Dáma na kole? Dříve to byl skandál, dnes zábava i posedlost

Jak se vám líbí, co jsme napsali na začátek? Představuju si, jak taková Jana Trávníčková u toho buď strašně skřípe zuby, nebo dostává záchvat smíchu. Jana je totiž zakladatelka komunity Holky na kole, což jsou prostě holky, které baví jezdit na kole.

Do práce, do školy, na kafe, do knihovny, v šortkách, v sukni, v cyklodresu, s košíčkem, s hafíkem v košíčku, jak je libo. Na nové meridě za sto tisíc nebo na staré esce po babičce. Takových je totiž dost, a aby se další nebály přidat, vymyslela Jana s kamarádkou právě tuhle skupinu. Víc se o nich dočtete v článku, který vyšel v časopisu Kreativ.

Holky jsou vlastně pokračovatelkami jedné dávné Annie, kterou už dneska zná málokdo, ale která na kole začínala jezdit právě tehdy, když platily řádky z našeho perexu, to je to napsané pod titulkem. S Janou si ještě promluvíme, teď si vzpomeňme na Annie. Americký Boston, rok 1894. Rodina židovských přistěhovalců, chudá čtvrť, křehká „dvacítka“, ale už máma tří dětí, manžel milující, ale chudý podomní obchodník. Annie je odhodlaná změnit svůj život a netuší, že tím bude měnit i svět.

Jaký má vliv cyklistika na milostný život žen?

Ve skutečnosti se jmenovala Cohen Kopchowsky, pomáhala živit rodinu prodejem reklamy a dostala nápad. V té době, po vydání románu Julese Vernea Cesta kolem světa za osmdesát dní, se lidé rádi vydávali na cesty kolem něčeho. První člověk, který objel na kole zeměkouli, byl v roce 1884 Thomas Stevens. Annie sice na kole uměla minimálně, ale v hlavě si to srovnala dobře. Zkusí taky tenhle výkon a získá peníze za psaní článků o cestě, za umístění reklamy na kolo a na oblečení, za přednášky a podepsané fotografie. Chytrá, že? Takhle se to dnes běžně dělá, ale vzpomeňte si, kdy vyjela. Když například dorazila na svém kole do města Phoenix, vběhla jedna starší dáma do obchodu, vydechla, že viděla „nemravnou ženu v pánských kalhotách“ a omdlela.

Americké noviny psaly, že vibrace zajisté povedou u Annie k smrti. Jenže to, co udělala, zároveň inspirovalo mnoho žen k tomu, aby se taky chtěly vydat cestou volnosti v pohybu i životě. A tak jiné noviny napsaly zase tohle: „Když se chce žena něco naučit nebo dělat něco užitečného anebo se jen pobavit, existuje stále někdo, kdo jí připomíná, že je její povinností, aby se cítila dobře. Na druhé straně může pracovat deset hodin denně, může stát ve špatně větraných budovách od osmi do šesti hodin večer, může být ohnutá za pět centů za hodinu nad šicím strojem, ale nikdo proti tomu neprotestuje. Ale když některá z těchto žen, odsouzená žít jen doma, najde levný způsob, jak se dostat na čerstvý vzduch, a trochu si zasportuje, hned se spustí obrovský křik ohánějící se tím, co je pro ni dobré.“

Ženy nejsou hrozba

Pokrok se naštěstí nezastavil a našlo se i spousta rozumných mužů, kteří pochopili, že dívky na kole jejich mužství nijak neohrožují. Britští manželé Pennellovi v té době jeli na kole i na líbánky. Jak to dopadlo s Annie? Chvíli to vypadalo, že to vzdá, protože její kolo bylo strašně těžké a jela v dlouhé sukni. Pak si dojednala výměnu za jiné, které sice nemělo brzdu, ale zato vážilo o půlku míň. Taky získala své proslulé druhé jméno Londonderry, protože se domluvila na propagaci s dodavatelem vody Londonderry Lithia Spring Water. Sedla na oceánský parník a přeplula do Francie. Tam to žilo jinak! Půl tuctu krejčích se tady specializovalo na kostýmy pro velocipedistky z lepší společnosti. A z Francie do Egypta, Jeruzaléma, Japonska a zpátky.

Jestli si o ní chcete přečíst víc, najděte si knihu První žena na kole kolem světa. Taky díky Annie už ženy na kole dnes nikoho neudiví. Jenže vlastně jich není tolik, kolik by mohlo být. Čím to je? Že bychom zlenivěly? Nebo tím, že jízda na kole začíná připomínat svým vybavením trénink astronautů? Lidi na sobě nosí takových měřítek a krabiček a aplikací, že by si člověk připadal v normálním tričku bez smart udělátek trapně. Když si kliknete na cyklistické weby, ani nerozumíte tomu, co se tam píše. A provoz na silnicích je takový, že je o strach někam vyjet…

Setkání s kamarádkou

Jestli máte z dnešní cyklistiky taky takový dojem, myslela Jana Trávníčková pro zakládání své skupiny právě na vás. „Mým prvním impulsem bylo náhodné setkání s kamarádkou. Potkaly jsme se v centru Prahy a obě jsme tam přijely na obyčejných dámských retro kolech. Začaly jsme si povídat o tom, jak skvělý je pocit brázdit město na kole, ale taky jak těžká situace s dopravou občas je, obzvlášť pro holky. A pak jsem řekla, že na podporu všech holek zakládám skupinu #holkynakolevpraze. To bylo v říjnu 2015,“ vzpomíná.

