A k oslavě narozenin jsem dostal dárek. Výlet pod Everest. Možná si někteří řeknete, který blázen dal tomu starému bláznovi takový bláznivý dárek? Já sám! Co si člověk neudělá, tak to nemá. Jak kdysi řekl T. A. Edison - "Pokud hledáš pomocnou ruku, najdeš jí na konci své paže". Takže jsem si vyhrnul rukávy i u trika a šel na to. Bez cestovky, bez průvodce, bez nosiče i bez parťáka.

V Nepálu jsem už dvakrát byl v oblasti Annapuren. A jelikož cestu pod Mount Everest jsem už měl předpřipravenou, tak mi plánování nezabralo moc času. Jelikož toto nebyl výlet do Beskyd nebo procházka v Brdech, tak jsem pořád uvažoval, jestli do toho jít nebo ne.

A jelikož v Nepálu vydali nové nařízení, že od 1. dubna 2023 už samotní turisté neboli trekaři nesmí chodit sami v Národních parcích, ale pouze s organizovanou skupinou, průvodci a nosiči. Tak toto nařízení moje rozhodnutí velice urychlilo. Takže jsem se podíval na letenky a jelikož cena se za týden zvýšila více než o 1000 Kč, tak jsem si jednu hned koupil a už nebylo cesty zpět. Dokončil jsem přibližně plán cesty, objednal si v Káthmandú hotel a začal se fyzicky připravovat. Párkrát jsem si vyšel na Lysou horu. Věděl jsem, že s nohami nebude až tak velký problém, ale záda si odvykly nosit těžký batoh a to bude nejspíše větší problém. Ale nějak se to utřepe.

16. 3. 2023

Nadešel den odjezdu. Vlakem jsem dojel do Brna a z Brna busem na letiště Schwechat ve Vídni. A tam už začaly první problémy. Slečna indického vzezření mi měla vydat letenku a odbavit velký batoh. Chtěla po mě kovid test nebo očkovací průkaz. Řekl jsem jí, že pro vstup do Nepálu bylo toto nařízení už zrušené . Chvíli jsme se dohadovali a ona mi ukázala na monitoru, kde to měla napsané v nějakém jejím interním letištním dokumentu. Takže mě polila horkost, že kvůli nějakému pitomému testu jsem skončil už na letišti.

Nakonec jsem zavolal „přítelkyni na telefonu“ a ta mi poskytla kýžený dokument. Slečna už za přepážkou nebyla když jsem se vrátil, ale seděl tam její kolega. Podle vizáže snad pakistánského původu. Tomu jsem na mobilu ukázal ten potřebný dokument, ale ten se v mobilu otočil o 90º. Když jsem otočil mobilem zpět, tak se dokument otočil znovu, takže byl vždy ve svislém směru. Úředník otáčel hlavou na rameno a zpět. Pak jsem dokument posunul na moje číslo pasu a diktoval jsem mu ho. On to číslo kontroloval v mém pasu, který držel v ruce. Takže se díval jedním okem do pasu a druhým do mého mobilu. Ale zase s kroucením hlavy.

Velickou dolinou do Kvetnice.
VIDEO: Dovolená ve Vysokých Tatrách aneb Velickou dolinou do Kvetnice

Jelikož dokument byl v češtině, které nerozuměl, tak si potom sám prstem po mobilu zajel na poslední informaci, jestli jsem negativní. A rozhodl se, když už ho asi bolelo za krkem, že mi letenku vydá. A potom mi řekl, že pro vstup do Nepálu musím mít vízum, jestli ho mám. A to už jsem se opravdu naštval a řekl mu zvýšeným hlasem, že vízum si vyřídím při vstupu na letišti v Káthmandú. A tím byla konverzace ohledně letenky ukončená a já si zhluboka oddychl. Věděl jsem, že budou problémy v Nepálu, ale že začnou už ve Vídni, to jsem opravdu netušil.

V Novém Dillí, jako na každém letišti, při přestupu z letadla do letadla, musí cestující projít branou, což je detektor kovů. A hned za ním jsem musel vyskočit na bednu, kde mi další člověk kroužil kolem těla ručním detektorem kovů. Beru, že člověk nesmí kvůli bezpečnosti mít u sebe cokoliv z kovu. Ale v Káthmandú, když jsme vystoupili z letadla, tak jsme museli projít opět branou detektorem kovů. Do letadla je to normální. Ale aby Nepálci zjišťovali, kdo přináší do jejich země nějaké železo z letadla? Ale v Nepálu je všechno možné a nad takovými maličkostmi se člověk, který tam už 2x byl, už nepodivuje.

17. – 18. 3. 2023

Taxikáři jsou ve všech městech všude stejní. Hlavně na letištích. Po chvilce dohadování, kolik chtěl za cestu do hotelu taxikář a kolik jsem byl ochoten zaplatit já, jsme nakonec udělali kompromis a jel jsem za mnou navrženou cenu. Líná huba holé neštěstí, jak říkávala moje mamka. V hotelu Backyard (Zadní dvorek) jsem se převlékl do letního, jelikož Káthmandú leží přibližně jako Egyptská Hurgada u Rudého moře.

Skalíková louka.
Skalíkova louka pod Pustevnami. Rekreační chatu stihl smutný osud

Kontaktoval jsem člověka z cestovní agentury ohledně letenek z Káthmandú do hor do městečka Lukla a zpět. Po menších problémech a dohadování, jelikož mi sdělil, že cena je jiná a odlet je z Káthmandú. Ale zpáteční cesta je z Lukly do Ramachapu, což je malé podhorské městečko vzdálené od hlavního města 130 km. Jelikož jsem mu už předem poslal kopii pasu, tak mi ty letenky vyřídil a i když byly podmínky dost jiné než bylo domluvené, tak jsem mu to zaplatil. Slíbil mi levnější dopravu z Ramachapu do Káthmandú. To jsem s ním mluvil naposledy, jelikož se mi už nikdy neozval a nebral telefony.

19. 3. 2023

V Nepálu mají posunutý čas. Nejen tím, že je posunutý o 4:45 a těch nezvyklých 45 minut je kvůli jejich posvátné hoře. Proto těch jen 45 minut a ne celá hodina. Ale taky je posunutý podle něčeho, co jsem nezjistil. A ani po tom nepátral. Čas v mobilu se mi automaticky posunul s tím se nedá nic dělat. V hotelu měli jiný čas a ve směnárně taky. Tam mi směnárník vysvětlil, že jeho čas je přesný. Ráno na místním letišti jsem na odletové tabuli zjistil, že tam je ještě jiný čas. A ten jsem si nastavil na hodinky. Takže na mobilu jsem měl 6:00, ale na hodinkách jsem měl 6:15. Nicméně jsem později zjistil, že se všichni Nepálci řídí podle svých časů. Už jsem nic nepřednastavoval, jelikož to nemělo cenu. Prostě když je světlo, tak je den. A když je tma, tak byl večer. Takže jsem se přizpůsobil a na horách mi to bylo stejně jedno.

Ráno kolem sedmé jsme přistáli v Lukle (2850 mnm) a počasí nebylo zrovna vhodné na trek. Někteří turisti po přistání šli rovnou do chat se ubytovat, aby si přivykli vyšší nadmořské výšce a vyrazili až další den. Nicméně já jsem vyrazil směr Namche Bazaar. Podle průvodců je doporučené se ubytovat po cca 4 hodinách chůze ve vesničce Phakding a další den pokračovat dále, ať si tělo zvykne na nadmořskou výšku. Byl jsem nějaký nadržený na hory a po setkání se skupinkou lidí, kteří se vraceli z Namche, mi řekli, že Phakding je za rohem a že to dojdu klidně do Namche, tak jsem šel dále. A opravdu jsem ještě ten den do Namche (3440 mnm) došel.

20. 3. 2023

Další den jsem v zamračené obloze pokračoval z Namche dále. Nebyl to zrovna dobrý nápad, protože i v Namche si turisti dopřávají aklimatizační den. Byl jsem v pohodě a věděl jsem, že zhruba v polovině dnešní cesty je vesnička, kde jsem mohl přespat. Šlapalo se mi dobře a tak jsem došel k večeru až k největšímu klášteru v údolí Khumbu do Tengboche (3860 mnm). V tomto klášteře strávil poslední roky svého života šerpa Tenzing, který vystoupil v roce 1953 s Edmundem Hillarym na Mount Everest, jakožto první lidé.

