Obzvlášť zajímavé bylo povídání o sopce Fagradalsfjall, kdy po několika dnech otřesů se expedice moravských fotografů dočkala konečně i její erupce – pár záběrů je zastoupeno právě i na této výstavě.

Na zámku jsou celoročně výstavy různých žánrů i vystavujících. Proč tedy zmiňuji právě pana Dačického? Protože si z Olomouce s sebou dovezl i vlastní kulturní vložku – břišní tanečnice. Letos tu byly poprvé dvě = Kayra a Sonia, obě jsou už lektorkami a zážitek, pozorovat při tanci jejich ladná těla, to opravdu je!!!

Jezdím na výstavy pana Dačického i do Olomouce (do budovy RCO před vlakovým nádražím) nebo pak v centru města do Čajovny, v roce 2016 jsem navštívila výstavu jeho i jeho kolegů fotografů ale i v Otrokovicích.

Jen Litovel, jádro jejich Fotoklubu, kde mívají mnozí členové také své výstavy, je už pro mě fakt dost z ruky.

Na vernisáže už moc nechodím, nemám ráda pořád ten stejný ‚úřední‘ stereotyp, ale mnohé vernisáže přece jen právě svojí originalitou dokážou zaujmout!! Nikdy není na škodu vybočit z normálu…. Právě ta překvapení bývají fascinující!! Stejně si už připadám, že na výstavy pana Dačického jezdím asi tak často, jako jezdí pan Odvárka do Show Jana Krause, ne?

Kdysi jsem si odnášela překrásný zážitek z jedné z vernisáží Marty Tomancové, na které tančila její vnučka Barbora Tomancová bolero, při jiné vernisáži jsem jindy zbožňovala zase vnuka Bronislava Ludmily Kryštofa Janáčka, který si tu se svou taneční partnerkou střihl super dobově stylový taneček.

No, a v současnosti jsou mými favoritkami právě břišní tanečnice, které tu předvádí pokaždé jinou sestavu, což je na tom to fascinující!! Vždycky jsou jiné……

A při zahájení té letošní vernisáže přibyl další originální prvek Dačických a tím byla klapka v rukou paní Miroslavy Dačické – po jejím klapnutí mohla výstava klidně začít….