Žena šije opasky z cyklistických duší. Představí je na přehlídce ReFashanda

Sama jezdila na kole odmala: „Jsem z Hané, to je placka a na kole jezdí skoro všichni, i moje babička v pětaosmdesáti letech. Pak jsem jezdila v Plzni, když jsem tam studovala, a osm měsíců na stáži v Holandsku. Připadá mi jednoduché vzít kolo, sednout na něj a dojet si tam, kam potřebuju. Přála jsem si vytvořit skupinu holek, které spolu můžou jezdit, ale taky si předávat rady a vychytávky a sdílet své prožitky spojené s jízdou na kole. Nic proti klukům, ale občas jsou si moc jistí. A myslím, že nějaká holka by se před nimi mohla ostýchat, že něco neví. Hodně holek, které k nám přicházejí, má doma partnera cyklistu, který svoji něžnou polovičku na vyjížďkách šíleně honí. Holky to pak demotivuje, protože se bojí, že partnera nebudou stíhat, a kolikrát přestanou jezdit úplně. Další důvod, proč třeba nevyjedou samy, je obava, že nejsou technicky zdatné, že nezvládnou plánování trasy. My je to všechno chceme naučit.“

Základem je správné kolo

Základem toho, aby se vám dobře jezdilo, je podle Jany správné kolo. „Je fajn mít pěkné silniční, ale do velkého města se prostě nehodí. Lidově řečeno je to »vo hubu«. Já sama mám kola dvě, jednu silničku na vyjížďky a pak staré kolo se širokými plášti, které je spolehlivé, jezdí se na něm příjemně a nedrncá na kostkách. Špatně zvolené kolo může člověka přímo odradit, třeba když zvolí velký rám. Záleží na tom, jak je ta holka vysoká. Já sama jsem malá, takže kdybych sedla na velké kolo, budu z něj hrozně nešťastná. Nejdůležitější je, aby si holky před pořízením kola ujasnily, jak ho chtějí používat a kde na něm chtějí jezdit. Jestli to má být kolo na celoroční ježdění do města, nebo jen kolo na příležitostné vyjížďky a krátké vzdálenosti, nebo kolo na sportovní výkon.“

Začít s ježděním se podle ní dá kdykoli, klidně v padesáti. „Myslím, že je to míň unavující než třeba stát na místě a čekat na tramvaj. Tím, že člověk něco dělá, rozhýbe svůj tělesný systém. Mě to například ráno nakopne. Špatně se mi vstává, a když sednu na kolo, tak se krásně proberu. Důležité je prostě sebrat odvahu a na kolo sednout. Nemusíte si hned pořizovat vlastní, vždyť existuje řada bikesharingů. A čím víc cyklistů bude, tím víc je začnou řidiči respektovat.“

Co se na to oblékalo

V době začátků ženské cyklistiky se nosil viktoriánský oděv, takže korzet, dlouhá a těžká sukně, pod ní spodničky a obruče, nahoře halenky s dlouhými rukávy a vysokým límečkem. Cokoli jiného bylo pohoršující a ženy musely za jakoukoli změnu bojovat. Annie nejdřív pod vyhrnutou sukni oblékala pumpky a pak si v dětském obchodě koupila kalhoty, jejich nohavice zkrátila a stáhla gumou, přidala černé punčochy a kamaše, tvídový kabátek a vestu. „Extravagantní a nesmírně neženské oblečení,“ napsal k tomu zhnuseně Buffalo Ilustrated Express.

Představitelka ženského hnutí Elizabeth Cady Stanton to pak komentovala: „Muži zjistili, že vlající oděv je velmi nepraktický a široké kalhoty jim vlají, a tak změnili svůj oděv, aby jim vyhovoval, a my proti tomu nic nemáme. Berou si pokaždé oblečení těsně obepínající jejich tělo. Nám nevadí, jak se oblékají, proč by měli zasahovat do toho, co si oblékneme my?“ A tak ženy vymýšlely různé vyhrnovačky a sukně, které byly zároveň pelerínou , než se jim podařilo překonat námitky a dostaly možnost se obléknout prakticky.

Šéfkuchařka radí: „Nezapomínejte na svačinku.“

Lucie Rýzlerová je nadšenkyně nejen do vaření, ale i jízdy do práce na kole.

Výhoda kola je svoboda, vysvětluje, proč mu propadla. „Mám skladný dopravní prostředek, se kterým se rychle přemístím kamkoliv a většinu cest po Praze zvládnu rychleji než v autě nebo MHD.“ Když je šéfkuchařka, ptali jsme se, jaké si vzít občerstvení na cyklovýlet. „Důležité je doplnit hlavně sacharidy, dobrý je banán nebo kapsička s ovocným pyré, vhodná je i celozrnná houska s čerstvým sýrem a zeleninou. Naopak se vyhněte tučným a masitým jídlům. Jejich trávení vám ubere energii.“ S koly má Lucie zkušenosti od tří let, kdy ji vozil děda na sedátku na štangli. Pořádně jezdit si ale troufl a, až když našla Holky na kole. „S nimi jsem přišla na to, že mě baví i sportovní cyklistika. Objednala jsem nové kolo, takzvaný gravel, které jezdí svižně po silnici, ale snese i zajížďku do lesíka nebo na polní cesty.“

Ve městě ji ale na kole potkáte pořád v šatech nebo džínách. „Lidé se tomu často diví, mně se ale líbí, že jsem nenápadná. Ve městě beru kolo jako způsob přepravy, ne jako sport. Do autobusu nebo auta si taky neobleču speciální oblečení. Jediné, co se mi neosvědčilo, jsou zavinovací šaty do větrných dnů.“ A v jakých je dobré jezdit botách? „Doporučuji ty s rovnou a pevnou podrážkou, aby bylo chodidlo zpevněné, třeba tenisky na skate. Nic s volnou špičkou a nezpevněnou patou, žádné sandály a žabky.“