Na Islandu vybuchla sopka Fagradalsfjall.
VIDEO: Islandská sopka Fagradalsfjall vybuchla. Podívejte se na unikátní záběry

Večer jsem strávil ve společné jídelně se skupinami podobných lidí jako já. Akorát s tím rozdílem, že všichni byli v nějaké organizované skupině a jen já jsem byl solitér. A taky bylo hned poznat kdo jde nahoru a kdo se vrací z hor. Skupiny jdoucí dolů pili pivo jako o závod. Na rozdíl od těch, co teprve směřovali nahoru, tak pili čaj. Já jsem si objednal celou termosku, jelikož jsem přes den moc nepil. A toto jsem praktikoval každý večer. Pomalu popíjet a čekat na večer.

21. 3. 2023

V noci napadl sníh a ráno ještě stále padal a mi se moc ven nechtělo. Hlavně proto, že jsem neměl nějaké nesmeky nebo hůlky pro jistější a bezpečnější chůzi. Skupiny trekařů to měli dopředu pěkně všechno naplánované, takže v 7 hodin snídaně a v 8:00 odchod. Ať je venku jakékoliv počasí. Takže jsem se díval přes okno jídelny, jak zástupy lidí v řadě za sebou odchází v pláštěnkách i deštníky.

První jsem si říkal, že půjdu maximálně 2 hodiny a někde se ubytuji. Vesniček po cestě bylo dost, kde jsem mohl přespat. Ale když jsem viděl ty lidi, kterým se moc nechtělo v tom počasí ven, tak jsem si řekl, že teď si i já udělám konečně aklimatizační den. Takže jsem se flákal kolem kláštera, četl si o Da Tenzingovi a chodil do jídelny na čaj a polévku.

22. 3. 2023

Další den se počasí umoudřilo a vyšlo konečně sluníčko. Okolí, včetně klášteru, bylo pěkně nasvícené a to mi vlilo novou energii do žil. Přede mnou se objevil vrchol ikonické hory Ama Dablam neboli Dáma s perlovým náhrdelníkem. Posnídal jsem a rychle vyrazil nebo spíše vybruslil na čerstvém sněhu dále a výše. Výhledy byly konečně nádherné a i ten sebelepší foťák nezachytí tu nádheru kolem.

Prošel jsem pár vesniček a někde se zastavil na místní čaj Masala. Je to směs čaje s kořením a ten se podává s mlékem. I když jsem si ho doma několikrát udělal z čaje Masala, který jsem si dovezl z Nepálu, tak nikdy ani náhodou jsem nedostal takovou chuť jako přímo v Nepálu. Takže čaj Masala anebo zázvorový čaj jsem pil nejčastěji.

Neměl jsem ani tak žízeň, ale hlavně jsem potřeboval shodit batoh ze zad a ulevit páteři. Tuto pauzu jsem dělal i bez sundávání batohu, že jsem se na chvíli zastavil a batoh opřel o kamennou plošinku, která byla ve výšce ¾ metru nad zemí a kterou využívali hlavně místní nosiči – šerpové, aby si taky odpočinuli. Já jsem při odpočívání hekal a oni si někteří z nich zapálili cigaretu…

Malou Studenou dolinou na Téryho chatu.
VIDEO: Dovolená ve Vysokých Tatrách aneb Malou Studenou dolinou na Téryho chatu

K večeru jsem došel do Vesničky Pheriche (4240 mnm), kde jsem se ubytoval a strávil další noc. Jelikož jsem byl sám se sebou spokojený a hlavně bylo nádherné počasí, tak jsem si dal cappucchino a zákusek. Ani jsem se moc nepodivoval, kde se v té výšce vzaly zákusky. Ale pan domácí mi sdělil, že dostanu jiné než jsou ty za sklem. Prý čerstvější… Bylo mi to absolutně jedno. Byl jsem rád, že sedím a nemám na zádech tu těžkou bestii. K večeři jako obvykle polévka a termoska čaje. Mezi 7 hodinou a osmou večerní jsem chodil spát. Není tam elektrika a topí se pouze v jedněch malých kamnech. Většinou suchým jačím trusem. Spával jsem po celodenním pochodu 10 až 11 hodin.

23. 3. 2023

Další ráno bylo opět jak vymalované. Asi to roztáčení modlitebních mlýnků po cestě nahoru zabralo. Kolem poledne jsem došel do uskupení asi 3 chat s restauracemi, které se jmenuje Dughla, ale občas je to psané i Tughla. Nepálci si s takovými maličkostmi nedělají žádný problém. Oni mají své písmo, které jsem ani omylem nepochopil, i když jsem někde četl, že nepálština je velice jednoduchá řeč.

P o cestě jsem potkával spoustu lidí a první otázka většinou bývala – odkud jsem, kam jdu, kde jsou ostatní ze skupiny apod. Jednou, když jsem si opřel batoh o kamennou zídku za mnou a dal ulevit na chvíli svým zádům, najednou přede mnou stál chlapík celý v červeném. A hned s francouzským přízvukem odkud jsem. Když jsem mu řekl, že jsem z České republiky a že on bude nejspíš z Francie. Odpověděl, že ano a hned se mě zeptal kolik mu hádám let. To mě udivilo taková otázka, protože většinou se lidi ptají, jestli jdu nahoru, kam mám namířené nebo dolů a teď otázka na věk?

Fialová barva zbarvila pole na Břeclavsku. Přírodní krásu obdivují lidé z daleka
Fialová barva zbarvila pole na Břeclavsku. Přírodní krásu obdivují lidé z daleka

Jelikož měl na hlavě klobouk proti slunci, ale vypadal čiperně, tak jsem chvíli uvažoval. On mě předběhl a řekl mi, že mu je 70 let. Tak jsem vyvalil oči, protože bych mu hádal maximálně 50 let. Dále řekl, že zrovna přicházející manželce je 64 let. Ta, chuděra, ohnutá pod batohem na to vypadala. A k tomu frantíkovi se připojil jeho průvodce a frantík průvodci řekl, že „tenhle mladík mi nevěří, že mi je 70 let“. A oba se tomu strašně smáli. Tak jsem nad tím později uvažoval, že ten Francouz tam do těch Himalájí nejel, aby viděl Everest. Ale aby si dělal dobrý den z lidí. A já jsem byl sám s bílými vlasy, takže skvělý objekt pro jeho vtípky.

K večeru jsem došel do předposlední vesničky Lobuche (4910 mnm) mého výstupu. Lidi se opět shromáždili okolo kamínek na jačí trus. Majitel přitáhl umělohmotný sud asi z nějaké expedice. Otevřel horní poklop a „zahovnil“ jačím trusem kamna. Pak si tu ruku utřel do univerzální utěrky, s kterou utíral všechny stoly. A v zápětí mi v té samé ruce donesl večeři. Ráno jsem si dával z hrdla do hrdla 50% kalvádos právě kvůli zhoršené hygieně a od té doby jsem si hrknul i večer.

24. 3. 2023

Změnil jsem plán a zkrátil a urychlil jsem si to o 1 den tím, že jsem do další, poslední vesničky, kde všichni spí, šel pouze s vodou a nějakými sušenkami. Hlad na horách člověk nemá, ale horší je to s pitím. Obzvlášť ve větší výšce. Ale hlavně jsem šel bez stále těžšího a těžšího batohu. Takže jsem byl konečně rychlejší než jak udává průvodce nebo i nová mapa (pokovidové vydání, jak je na ní napsáno). Poslední vesnička se jmenuje Gorak Shep (5140 mnm). Tady se skupiny rozhodnou, jestli chtějí do základního tábora pod Everestem (5300 mnm). Nebo jak jsem šel já na vrcholek Kala Pattar (mapy.cz ukazují výšku 5648 mnm). Odtud jsou pořizovány fotky Everestu a Nuptse. Ze základního tábora toho moc trekaři neuvidí, jelikož jsou pod ledopádem Khumbu a za ním je schovaný Everest. A taky nechápu lidi, kteří dojdou takovou útrpnou cestu, aby se podívali v základním táboru na spoustu stanů, kde se možná pohybují lidi, horolezci. Někteří horolezci odpočívají, někteří bojují s omrzlinami či něčím horším. A každý den další a další skupiny ty horolezce očumují. Takové lidské ZOO.

