Logo: Co nám covid vzal, co nám covid dalZdroj: DeníkManžel má náročné zaměstnání, takže jsem situaci musela řešit já. Měla jsem velkou výhodu v tom, že částečně pracuji z domu, takže o děti bylo postaráno. Přiznám se, že lehké to nebylo. Nejmladší syn zůstal totiž také doma. Nechtěl do školky, když viděl, že sestry nechodí do školy, a tak jsem mu ten luxus být doma dopřála.

Nejstarší dcera, čtvrťačka, neměla s on-line výukou sebemenší problém. Bylo to pro ni nové a zajímavé. Vzhledem k tomu, že naše děti nemají běžně přístup k počítači, osvojila si díky on-line výuce počítačové dovednosti.

Mladší dcera chodí do 2. třídy a tam už to bylo horší, protože ji to nebavilo. Potřebovala osobní kontakt a výuka on-line ji spíše rušila.

Zadané úkoly přicházely v pravidelných intervalech, buď na e-mail nebo na jednotlivé platformy, které školy používají. Každá z dcer navštěvuje jinou školu, takže jsme v tom, vzhledem k pracovnímu vytížení a povinnostem v domácnosti, občas měli všichni trochu hokej.

Po snídani k počítačům a učení

Denně jsme probranou látku zopakovali a dovysvětlili, co bylo potřeba. Ale nebylo toho moc, on-line výuka celkem nahradila prezenční výuku.

Aby děti nezlenivěly, snažili jsme se držet klasický ranní režim – po snídani k počítačům a k učení. Výuka probíhala většinou 2 - 3 vyučovací hodiny, s přestávkami, pak jsme učení ukončili.

Po obědové pauze jsme se vrhli na domácí úkoly. Druhačka si úkoly většinou řešila sama, jen jsem ji kontrolovala. Čtvrťačce bylo potřeba občas pomoci, například s angličtinou nebo s nějakým projektem.

Překvapilo mě, jak rychle se děti na novou situaci adaptovaly. Učení doma nás moc bavilo, vymýšleli jsme různé úkoly hrou, aby se dětem látka lépe vštípila. Využili jsme i pár aplikací, které nám byly nabídnuty.

Časově náročné, na úkor jiné práce

Ovšem časově to bylo dost náročné. Na svou práci se musím soustředit a při odbíhání k zamrzlému počítači, vypadnutí internetu nebo k obědu na plotně, jsem musela spoustu restů dodělávat po nocích.

Domácí výuka nám ale nevadila. Učení s dětmi mě baví, dokážeme si ho zpříjemnit různými úkoly. Na druhou stranu jsem viděla, jak dětem chybí jejich vrstevníci. Takže jsem moc ráda, že se opět vidí se svými kamarády a prožívají svá dětská dobrodružství. Protože tohle k životu prostě patří.

Myslím, že situace nebyla snadná ani pro pedagogy. Udržet pozornost dětí v on-line prostředí nebylo jednoduché, zvlášť u nižších ročníků.

S rouškami ve třídách mám problém

Co se týká roušek, nevadí mi, když je děti musí nosit na chodbách nebo v uzavřených prostorách. Ale mám s nimi problém přímo ve třídách.

Nezdá se mi v pořádku nechat děti po celý den v roušce, kde vdechují své vlastní výpary. Dýchat s omezením podle mě není v pořádku a doufám, že roušky ve třídách se co nejdříve zruší.

Proto vyzvedávám obě dcery ze školy hned po vyučování a denně chodíme na dlouhé procházky do lesa.

Podle mého názoru se děti měly pustit do škol až po novém roce. Těch pár týdnů před svátky bylo podle mě úplně zbytečné.

Děti mohly nastoupit v lednu, třeba i bez roušek, a v klidu.