Z okraje Stříteže, z místa zvaného Háj, vyrazíme pohodovou lesní cestou směrem k Nejdku. Sotva vyjdeme z lesa, rozběhne se nám před očima doširoka krajina Moravské brány ohraničená na jedné straně pásmem Beskyd, na té druhé kopci Oderských vrchů.

Po pár desítkách metrů se již před námi objeví střechy nejdeckých domů a věž kostela, v dáli na kopcích stožáry dvou veselských větrníků. Kolem hezky zrestaurovaného kříže nás cesta brzy dovede až na okraj obce, k památníku obětem Velké války.

I z deseti jmen padlých, vyrytých do žuly pomníku, je zřejmé, že i zde bylo obyvatelstvo smíšené. Německé i české rodiny tady žily ve vzájemné pospolitosti a nebýt nacionálních choutek a snah, které vyústily v největší konflikt v lidských novodobých dějinách a které stály na počátku změn společenského uspořádání po jeho konci, kdo ví, jak by to bylo dnes.

Lyžařská škola v Potštátě.
Malí lyžaři na Potštátě. Lyžařská škola je v obležení a děti čekal 'bonbonek'

To je ale na jiné vyprávění a my jsme sem přišli hlavně za poznáním krajiny a přírody. Právě tady na okraji obce totiž začíná žlutá turistická trasa kopírující tok Hradečného potoka.

Proti jeho proudu, stále po žluté, se kousek za obcí ponoříme do lesa, který nás bude provázet po celou cestu zhruba sedmi kilometrů až na konec žluté trasy, na Dobešov – vrch. Byla by však velká škoda neuposlechnout směrové cedule a neodbočit z trasy doprava na lesní cestu.

Pravda, vede do prudkého kopce, ale nově zbudovaná „hraběnčina“ vyhlídka na jeho vršku nám poskytne pěkné pohledy nejen na Nejdek, ale i část Bělotína a v dáli budou k vidění i komíny a věže hranické cementárny.

Ledopád - zahalená v záclonách.
Nevyřešená vražda řezníka nebo impozantní ledopád. To je Potštátské skalní město

Byla to právě hraběnka Antonie Althanová, majitelka lipenského velkostatku a lesů v okolí Hranic a Lipníku nad Bečvou, která si toto místo velmi oblíbila a hojně navštěvovala.

Na žlutou značku se dá vrátit po stejné cestě, kterou jsme vyšli nahoru, také však po kratší, avšak hodně krkolomnější, přímo svahem dolů.

Pokud zvolíme druhou možnost, nemůžeme minout krásné suťové pole s kameny, jako sametem potaženými nadýchaným mechem, padlé kmeny stromů zdobené všemožnými druhy chorošů a tiše se vracející na počátek své životní pouti.

Pro Tělo s příběhem
Tělo s příběhem: Jsem Inka a jdu s kůží na trh. I s ekzémem může být život top

Kouzelné místo. Kolem nových retenčních nádrží, stále proti proudu potoka, nás cesta dovede do výletiště zvaného Radičko. Určitě nemineme studánku v lese po pravé straně, která vybízí k osvěžení a je jen na nás, zda využijeme i plechový hrníček čekající na žíznivého poutníka.

Pokračujíc proti proudu potoka se údolí pomalu rozšiřuje, mraky jsou již na dosah a brzy nás naše kroky dovedou na křižovatku cest, na rozcestník Dobešov – vrch. Pravda, do samotného Dobešova je to ještě doprava po zelené více než kilometr, ale v těchto místech, u krásného vysokého kamenného kříže, naše dnešní putování a povídání ukončíme.

Sbírka retro etiket.
RETRO: Čím se připíjelo na zdraví? Byl to likér Persico či Klášterní tajemství

Od Stříteže nad Ludinou až sem máme v nohách zhruba 10 kilometrů a zdolali jsme přibližně 250 výškových metrů. Trasa se dá samozřejmě zkrátit, třeba tím, že vyrazíme až z Nejdku.

Můžeme ji také zokruhovat, například přes Dobešov, Čardu a Jindřichov zpět do nížin. Jinou možností je dát se doprava do Veselí a dál třeba až do Oder.

To už je ale pro zdatnější turisty, kteří vše pečlivě plánují včetně dopravy do místa startu i cíle.

Katedrála svatého Václava v Olomouci.
Katedrála svatého Václava je jedním z kostelů, které se mi dostaly pod kůži

Tady jsme však hezky na vrších, na krásných náhorních rovinách, které mám tak rád a slibuji, že se sem, možná hned příští týden, znovu podíváme a chvíli tady pobudeme.

Mrzelo by mě totiž, kdybych se s vámi nepodělil o zajímavé záběry z těchto míst při západu slunce. Někdy je totiž až neuvěřitelné, jak dokáží sluneční paprsky a mraky na obloze měnit scénu, jejíž jsme součástí.

A právě v takovýchto chvílích si občas uvědomíme, že jsme jen kulisami v tomto nádherném divadle, jehož hlavním aktérem nejsme my, ale příroda sama.

Bývalá ozdravovna je opuštěná. Objekt v romantické zalesněné krajině nadále chátrá.
Jako zlý sen. Pusté pokoje i ordinace. Ozdravovna marně čeká na děti i personál

Tak tedy na viděnou pod mraky na vrších na Dobešově.

Karel Machyl

#clanek|6351500#