Přes Koprovské sedlo do Hlinské doliny.
VIDEO: Dovolená ve Vysokých Tatrách aneb Přes Koprovské sedlo do Hlinské doliny

Takže já jsem si vyšel na nízký kopeček Kala Pattar, který je ale od Goraku Shep vzdálený 500 výškových metrů a v takové výšce už netrénovaný člověk počítá každých 10 výškových metrů. Kala Pattar je v překladu Černá hora a ona opravdu je černá. Nějaký Novozélanďan, asi geolog, mi jednou večer v chatě vysvětloval, že Kala Pattar a ještě jedna hora v okolí je pořád geologicky činná a pořád roste. Proto je asi bez sněhu.

Večer jsem došel zpět do chaty v Lobuche a po večeři a termosce čaje jsem šel spokojeně spát, jelikož jsem dosáhl cíle mé cesty. Viděl jsem Everest, vzadu za ním Lhotse, ledovec Khumbu, Nuptse, v dálce Makalu a za mnou Pumori. Měl jsem strach, že když tam přijdu kolem poledne, že se už nebe bude zatahovat a nic neuvidím. Ale místní bohové mi byli naklonění a dopřáli mi pohled na nejvyšší vrchol světa včetně okolních velikánů.

25. 3. 2023

Další ráno, když jsem se chtěl napít, tak zbytek vody v PET láhvi byl zase zmrzlý. A nebyl to jen tenký povlak ledu na povrchu, ale zbytek celé vody zmrznul. Ono se taky není čemu divit, protože mezi samotnými okny a rámy oken byly mezery, přes které se šlo dívat ven. Nejspíše nosiči vynesli samotné sklo a místní tesaři kolem toho skla vytesali rám. Prostě to s rozměry nevyšlo, ale v Nepálu to nikoho nerozhodí. Hlavně, že tam něco v té díře ve zdi je. A má to ještě automatickou ventilaci.

Když jsem sešel v chatě dolů do společné jídelny, tak někdo ležel na lavici u oken. Vysoký kluk tu osobu zakrýval další bundou. Jelikož bylo ráno, tak se netopilo. To se dělalo až večer a teplota se mírně zvedla jen tak 1 - 2 metry okolo kamínek. Potom jsem zaslechl vedle mě, jak se ten vysoký kluk baví s majitelem chaty a ten mu nabízí svoz koněm dolů asi pro tu ležící osobu. Jelikož dost nahlas řekl, že čínské peníze nechce, tak bylo jasné odkud ti dva jsou. Ve výšce nad 4000 mnm mají i trénovaní lidé problémy s výškou.

Valašská dědina - Národní muzeum v přírodě.
FOTOGALERIE: Valašská dědina je nejrozsáhlejším areálem Valašského muzea

A když k tomu připočítáme fyzickou únavu, vyčerpání, špatnou stravu, nedostatek tekutin, zimu, tak se nelze divit, že v té samé době, kdy jsem tam byl já, tak někde kolem skonal šedesátiosmiletý Slovák. Bohužel byl v nějaké skupině složené z lidí z mnoha států a asi nechtěl ostatní zdržovat a přemáhal se. Nechci spekulovat, co a proč se tak stalo, ale pro mě tyto skupinové výlety nejsou. Nepálské úřady říkají, že je to pro bezpečnost lidí, jelikož se občas někdo v jejich horách ztratí. Na kontrolních bodech, kde musí trekaři ukazovat povolení ke vstupu, byly občas fotky pohřešovaných lidí. Ale ztratit se zrovna v údolí Khumbu je asi stejné, jako se ztratit mezi Pustevny a vrcholem Radhoště, kde jsou zástupy lidí. Ale může se stát všechno. Náhoda je blbec.

Takže jsem po snídani vyrazil dolů. Přišel jsem k chatám na místo zvané Dukhla, kde jsem si konečně sundal batoh a dal si čaj, ať se trochu zavodním. Počasí bylo opět nádherné a okolní vrcholy nad 6 tisíc metrů byly jako na dosah. Ale zdání klame. Vzduch je čistý a jelikož naše oko je zvyklé na malé kopečky, tak si mozek převede tyto velehory na naše kopečky a člověk se domnívá, že ty hory jsou na dosah ruky. Kolem Ama Dablam jsem šlapal 3 dny než se trochu natočila z druhé strany. A viděl jsem jí pořád po celou dobu treku.

Kdysi, jak jsme šli do základního tábora pod Annapurnou, tak jsme se točili pořád kolem posvátné hory Machhapuchre. Tři dny jsme se k ní přibližovali. Další 2 dny jsem šli pod ní a další den jsme došli do základního tábora. Ale Rybí ocas, jak se Machhapuchre říká v překladu, byla pořád vedle nás. Nikdo na ní nikdy nestál, protože pro Nepálce je to posvátná hora jako je posvátná Kalias pro Tibeťany. Reinhold Messner dostal na Machhapuchre povolení vylézt od nepálské vlády. Protože to byl Messner. Ale jak v jednom rozhovoru řekl, došel pod tu horu, ale neměl odvahu na ní vylézt, jelikož se bál, že by ho místní lidi roztrhali. A nějaké papírové povolení by jim v tom nezabránilo.

Lemur kata.
Ráj lemurů v Zoo Ostrava nabízí blízký kontakt. Podívejte se na nová mláďata

Když jsem trochu odpočatý vyrazil dále mírným klesáním dolů, tak jsem trochu odbočil a nešel postejné cestě zpět do Pheriche, ale dal se vlevo do vesničky Dingboche. Asi hodinu před vesničkou mě předešel kůň s ohnutou osobou na něm a vedle koně šel chlap, který toho koně vedl. A za ním ten vysoký Číňan, kterého jsem potkal ráno v chatě. Jen nechápu, proč šli do Dingboche, které je o 200 výškových metrů výše než Pheriche. Dvěstě výškových metrů je v této výšce už hodně poznat. A vzdálenostně ten den to bylo stejné. Jen ten průvod musel další den jít delší vzdálenost, aby se napojil na tu hlavní cestu. Kdyby to ten Číňan věděl, tak by hned řekl, že chce do jiné vesnice.

Když jsem asi 5 dní předtím v Tengboche ukazoval mladému Italovi mapu kde jdu a kam má namířené on se svým průvodcem, tak mi připadalo, že buď vidí poprvé v životě mapu. Anebo určitě vidí poprvé kam půjde a přes co všechno půjde. Včetně výškových metrů stoupání. Ten jeho nepálský průvodce z toho nebyl moc nadšený, že jsem jeho klientovi ukázal, co ho čeká a kam půjdou. A to je jeden z důvodů, proč se nechci zúčastnit skupinových výstupů. Člověk je odkázaný na průvodce a dělá přesně to, co mu řeknou. Spát se bude tam, kde průvodce určí. Odchod z chaty v 8 ráno a kdo nestíhá, tak musí dohnat hlavní skupinu. Sice se k opozdilcům připojí další průvodce, ale ať sněží, prší, ať je někdo unavený, tak plán je jasný a daný. Ti průvodci a nosiči to mají jako práci a dojde se tam, kde to šéf agentury naplánoval. A i když zrovna dnes svítí sluníčko, tak se nikde nejde, protože je aklimatizační den. Vyrážíme zítra, i když hlásí špatné počasí.

K večeru jsem došel do vesničky Dingboche, vstoupil do první chaty, protože moje záda mi už dlouho nadávala a kdybych se změřil, tak budu kratší minimálně o 1 centimetr. Výhled z okna pokoje chaty byl fantastický. Přímo přede mnou Ama Dablam. A k tomu ještě na chvíli nádherné počasí i viditelnost. Chvíli jsem ležel na zádech, ať si je srovnám a potom šel dolů do jídelny.

