádí česká historička a spisovatelka Marie Koldinská ve studii Rudolfinská doba v českém historickém filmu, jež vyšla knižně v roce 2004 jako součást sborníku Film a dějiny.

Můžeme považovat Dačického vášeň ke kouření za historicky prokázanou?

Tabák přišel s Kolumbem

Tabák se dostal do Evropy díky objevitelské cestě Kryštofa Kolumba v roce 1492. Její účastníci si po přistání u břehů ostrova San Salvador všimli, že někteří z domorodců mají „malé zapálené tyčinky vyrobené z jakéhosi listí, jejichž kouř vdechovali“, jak uvádí publikace Radosti kouření – cigareta, má láska autorky Sue Carrollové (sloupkařky deníku The Mirror) z roku 2008.

Podle Bartoloméa de Las Casas, misionáře a dominikána španělského původu, sbírali tamní lidé „jisté byliny, aby užívali jejich kouře“. Rostlina se kouřila v rámci rituálních praktik v Severní i Jižní Americe dlouho předtím, než se v období 5000 až 3000 let před naším letopočtem začalo s její kultivací.

Určitou formu tabáku kouřili Mayové, Aztékové a Karibové, stejně jako nespočet dalších národů na celé západní polokouli. Kouř vznikal spalováním tabákových listů a původní jihoamerické národy jej mimo jiné využívaly k léčebným kněžským rituálům.

Evropanům chvíli trvalo, než přišli podivné novince na chuť. Traduje se, že když námořník Rodrigo de Jerez rozšířil na evropském kontinentu kouření, skončil za to v rodném městě Ayamonte na jihu Španělska na tři roky ve vězení pro šíření „hříšných a ďábelských zvyků“.

Kouření se na druhé straně rychle ujalo jako nový nápad, dostupný nejdřív elitě, brzy však populární i mezi širšími vrstvami.

První dýmky podobné té, kterou údajně strašil Dačický své spoluobčany, se začaly vyrábět v Anglii koncem 16. století. Móda se brzy rozšířila po celém kontinentu.

Dačický byl spíš pijan než kuřák

Kouření Mikuláše Dačického z Heslova navzdory rozšířenému povědomí o něm z dějinných pramenů potvrzené není. Dochované portréty Dačického s dýmkou nezobrazují a ani jeho Paměti (v podstatě rodinná kronika kutnohorských rodů Práchňanských a Dačických, v nichž Mikuláš navazoval na tvorbu svých předků) nezmiňují tuto neřest.

Z mravních prohřešků se zabývají zejména cizoložstvím, a okrajově se pak dotýkají rozmařilostí, obžerství a alkoholismu. Dačický tyto poklesky kritizuje, ovšem s určitými rozpaky, za nimiž se zřejmě ukrývá jeho vlastní nečisté svědomí.

„U svých současníků si všímal jen extrémních forem alkoholismu, které nezřídka končily smrtí, zato u žen mu vadilo opilství v každé podobě a o alkoholismu kutnohorských měštek trousil uštěpačné poznámky,“ napsal v úvodu k vydání Dačického Pamětí z roku 1996 historik Josef Janáček.

Osudový souboj změnil šlechtici život

Scéna z Cechu panen kutnohorských se dotýká i nejkontroverznější události Mikulášova života, a sice známého konfliktu s Felixem Šťastným Novohradským z Kolovrat. Tento šlechtic se s Dačickým střetl v roce 1582 v domě u Svobodů (Dačickému bylo v té době 27 let) a údajně ho nutil smeknout. Ve filmu končí konflikt tím, že Dačický posměšně foukne Felixovi kouř z dýmky do tváře a baví se pozdvižením, jež vyvolal.

V reálu to tak zábavné nebylo – Dačický tasil zbraň a Novohradského zabil, podle některých svědectví dokonce v době, kdy už přihlížející oba rváče odtrhávali a Dačického soupeř se nijak nebránil.

Následoval mnohaletý soud, v jehož průběhu byl pozdější kronikář odsouzen k trestu smrti. Rozsudek však zmírnil soud vyšší instance, k němuž se Dačický odvolal, a změnil jej na deset let ve vyhnanství. Spor se definitivně uzavřel až po 33 letech, v roce 1615, kdy se Dačický vykoupil zaplacením odškodného ve výši 125 kop grošů. Podle Janáčka měl právě tento konflikt zásadní vliv na přerod Dačického osobnosti z neužitečného ožraly na tvůrčí osobnost se spořádaným životem.

Ke spojení Dačického s kouřením přispělo jednak národní obrození, které ho malovalo jako volnomyšlenkářského a svobodomyslného českého šlechtice v opozici k pokryteckým německým měšťanům, jednak fakt, že právě Dačického rodná Kutná Hora byla s kouřením v českých zemích opravdu historicky spojena – první česká továrna na tabák byla totiž založena v roce 1812 v bývalém Sedleckém klášteru, původně nejstarším cisterciáckém opatství v Čechách, nacházejícím se v blízkosti Kutné Hory. Vazba tabákové produkce na nejslavnějšího kutnohorského rodáka tak představovala vítanou reklamu.