V MTH Hranice (největší) byly zastoupeny snad všechny profese: soustružník, frézař, brusič, mechanik, zámečník, kovář, klempíř, natěrač, stolař či truhlář, ale i hasič – snad jsem je vyjmenovala všechny. Hranický závod byl 4. závodem z osmi v republice, do které patřilo i Slovensko a tam byly další čtyři závody (Bratislava, Košice, Trnava a Vrútky) a každý vyráběl něco jiného: ten hranický vozíky PV a PVK, podvozky Rollad, PUŠL – pluh na úpravu štěrkového lože či prototyp kolejové sněhové frézy, ale ve velkém dělal přestavby vozů a mnohé další…

Dnes je závod jako ostatní taky rozštěpen, několik provozů ale funguje – i hala, která v době výstavby v r. 1982 nesla název dvoulodní a v současnosti spadá rovněž pod ČMŽO s.r.o. – elektronika a je opravdu ‚slavná‘ (skoro 3 roky se v ní opravovala Slovenská strela).

To jen úvodem: a letos 15. června by se dožil poslední ředitel PAN !! Zdeněk Líva – jak s nostalgií, ale také s velkou úctou říkáme, i když posledním bossem zdaleka nebyl, významného jubilea =100 let. Elegantní a s šarmem sobě vlastním, vždy upravený, celoročně opálený a taky – voněl ….

My, bývalí TH pracovníci se už několik let každoročně v hranické Monice scházíme a vzpomínáme časy minulé. Vloni ze setkání sešlo, zato letos bylo ve ‚velkém stylu‘ – v konečném počtu nás bylo 18 zvědavců (jeden řekl druhému) v Návštěvní místnosti (bývalá kancelář konstrukce) závodu, který každého z nás mnoho let živil a jen díky dnešnímu serióznímu a velmi rozumnému vedení jsme si jej mohli opravdu mimořádně zčásti projít a zavzpomínat.

Přidělený průvodce nás všechny ‚oblékl‘ do žluté ochranné vesty s logem současné fy (ČMŽO s.r.o. – elektronika) a vyrazili jsme. Jeden z nás zavzpomínal, že měl v OP jen dvě razítka: v r. 1966 vstupní a v r. 2009 výstupní, ale vychoval si nástupce, který v jeho práci úspěšně pokračuje. Jiný zase vzpomněl, že už jako 10tiletý chodil za otcem a znal proto všechny zaměstnance. Než jsme zkonfrontovali, co bylo kdysi a co je dnes, uběhlo 1,5 hodiny. Pak se všichni rozutekli (asi na oběd).

Ale kdysi se v ten den, 15. června, v závodě – i slavilo – a ta která sekretářka šla nejdříve v doprovodu pana ředitele k jeho zelené Dacii, aby z ní vynesla úhledně upravené krabice s doma napečeným cukrovím a servírovala ke kávě každé partě či četě zástupců podřízených tak, jak si je pan Líva do své krásné modřínové ředitelny postupně zval.

A když závodu přebývaly koncem roku peníze, pan Líva je spravedlivě rozděloval mezi své zaměstnance – jeden rok dostali ti, další rok zase jiní. Nic na podnik nevracel, byť by za ušetřené peníze dostal tučné prémie. Tak takový byl náš pan Zdeněk Líva !!!

Hana Dostálová