Vodopád Kamieńczyka
Tip na výlet. Polské pohraničí láká na malebné vodopády

Večer se jídelna, jako vždy, zaplnila lidmi, kteří šli nahoru nebo dolů. K mému stolu si přisedla skupina lidí skoro v mém věku, které jsem odhadoval, že jsou s Číny. Jeden chlap z té skupiny strašně mlaskal. To už nedělal, že mu chutná, ale to už dělal naschvál. Bylo mi skoro na zvracení a byl jsem rád, že to dojedl. Potom se mě po chvíli zeptal odkud jsem. Jako vždy, když si chce někdo pokecat s někým jiným. Řekl jsem že z české republik a on že bude nejspíše z Číny, jsem tipoval. Hrdě se narovnal, zakabonil se a řekl, že z Malajsie. Tak jsme prohodili pár slov a za chvíli jsme šli všichni spát. Já jsem měl další den odpočinkový den s výstupem na blízkou horu nalehko bez batohu, ale oni stoupali nahoru do základního tábora.

26. 3. 2023

Ráno jsem chodíval na snídani před 8 hodinou a to už odcházeli poslední opozdilci, aby se připojili ke skupině. Asi třem Malajcům to oblékání moc nešlo. Ten mlaskající chlap byl už sice připravený, ale 2 paní měly problém se nasoukat do výstroje. A jedna z nich udělala krok ke mně a stěžovala si, že je z rovníkové oblasti, kde je pořád teplo a tady je šílená zima. Jestli u nás je taky taková zima. Tak jsem jí řekl, že občas u nás taky máme zimu a sníh. Očividně se jí ven nechtělo, ale co se dalo dělat.

Přihlásila se s ostatními na expedici pod Everest do základního tábora a asi moc času nedala přípravě a studování, jaké to tam je, počasí a co psali jiní trekaři, kteří to už absolvovali. Kdysi pod Annapúrnou jsem zase potkal snad Korejce, kteří se vraceli ze základního tábora z výšky cca 4100 mnm, ale oblečení měli tak na výlet do Stromovky. Tak si půjčili nebo koupili spacáky nebo deky z horní chaty v základním táboře a v těch dekách byli zabalení při sestupu dolů. Když se už člověk vydá na takové dobrodružství, tak by si měl něco o tom přečíst, kam jde, co ho čeká a nemine.

Malajci šlapali nahoru do základního tábora a já jsem si udělal volný den a šel na kopec Nangkar Tshang, který se tyčí nad vesničkou Dingboche. A byl jsem opět ve výšce těsně nad 5000 mnm.

Linhartovy i Město Albrechtice jsou skvělým tipem na prázdninový výlet.
Tip na výlet: zámek Linhartovy a Město Albrechtice si užije celá rodina

Ale tentokrát bez té těžké bestie na zádech, ale jen s vodou a sušenkou. Na vrcholku jsem požádal někoho z jedné skupiny, ať mě tam vyfotí. Odhadoval jsem je na Korejce nebo Japonce podle menšího vzrůstu a šikmých očí. Vzadu jsem viděl vysokou horu a zeptal se jich, jestli to není Everest, ale tušil jsem že to nemůže být, jelikož tato hora nebyla tak obklopená ostatními vysokými horami. Ten jejich průvodce mi hlásil, že je to Makalu. Ty turisty to nějak moc nezajímalo, co před nimi v dáli stojí. Ale jednu ženskou více zajímalo kolik mi je let. Když jsem jí řekl, že šedesát, tak se s heknutím zaklonila a hned to hlásila ostatním ženským a ty na mě čuměly jako na zjevení a kroutily nevěřícně hlavami, co tam ten dědek dělá. Ale že je před nimi osmitisícovka Makalu, to je nezajímalo.

Došel jsem zpět do hotelu, chvíli odpočinek na zádech a kochání se pohledem na Ama Dablam před mým oknem. Takový pohled už nezažiji, tak jsem si ho chtěl vrýt do paměti.

27. 3. 2023

Další den jsem už jen sestupoval, ale jinou cestou než jsem šel nahoru. Ať poznám i jinou část údolí Khumbu a okolí. Došel jsem do vesničky Somare, kde jsem si dal čaj a za ní jsem odbočil doprava na méně chozenou cestu než je ta hlavní, výstupová. A namířil si to po druhé straně údolí do vesničky Phortse (3810 mnm). Na protější straně svahu, za hlubokým údolím, byl chrám Tengboche. Zvláštnost vesničky Phortse je v tom, že půdorys vesničky je přibližně čtverec, který má ze 3 stran hluboké údolí a z té čtvrté je vysoká hora. Přišel jsem po okraji té hory a pode mnou jsem měl tu vesničku jako na dlani.

Dlouho jsem nevybíral kde budu spát, protože záda si už říkaly o okamžitý odpočinek. Takže jsem vstoupil do první chaty, kde mě už vítala u dveří usměvavá paní majitelka. Klíč od pokoje, půl hodiny na posteli na zádech a teprve potom jsem vyšel na prohlídku vesničky. Když jsem přišel zpět do chaty, tak tam byl další nájemník, který se bavil s paní domácí. A jeho anglický přízvuk se mi zdál povědomý. Seděl jsem vedle a popíjel čaj, když se paní toho mladého kluka zeptala odkud je. To jsem nastražil uši a on řekl, že ze Slovenska. Takže jsem byl rád, že si s někým pokecám zase v naší řeči a ne s mojí street angličtinou. Byl tam ještě se starším bráchou, který už tam v těchto končinách byl.

Tip na rodinný výlet: Největší výstava národních pohádkových postav a strašidel
Tip na rodinný výlet: Největší výstava národních pohádkových postav a strašidel

V ten samý den jako já byli oba na Nangkar Tshang, ale jelikož má člověk na hlavě velký klobouk nebo čepici s okrajem, tmavé brýle, nemluví, tak nikdo neví kdo je kdo. Šli v oblasti Khumbu delší okruh než já, ale byli o hodně mladší, takže to určitě zvládli. Když jsem tomu staršímu říkal, co jsem šel já a s tím, že jsem vyrážel na Kala Pattar z Lobuche nalehko místo, abych přespal v Gorak Shepu, tak mi to pochválil, že to byl dobrý nápad. Asi na předchozím treku, když byl v Himalájích, šel asi to samé, takže věděl o co se jedná. Jen se zeptal, jestli bylo ještě kolem poledne pěkné počasí. Vyměnili jsme si informace ohledně, jak se dostaneme z horského letiště v Ramachapu zpět do Káthmandú, předpověď počasí apod. Oni ráno vyráželi brzo, takže jsem je pouze slyšel z postele, když odcházeli. Já jsem už nikde nespěchal, tak jsem se ještě chvíli válel v posteli.

28. 3. 2023

Ráno jsem našel vodovodní potrubí zamrzlé, takže ranní hygiena se zase omezila pouze na z hrdla do hrdla. A po snídani jsem vyrážel dolů. Prudkým klesáním po rozbahněné cestě, na kterou v noci ještě nasněžilo. Bylo to spíš přískokem od jednoho většího keře k druhému. Došel jsem hluboko dolů k říčce, kde byl jediný most. Přešel jsem na druhou stranu a pro změnu zase stoupal nahoru, kdy už pěkně pražilo sluníčko.

A jelikož jsem byl v hlubokém údolí, tak jsem se zahřál pouze chůzí. Po několika hodinách pochodu jsem se dostal na stejnou výškovou úroveň jako jsem byl ráno. Na úroveň vesničky Phortse, která byla na protějším svahu a bylo pěkně vidět všechny domečky ve vesničce. Po poledni jsem došel do sedla Mong, kde bylo několik restaurací.

D al jsem si oběd v podobě polévky, jelikož jsem měl spíše žízeň. A samozřejmě čaj. Ale hlavně jsem sundal stále těžší batoh. Teda tak se mi to zdálo. Ráno se ještě dal nosit a čím více se blížil večer, tím byl nějak těžší a těžší. Podle papírové mapy i mapy v mobilu jsem měl dvě možnosti jak se dostat k cíli mého dnešní cesty. Jedna hlavní a širší cesta klesala o cca 100 výškových metrů níže, což se mi nechtělo, protože jsem zase musel nahoru. Tak jsem si zvolil tu druhou cestu, podle map čárkovanou. Takže méně frekventovanou a obtížnější, která ovšem neklesala a ušetřil bych síly a čas. Jenže v závěrečné části, kde se měly cesty spojit, jsem musel zapojit i ruce. Z cesty se stal menší lezecký terén a v žádném případě jsem se nechtěl vracet. Nicméně jsem to zdolal a slezl na tu hlavní cestu a přišel do vesničky Khumjung (3780 mnm).

