Prostřednictvím fotografií vám chci představit místa, která znám důvěrně od mládí, mám pocit, že tam vím o každém kameni u cesty, o každém stromě.
Třeba je to jen můj dojem, někteří mi však možná dáte za pravdu, že i tam, kde jsme jako doma, nás občas okolí překvapí svou jinakostí, něco je naráz jinak, než obvykle.
Stačí mnohdy velmi málo, zapadající slunce, jehož paprsky se prodírají přes mraky, kaluže po dešti, v nichž se zrcadlí koruny stromů, vítr, co pročesává stébla trav.
Někdy jsme třeba jinak naladěni, nezamyšleni, v hlavě se nám nehoní spousty myšlenek, starosti jsou daleko a nějak lépe vnímáme okolí.
Podobně to bylo i v tomto případě. Chvilku jsem bojoval s tím, zda ještě navečer vyrazit, ale prosebné oči čtyřnohého parťáka byly prostě přesvědčivé.
Po trase, kterou jsem absolvoval tisíckrát, přes staré zahrady a louky k římskému mostu přes říčku Ludinu to trvá tam a zpět svižnou chůzí hodinku a půl. Mobil nosím v kapse téměř pořád a tentokrát se fakt hodil.
Zapadající sluníčko kouzlilo a tak se s vámi o pár záběrů mohu podělit. Teď na podzim se stmívá rychle, k Ludině jsme tak už nedošli.
I tak ale nelituji a jsem rád, že mě Kessynka vytáhla. Posuďte ale sami.
Karel Machyl
