Správně bych měl psát, že zůstáváme v Hranicích, protože i Uhřínov patří k místním částem. Vy, co sledujete moje příspěvky delší dobu, jistě víte, že k tomuto kraji kolem Potštátu, Středolesí, ale i Spálova, Dobešova, Veselí mám blízko.

Libavsko a krajina kolem Budišova jsou také kouzelné. Prostě mám ty náhorní zvlněné roviny rád. Pokud některé z vás dnešní tip zaujme, vězte, že vám výlet nezabere více, než pár hodin. Takové nedělní odpoledne je na procházku kolem Uhřínova ideální.

I my jsme navzdory sychravému počasí v neděli po obědě vyrazili. Celkem to okolí máme prochozeno ze všech možných stran.

Krásná je cesta z Podhoří Peklem nahoru k Uhřínovu a zpět přes Drahotuš, stejně tak je hezká procházka od golfového hřiště v Radíkově.

Možností je tu víc. Auto jsme tentokrát nechali hned u prvního domu v Uhřínově a šli se nejprve podívat na Hranice shora.

Z krásné jednoduché vyhlídky na táhlém kopci jsou nejen Hranice, ale i Starý Jičín, Štramberk a beskydské kopce jako na dlani. Doufal jsem, že odpoledne přece jen sluníčko oparem prorazí, ale k ideálu měla viditelnost ještě kus cesty.

Nevadí, místo je to hezké a mohu doporučit. Jen škoda, že některým jedincům vadí cokoliv nového, hezkého a mají potřebu ničit a nechávat po sobě vždy něco na památku.

Ale zpátky k výletu. Vidět toho skutečně moc nebylo, daleké výhledy se nekonaly, ale co. Namířeno jsme měli na druhou stranu k tzv. Špirutce, starému důlnímu dílu, kde se v minulosti těžila břidlice.

Po cestě jsme prošli Uhřínovem kolem kapličky, minuli v zahradě jednoho z domů památný tis a zamířili do záchalupčí, podél pastvin hezky po modré značce až k rozcestníku.

Tady jsme to vzali doleva stále do kopce po modré. Rovně dál bychom po žluté dorazili do Pekla. Taky pěkná procházka.

Modrá nás však vede kolem starého lyžařského vleku nahoru polní štěrkovou cestou do lesa. U kraviček trochu fotím a potkáváme dva výletníky s taškou hub, ze které čouhají nejen klobouky bedel, ale i praváků. A pak, že nerostou. To tedy říkal Vráťa, kterého jsme potkali u rozcestníku chvíli předtím.

Máme s sebou tentokráte i naši Kessynku. Je ale v klidu a kravičky ji moc nezajímají. Drží se hezky s námi na cestě a ohradníky kolem pastvin důsledně respektuje.

To od doby, kdy jako půlroční dostala ve Svatoňovicích kousek od Budišova pěknou elektrickou pecku. Nerozvážně se chtěla dostat dovnitř ohrady. Pamatuje si dobře, že to není příjemné. Vzpomeňte na pana faráře ze Slunce, seno, jahody. To byl tanec.

Pokud se chcete dostat ke Špirutce, je třeba na kopci odbočit z turistické značky doprava na lesní cestu. Je to kousek, sotva pár set metrů a z cedule se tak brzy můžete dovědět vše podstatné.

Vchod do štoly je zajištěn mříží a pletivem, navíc teď v létě je zarostlý, moc toho tedy vidět není. Trochu lepší je to brzy na jaře nebo v zimě. Proto jsem také do galerie pár fotek z předchozích návštěv dal.

Když už jsme ale u Špirutky, bylo by škoda neudělat ještě pár kroků dále. Z vyhlídkového místa na kraji lesa je pěkně vidět do Moravské brány.

Počasí se nakonec umoudřilo, vykukuje dokonce sluníčko, tak je i celkem vidět. Jen teď v létě vadí vegetace.

Místo je navštěvováno, zdá se, hojně, protože je tady také spousta pozůstatků po návštěvnících. Je tady i ohniště, lavička a stůl.

Zpátky už jdeme stejnou cestou, zase na naši modrou, zpět k Uhřínovu. Jinak, pokud bychom se dali po modré doprava, dovede nás ke zřícenině hradu Drahotuš a také hezkému kamennému Římskému mostu pod ním.

My ale míříme k Uhřínovu a obejdeme jej tentokrát od západu. Tady vždy nezapomenu na fotku s „Celníkem.“ Stráží to tady už hezkých pár let a podle toho také jeho uniforma „vypadá.“ Však uvidíte.

Pokud jsem vzpomínal na začátku povídání výhledy na Hranice, je tady ještě jedno super místo. Místní ano, ale i z Hraničáků jen málo lidí zná tzv. Ambrůzovu skulpturu.

Toto výtvarné dílo v kulturní krajině, mohutný objekt tvořený čtyřmi vzájemně propojenými dubovými pilíři, stojí v místech, odkud je na město Hranice a do kraje Moravské brány vidět moc hezky.

V minulosti tady snad stával větrný mlýn, aspoň podle Wikipedie. Fučí tu ale dobře, takže tomu i věřím.

Přímo k výtvarnému dílu však tentokrát raději nezamířím. Všude kolem něj se zrovna pasou krávy a některé z nich vypadají, že by mě i dohnaly.

V galerii ale naleznete i nějaké moje dřívější fotky z tohoto místa. Tak ještě pár kroků dědinou, sdělit Vráťovi, že rostou, a jsme u auta.

Cestou zpět do Hranic, po těch děsných děravých serpentýnách, Mazdička trochu vrčí, ale doma jsme za chvilku. Ani se to nezdá, ale v nohách máme necelých osm kilometrů. Hezky strávené odpoledne.

Karel Machyl