Buvol domácí.
VIDEO: Safari expres v Zoo Ostrava vás převeze přímo mezi exotické sudokopytníky

Pro spaní jsem si vybral druhý domeček, protože v tom prvním nikdo nebyl. A udělal jsem dobře a vyšlo mi to. Byl jsem jediný host a měl jsem v plánu udělat si odpočinkový den z průzkumem okolí. Paní domácí byla velmi milá. Pozvala mě, ať si ten čaj vypiji u ní v kuchyni což mě dost zarazilo. V průvodcích jsem četl, že kuchyň je v domě posvátné místo a pokud tam zavítá nějaký „bezvěrec“, tak se musí znovu vysvětit nějakým knězem nebo spíš lámou. Nevím, jestli toto platí pouze pro hinduistické zvyky jelikož jsem byl u Buddhistů. Anebo je toto už překonané. Takže jsem si sedl ke stolu v kuchyni, kde mi paní domácí podala čaj později i večeři a další den i snídani. Byl tam s ní její syn tak kolem 15ti let s kterým jsem prohodil občas pár slov.

29. 3. 2023

Jelikož jsem chodil brzo spát, tak jsem i brzo vstával. Ještě bylo šero, když jsem se vzbudil, tak mě napadlo, jít se podívat na východ slunce nad Himalájí. Místní to mají pořád, takže jim je to jedno. Musel jsem přeskočit zeď, abych se dostal z dvorku u domečku, jelikož jsem nechtěl nikoho budit. Chvíli jsem stál pod potemnělou oblohou za vesničkou na skále. Nebe nade mnou dostávalo čím dál více světlejší barvu. Trychtýř tmavě modrého světla se rozšiřoval a zesvětloval. Sice mi byla zima, ale toto přírodní úžasné divadlo jsem si nemohl nechat ujít. Za hřebenem hor ohraničené vrcholy Ama Dablam a Thamserku bylo čím dál více světlo a nebe bylo čím dál více bělejší. Ale pod hřebenem byla tma. Za chvíli vyšlehly paprsky slunce, které mě oslepily. A sluneční kotouč se pomalu zvětšoval. Zažil jsem několikrát východ slunce nad mořem i na horách, ale toto byla úplně jiná třída. Toto bylo z kategorie - neskutečné a úžasné. Takže jsem se mlčky kochal, co dovede příroda vykouzlit a pomalu se přestával klepat zimou.

Podzámecká zahrada v Kroměříži.
Romantická podzámecká zahrada v Kroměříži láká k procházkám a vnímání krásy

Po snídani jsem si prošel vesničku Khumjung, která je spojená s další vesničkou Khumde. Ta je trochu výše a končí pod svahem hory, kde je budhistický klášter. Je z něho pěkný výhled na obě vesničky a v pozadí vlevo je Ama Dablam (6856 mnm). A vpravo na konci hřebene je hora Thamserku (6608 mnm), která se tyčí nad Namche Bazaar. Z kláštera jsem šel do kopce na Hillaryho vyhlídku, která je asi 550 výškových metrů přímo nad Namche Bazaar. Zpátky jsem se vracel přes vesničku Syanghboche, kde je malé letiště.

Takže jsem si užil pěkný den bez batohu a kochal se okolím.

30. 3. 2023

A opět jsem se vzbudil ještě za šera a šel se podívat, jak příroda i hory ožívají. Východ slunce nad Himalájí se neokouká. Teď jsem popošel trochu jinde, ale přírodní divadlo bylo pořád ohromující a neskutečné.

Po snídani jsem si prohlížel ve společné jídelně fotky a zjistil jsem už předchozího dne, že jsou tam 2 vetší fotky někoho, kdo stojí na vrcholu Everestu s kyslíkovou maskou a v ruce drží fotku Dalajlámy. Zeptal jsem se syna paní domácí, jestli je to jeho otec. Protože mi den předem sdělil, že se jmenuje Tenzing. Takže jsem pátral, kdo je to na té fotce. Nakonec mi řekl, že je to jeho starší bratr. S Da Tenzingem, který vystoupil na Everest jako první, mají společné pouze jméno. Ale jeho bratr stál na Everestu 9x! Což mi potvrdila i paní domácí v kuchyni, když jsem na ní vykulil oči. Chodil tam ne proto, aby vytvořil nějaký rekord, ale proto, aby bílí sáhibové zdolali Everest a on jim v tom pomáhal.

Na Makarské riviéře.
Toulky za hranicemi: Na Makarské riviéře při dech beroucím západu slunce

A najednou starší bratr přišel odněkud domů. Když jsem dostával tyto informace, tak procházel venku kolem domů. Požádal jsem mladšího bratra, jestli by nepožádal staršího bráchu, že bych se s ním velice rád vyfotil před jeho domem. On řekl, že ano a já utíkal do pokoje pro foťák. Po jednom cvaknutí spouště jsem na volal na mladšího bráchu, ať cvaká spoušť dále. Starší brácha asi na toto nebyl zvyklý a chtěl už odejít. Tak mám 2 fotky s šerpou, o kterém nikdo neví a který vystoupil 9x na vrchol Mount Everestu. A to jen proto, aby pomohl jiným. Kdyby nějaký Evropan nebo Američan vystoupil 9x na vrchol Everestu, tak se o něm píší knihy, natáčí dokumentární filmy, on jezdí po světě a dělá přednášky a dává rozhovory. Tento skromný šerpa po cvaknutí druhé fotky se otočil a šel zpět do skromného domu, kde bydlel.

P ři placení jsem dal paní domácí větší dýško než za všechny placení za všechny dny. Oni tomu nevěřili a já jsem taky nevěřil, že jsem se mohl setkat s takovými milými lidmi. Takže jsme byli všichni spokojení, ale myslím, že já daleko více. Spíš než výška tringeltu je nejspíše udivila, že jim někdo něco dává. Oni na to nejsou zvyklí. A když už, tak mají v např. v restauraci bedýnku s nápisem Tips box, kde spokojení lidé vhazují spropitné.

Červená, těžká mrcha vpravo dole. To monstrum vedle je naklad pro jednoho šerpu…

Takže jsem si z tohoto dvoudenního setkání odnášel více, ale v těžkém batohu to nebylo. Ale musel jsem šlapat dále, i když ten den to už byla pohoda. Pouze sestup do Namche Bazaar. Trekaři, kteří byli v Namche ubytovaní, tam měli aklimatizační den a vycházeli o 400 výškových metrů výše, ať si pomalu tělo zvyká na menší příděl kyslíku a nižší atmosférický tlak. A potom sestoupí o těch 400 výškových metrů zpět níže. Tělo dostane menší šok tím výstupem, ale hned se zase vzpamatuje, když se dostane níže. Tou vyšší nadmořskou výškou si vytvoří více červených krvinek, které přenášejí kyslík. Proto i vrcholoví sportovci před nějakým velkým šampionátem nebo olympiádou trénují ve vyšších nadmořských výškách. Tělo si vytvoří více červených krvinek a tím mají legální doping. Který ovšem časem rychle klesá.

Francouzský park na zámku Dobříš.
VIDEO: Zámek Dobříš láká na krásy francouzského parku, Krtečka i naučné výstavy

No a tito anglicky mluvící trekaři, kteří si mysleli, že jim to tam všechno patří, zabrali celou cestu a čekali snad, že je budeme, my sestupující, obcházet po kamenech nebo skále. Šla kolem mě dolů Nepálská žena, která se s nimi nemazlila a hrnula to středem cesty dolů. A najednou páni světa po drcnutí do jejich těla tou ženou uhýbali. A ještě se divili. Tak jsem to od ní převzal. Jak říkávala moje mamka – na hrubý pytel hrubá záplata.

Takže jsem došel kolem poledne do Namche a šel do stejného hotel, kde jsem byl ubytovaný, když jsem šel nahoru. Majitel hotelu si mě pohledem proměřil a pamatoval si mě. Hned mě pozval k sobě ke stolu, kde seděl ještě s nějakými Nepálci. Chtěl jsem už shodit batoh, tak jsem ho požádal o pokoj. On řekl, že je plný, ale zase mi nabídl místo vedle nich. S díky jsem poděkoval a šel dále. Všichni majitelé hotelů a chat mě většinou oslovovali sire. A nejen mě, ale všechny chlapy. Mají to nějak Nepálci z dob kolonizace pořád v krvi, že všichni ostatní, nemístní jsou páni. Jedině tento majitel hotelu mě oslovoval – big boss. Což bylo ještě více úsměvné. Je to tím, že Nepálci jsou o hlavu i hlavu a půl menší. Tak proto velký šéf.

Takže jsem šel dál po Namche a hledal ubytování, což není problém, jelikož ještě nebyla sezona v plném proudu. A ubytovacích kapacit bylo více než dost. V prvním hotelu si řekla paní o velkou cenu za pokoj. Takže jsem se otočil a šel pryč. Většinou ten obrat stačí, aby majitelka navrhla z lepší cenu. Ale asi měla dostatek hostů, tak nereagovala. Šel jsem teda dál s tím, že jim v dalším hotelu dám kolik si řeknou. A v dalším hotelu, který byl vzdálený snad 40 metrů, mi

paní dala stejnou cenu jakou jsem platil před 2 týdny při výstupu. Takže jsem byl spokojený a šel do pokoje si na chvíli natáhnout bolavé záda na postel. Jen tak oblečený. Myslím, že jsem svým oblečením povlečení postele nezašpinil, jelikož už bylo jeté. Oni to tam nepřevlíkají po každé návštěvě. Takže jsem se za sebe moc nestyděl. A v té zimě se člověk vůbec nepotí, takže všechno bylo v normě. Véča, termoska a mezi 7 hodinou a osmou večerní spát.

31. 3. 2023

Jelikož jsem ušetřil den a šel rychleji než jsem plánoval, tak jsem si ho teď vybral. Prošel jsem si okolí Namche i s místní tržištěm, kde se prodávala hlavně zelenina. I nějaké oblečení, boty a drogistické zboží. Konečně jsem byl v exotické zemi za exota. Převyšoval jsem je všechny o více než čtvrt metru, byl jsem opravdu na rozdíl od nich bílý, takže jsem budil pozornost všech kolem kterých jsem procházel. Ale nakonec jsem jim tam udělal kšeft a koupil si misku neloupaných arašídů, které mám rád.

Hrad Strečno.
Toulky za hranicemi: Monumentální a fascinující hrad Strečno se tyčí na skále

Taky mi kamarádka ze Slovenska říkávala – burákový král. A o co byly ty arašídy menší, než na jaké jsem zvyklý u nás, o to byly dražší. Ale měl jsem dobrou náladu, chuť na ně a zbýval mi už poslední den pochodu na letiště do Lukly. Ještě jsem tam narazil na nejvýše položenou poštu na světě. Ale měli zavřeno.

K večeru začalo sněžit, což nebylo dobré, jelikož z Namche je prudký sestup dolů po rozbahněné cestě, kterou ještě rozdupou muly nebo osli, kteří vynášení všechno potřebné k životu nahoru do hor. V Namche se náklad přeloží na jaky a naky, kteří tento náklad vynášejí až pod Everest. Asi by jakům bylo v nadmořské výšce pod 3 tisíce metrů horko. Takže jsem zašel do obchodu a koupil si hůlky, abych poslední den na horách neměl problém se sestupem.

Véča, termoska čaje a spát.

1. 4. 2023

Když jsem čekal na snídani, tak jsem se díval na obrázky na zdech jídelny. A zaujaly mě fotky z expedice z roku 1953, kdy byl poprvé zdolán Everest. Majitel hotelu Yak, kde jsem byl ubytovaný. se jmenoval Chime. A na fotkách byl jeden chlap z expedice na Everest z roku 1953 s nápisem - Chimeho otec. Tak jsem se pana majitele zeptal, jestli se jedná o jeho otce, který se s dalšími šerpy zúčastnili výstupu na Everest. Tak mi to potvrdil. Požádal jsem ho o společnou fotku a když souhlasil, tak jsem běžel do pokoje pro foťák pro společné foto. Na další fotce na zdi je ještě mladý Chime vyfocený s US prezidentem Jimym Cartrem u nich v hotelu Yak. A taky bylo tomu prezidentovi i s manželkou zima. Tak jako mi.

Po vydatné snídani jsem vyrazil na poslední celodenní trek. Trochu to klouzalo a byl jsem rád, že mám ty hůlky. Až do chvíle, když jsem potkávala Nepálce, kteří s cigárem v ruce a ve šlapkách si to brouzdali po klouzavém sněhu. Dokonce i malé děti si to hrnuli do kopce ve šlapkách do Namche asi do školy. Takže jsem si připadal jako nemohoucí mrzák. Ale takoví byli všichni turisti, co šli dolů. Po tom prudkém sestupu, který končil u dvou lanových mostů přes údolí nad řekou Dudh Koshi, neboli Bílá řeka, už začala normálnější cesta.

ZOO Lešná.
V zoo Lešná určují trendy. Už brzy budete moct přenocovat v africké divočině

Asi za polovinou sestupu jsem si chtěl trochu odpočinout a dát si kafe a polévku. Sedl jsem si venku před malou restauraci a vybral si z jídelního lístku. Slečna mi donesla kafe a odešla dovnitř. V Nepálu se nevaří jako u nás, že se navaří hrnec např. guláše, který se potom prodává 2 dny. Tam se všechno vaří přesně to, co si host objedná. Takže pokud přijdete do jídelny a 5 lidí si před vámi něco objednalo, tak se první navaří těch 5 jídel a teprve potom přijde na řadu ten šestý. Já jsem tam byl sám, takže akorát dopít kafe, odpočinout si a dorazit poslední část treku do Lukly na letiště. Najednou se mi zadek na plastové židličce začal vlnit ze strany na stranu.

To mohlo znamenat pouze jedno. Zemětřesení! Díval jsem se bokem na tu jednopatrovou budovu, jestli se nechce poroučet k zemi. Za chvíli vybíhali lidé z okolních domů ven. Byli sice vystrašení, ale s úlevou se smáli. Když se ta slečna vracela do domu, tak jsem se jí zeptal, jestli to bylo opravdu zemětřesení a ona mi odpověděla, že ano. Indická deska se pořád podsouvá pod Asijskou a tím vznikají častá zemětřesení v této oblasti. Himaláje vznikly právě tímto posuvem Indie pod Asii. A pořád rostou, takže proces posuvu ještě nebyl ukončen. Večer jsem se díval na web, jestli tam něco o tom zemětřesení něco není napsané. A bylo. Asi 100 km ode mě bylo menší zemětřesení o síle 5,2 Richterovy stupnice. No nemusel jsem zažít všechny atrakce co Nepál nabízí.

Po polévce jsem vyrazil na poslední úsek. Když jsem šel opačným směrem nahoru, tak jsem šel rychleji než teď dolů. A aby toho nebylo málo, tak mi na poslední 3 – 4 hodiny začalo mírně pršet. Když jsem měl sněžení, tak ať zažiji i déšť. V Lukle jsem hledal nějaký hotel blízko letiště, protože jsem měl odlétat prvním letadlem v 6:30. Jak bylo uvedené na letence. To, že je na letence uvedený čas odletu, tak není jisté, v kolik hodin člověk odletí. Je to Nepál a tam to funguje jako skoro všechno jinak.

Takže člověk při zakoupení letenky odevzdá peníze, za které dostane papírek s nějakými údaji. S tím potom zajde na letiště nejlépe den předem. Oni to zkontrolují se svými záznamy a pokud mají místo v letadle, tak dotyčný letí. Takže záleží na dotyčném člověku v kolik hodin se dostaví na letiště nebo kanceláře dané letecké společnosti, která lety provozuje. Ta může sídlit kdekoliv v městečku a nejen na letišti. Jediné, co je na tom logické je, že když se daná osoba k odletu nedostaví, tak přece nenechají odletět letadlo s X prázdnými sedadly, když je na letišti XYZ lidí, kteří chtějí tak letět dolů. Nicméně v praxi, jak jsem četl, to vypadá takto. A stalo a stává se to právě nejvíce v Lukle.

Neobvyklá zoologická zahrada
OBRAZEM: Stát jen krok od krokodýla? V unikátní zoologické zahradě je to možné

Takže příklad. Je např. pondělí a lidi se houfují na letiště, aby odletěli do Káthmandú. Jenže se zatáhlo a letadla nelétají. Na letišti v Lukle nejsou žádné radary ani nějaké zařízení pro navigaci letadel. Takže piloti – kouzelníci přistávají pouze, když vidí dráhu, která je ještě hodně krátká. Začíná nad propastí a končí na hraně protějšího svahu, který vyztužili betonovou zdí, aby se svah netlačil na přistávací dráhu. A aby letadlům trochu odlehčili, tak tu dráhu postavili do kopce, aby letadlo muselo při přistávání překonat stoupání a tím i přirozeně brzdilo. A naopak při odletu, aby z kopce nabralo rychle rychlost a odlepili ten vrak, zakoupený z třetí ruky, který už nechtěli ani v Jižní Americe od země. Občas se stane, že letadlo pozdě dosedne na dráhu, neubrzdí to a políbí čumákem letadla tu betonovou zeď. Anebo klesá příliš rychle a předním podvozkem zachytí o plot kolem přistávací dráhy, který tam je kvůli kozám, které se tam kolem dráhy pasou. Takže letět místními aerolinkami je jeden velký adrenalin pro ty, kteří chtějí mít opravdu velký „zážitek“. Pokud letadlo odletí z Káthmandu a před Luklou vletí do mlhy, tak se vrací zpět. Teprve až vystoupíte z letadla v Lukle, tak si člověk může říct – jsem na horách.

Ale vraťme se do imaginárního pondělí, kde se stahují desítky lidí, kteří chtějí odletět domů. A letadla kvůli mlze nelítají. Druhý den se situace opakuje. Ve středu je to samé a ve čtvrtek pro změnu začne ještě pršet. No a v pátek začnou pomalu letadla přilétat, aby odvezla lidi dolů do hlavního města. A tady začíná velký problém. Jsme v Nepálu. První neletí dolů ti z pondělí, co tam jsou už 5 dní, ale ti z pátku. Co právě přišli. Pokud je k přepážce a odbavení ti nasraní lidi vůbec pustí. A pak začíná velký boj kdo odevzdá ten papírek, kde je napsáno letenka úředníkovi, aby mohl konečně letět dolů. Těch pár letadel nemůže pokrýt všechny lidi ani za další 3 dny a to ještě přicházejí další a další lidi každý den, co mají letět v sobotu, neděli a pondělí.

Takže tvrdé lokty, nadávky v několika jazycích a kdo dřív přijde ten dříve letí. Jednou naháněl nějaký Angličan vedoucího letiště po přistávací ploše s cepínem, že chce domů. Odpověď byla, že z Káthmandú přiletělo letadlo plné policajtů s dřevěnými, dlouhými obušky. A to byl jeden z důvodů, proč jsem si vybral jako svou první návštěvu Himaláje oblast Annapuren. Tam jsme jeli busem, ale to taky nebyla žádná výhra. Sjíždění z kopce s prudkými zatáčkami o 180º na úzké silnici, kde není pořádně vidět. A říkají tomu dálnice. Občas nějaký náklaďák v příkopě, taky nepřidá na klidu. A když autobus zastavil kvůli přestávce, tak průvodčí rychle vyběhl, vzal z příkopu velký šutr a hodil ho pod kolo toho busu. Asi mu brzdy moc nefungovaly. Prostě Nepál, co není pro slabší povahy.

Ale zpět k mému příchodu do Lukly, kdy jsem obcházel hotely nejblíže letiště. Když se už stmívalo potkal jsem holku, která se ptala, co potřebuji. Řekl jsem, že hledám lodge, což v nepálštině znamená chata. Ona se mě zeptala, co je to lodge? Tak jsem jí řekl, že hledám teda hotel. Ona zase, co je to hotel? Začínala mě štvát, tak jsem jí vysvětlil, že je to budova, kde trekaři spí. Ona, ať jdu za ní. A už mi to docvaklo o co jí jde. Řekl jsem stop a kolik že chce za ubytování na 1 noc. Řekla si 4x více než chtěli všichni v okolí. Takových jednání jsem už jižní Asii několik zažil. Zašel jsem do vedlejšího hotelu a tam mi dali hned klíč od pokoje za normální cenu. Nic moc, ale je to na poslední noc. Poslední pořádná řádná véča na horách, 2x tibetský čaj a šel jsem spát.

2. 4. 2023

Natáhl jsem si budík a šel co nejdříve na letiště, aby se zaregistroval pro zpáteční let. Byly tam už 2 skupiny lidí. První byla z Kazachstánu a druhá skupina byla z Turecka. Jejich řeči neovládám, ale měli s sebou vlaječky. Moje letecká společnost se jmenovala Sita Air a měla tam v hale 2 stolíky pro vyřízení letenky. Jeden už fungoval, tak jsem se postavil za Kazachy. Když na mě došla řada, tak úředník, který dostal nějaké zelené bankovky od průvodce se zvedl a odcházel. Říkal jsem mu, že potřebuji 1 letenku. On mi odpověděl, že teď jde na kávu a přijde za 15 minut a odešel. Mezitím přišla k druhému stolku úřednice a tam se to opakovalo úplně stejně. Po odbavení všech Turků, jejich zavazadel i jejich zvážení, vyřízení letenek se úřednice zvedla se slovy, že má teď pauzu a odešla. Po půlhodině jsem tam začal naštvaně pobíhat a vešel jsem do kanceláře těch úředníků. Ten první mi ukázal, že ještě pije kafe a že za 5 minut přijde. Jenže v tu dobu se tam hrnuly další skupiny, které měly pozdější let.

Mezitím odletělo to první moje letadlo. A já to začal vidět v černých barvách, jestli se vůbec dnes dostanu do Káthmandú. Když přicházel úředník z kávy, tak jsem se nacpal k jeho stolíku jako první. Beru, že skupiny mají přednost před nějakým jedince, ale já jsem se jen tak nenechal odstrčit. A ukazoval jsem úředníkovi, že jsem měl letět v 6:30 a to letadlo je už pryč a na letišti stojí další letadlo připravené k odletu. On mi vyplnil letenku a papír od velkého batohu, který mám odevzdat na protější straně haly. Na letence bylo napsáno – let 1. Ale když jsem dostal papír od velkého batohu, který jsem odevzdal, tak tam bylo napsáno – let 9. Neskutečný bordel! Prošel jsem bránou na detekci kovů a hned za ní ještě ruční scanner, jestli asi nechci ohrozit nebo unést letadlo. Jenže mezi cestujícími a piloty je otvor a já i ostatní jsme viděl přes přední okno. Takže kdokoliv tam může vstoupit a přidusit piloty třeba ručníkem. Ale detektor kovů na letišti v Lukle byl důležitý…

Tip na výlet do Moravského krasu. Zavítejte na lodičku po ponorné řece
Tip na výlet do Moravského krasu. Zavítejte na lodičku po ponorné řece

Když jsem prošel tím detektorem na letišti, tak jsem se zeptal paní, kterým letem nebo letadlem teda poletím? Odpověděla mi, že tím druhým. Ale které to je? Co odlítá? Nebo to co přiletí? Nebo druhé co přiletí? Tak jsem si dal čaj a čekal. Přiletělo další moje letadlo Sita Air. Turci se postavili do řady a čekali na vyzvání k odchodu na letištní plochu. Líná huba holé neštěstí. Tak jsem přišel k poslednímu Turkovi v řadě a ukázal mu letenku a jestli by mi neukázal svou. Oba jsme tam měli – let 1. Turek mi ukázal, ať nepostavím za něho, což jsem udělal. Kdybych byl navíc, tak jsem nechtěl zabrat místo nějakému Turkovi.

Ale letuška mi ukázala s úsměvem, ať nastoupím. Tak jsem byl v letadle. Jen mi ještě dělal starost velký batoh. Jenže při letu dolů jsem si uvědomil, že na 100 rupiových bankovkách je číslice 100, ale i v nepálštině. A to bylo napsána jako 900. Ale řekl jsem si, že alespoň někdo bude dole a batoh mi třeba přiletí později. Ale budu už hlavně dole. Když jsem vystoupil z letadla, tak můj batoh byl vyhozený z letadla mezi prvními. A úředníkům se nechtělo batohy tahat do letištní haly, tak mávali na nás, ať si ty batohy hned vezmeme. Takže dvojitá radost.

Na tom dolním místním podhorském letišti jménem Ramachap, které bylo snad narychlo zbudované z fotbalového hřiště, bylo neuvěřitelně hodně lidí, kteří chtěli nahoru do Lukly. Sezona právě začala. Prodíral jsem se mezi turisty, nadháněči hotelů, prodejci piva, vody i jídla. Můj prodejce letenek mi slíbil, že mi zajistí odvoz za 35 dolarů do Káthmandú. Ale když mi změnil podmínky než bylo předem mailem dohodnuté včetně ceny, tak snížil cenu za odvoz na 30 dolarů. A nakonec, i když jsem na něho netlačil a jen se divil, že nepoletím do Káthmandú, ale do Ramachapu, tak slevil na 20 dolarů za odvoz. A prý mi číslo auta a jméno řidiče napíše. Už se nikdy neozval a hledat dodávku pro 9 lidí mezi asi 100 až 200 stejnými dodávkami se mi nechtělo.

Věděl jsem podle mapy v mobilu, že kousek za letištěm je autobusová zastávka. Tak jsem tam šel. Zrovna kolem jela dodávka pro odvoz lidí na letiště a řidič se mě ptal kam mám namířené. Řekl jsem na bus do Káthnamdú. On, že mě tam za 10 dolarů vezme (10 000 rupií). Tolik jsem počítal, že bude stát autobus. Tak jsem se ho ještě jednou zeptal na cenu a on jí zopakoval. Tak jsem k němu naskočil a jel jsem v ní sám. Kromě šoféra.

Průhonický park a zámek.
Zámecký park v Čechách pod Kosířem byl inspirací pro park v Průhonicích

A potom mi řekl, že dovezl lidi do Ramachapu na letiště a musí se rychle vrátit do Káthmandú, takže si při té cestě nějakou rupií vydělá. A všichni byli spokojení. Hlavně já, protože v té dodávce byly 3 lavice, každá pro 3 lidi, které byly natlačené hodně blízko. Po chvíli mě začaly strašně bolet nohy, které byly ještě namožené z hor. Tak jsem seděl na jedné straně dodávky u okna, ale nohy jsem mel napříč auta na druhé straně. Takže jsem se dostal do Káthmandú kolem poledne v což jsem ani ve snu nedoufal. Spíš to vypadalo, že tam přijedu nejdříve druhý den. Ten strážný anděl, co nade mnou lítal, to musela být fuška.

Šoférovi jsem dal 10% navíc za bezpečnou jízdu i za přátelské chování a on mi sehnal při výstupu v Káthmandú taxík, který mě zavezl k hotelu za 700 rupií. Taxikář sice nevěděl, kde se ten hotel nachází, a já jsem ho ke konci navigoval. Druzí taxikáři z letiště jezdí minimálně za 1000 rupií.

Všechno mi vyšlo lépe něž jsem si plánoval nebo i vysnil. Tak jsem po důkladném odmočení a teplé sprše vyrazil do města. Na oslavu šťastného návratu z hor i dopravy zpět jsem si dal kapučínko a 3 zákusky.

A jelikož jsem měl scvrklý žaludek, tak už do mě nic ten den nevlezlo. Teda vzal jsem si na pokoj pivo Everest, minerálku, loupané arašídy a trs banánů. A udělal jsem si soukromý mejdan.

A jelikož jsem se vrátil zpět do Káthmandú podle původních obývákových plánů a měl jsem před sebou 3,5 dne volna, tak jsem si je chtěl pořádně užít. Čekal jsem, že to s návratem bude horší a přijedu později. Ale Buddha byl opět na mé straně, tak jsem mu šel vzdát hold do chrámu Swayambhunath, který je známý spíše pod názvem Opičí chrám, jelikož se tam potlouká spousta opic. Swayambhunath je hinduistický název. Tibeťané říkají tomuto chrámu Vznešené stromy, jelikož na tom kopci, kde se chrám nachází, roste spousta druhů stromů. Nicméně tento chrámový komplex je určen pro dvě světová náboženství. Hinduismus a Buddhismus. Nedovedu si představit, že by někde v Evropě bylo náboženské místo, kde by byly vedle sebe kostel a mešita. Anebo kostel a synagoga. A lidé obou vyznání se tam chodili společně modlit a meditovat. Ale tady to jde.

Takže jsem si opět obešel toto posvátné místo a pokračoval dále dozadu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Přede mnou se otevřela další část tohoto komplexu se třemi pozlaceným sochami. Uprostřed Buddha a po stranách hinduističtí bohové. Kolik těch hinduistických bohů ve skutečnosti existuje, neví ani sami hinduisté.

A měl jsem zase štěstí, jelikož se v tomto zadním chrámu chystali přivítat nějakého velkého Lámu, který za chvíli kolem mě prošel za zvuků trub a bubnů. A jelikož potom měl Láma nějaké kázání v nepálském jazyce, kterému jsem samozřejmě nerozuměl, tak jsem pokračoval dále.

Další na řadě byla největší stúpa Boudhanáth. Po krátkém dohadování s taxikářem o ceně, kdy mi otevřeně lhal, že chrám je až za letištěm a já věděl, že je před ním, jsem si vzal jiný taxík a jel k největší stúpě v Nepálu a možná i na celém světě. Boudhanáth. Stúpa slouží pro buddhisty pro uchování relikvií. Např. vlasy samotného Buddhy. Nevstupuje se do ní, nemá žádný vchod. Jen se obchází ve směru hodinových ručiček a roztáčí se modlitební mlýnky i obrovské mlýny. Ty velké se musí alespoň 3x obejít. Motlitba, která je napsána na modlitebním mlýnku se po roztočení přenáší vzduchem do nebe. To samé je i s modlitebními vlaječkami. Natáhnou se kdekoliv a vítr potom roznáší napsané motlitby a mantry výš k nebi.

Takže jsem si obešel párkrát Boudu, jak se jí i v nepálštině říká, ale pro Nepálce Bouda není to, co znamená bouda v češtině.

Procházel jsem se uličkami turistické čtvrti Thamel, kde jsou ubytováni skoro všichni turisté, trekaři i horolezecké výpravy. Mají tady své oblíbené hospůdky jako např. Tom & Jerry. Uvnitř na zdech jsou názvy slezených osmitisícovek, kdo na ně vylezl a v kterém roce. Ale je tam i ostravské - Baník, pičo, mistr ligy 2004. Bylo kouzelné chodit těmito uličkami kdysi. Dívat se na desítky drátů, které vedou ze sloupu na druhý sloup anebo přímo ze sloupu do baráku. Dnes je to tam rozkopané a obrovský kabel se táhne pod cestou.

Bude to sice modernější a bezpečnější, ale pro mě toto bylo spjaté s kouzlem jménem Thamel. Člověk, když se tam procházel, tak to byl zážitek pro všechny smysly. Když jsem tam byl poprvé, tak jsem nechápal jak ten bordel může fungovat. A ono to funguje. A pořád. Člověk, když se prochází po Thamelu, tak se musí dívat všude. Před sebe, jestli do něho něco nebo někdo nevrazí. Mít přehled, co to za ním troubí, jestli to není právě na něho. Jestli zleva nebo zprava z díry v domě na něho nevyjede motorka nebo rikša. Taky musí mít detailnější přehled o povrchu cesty těsně před ním. Na místních cestách není většinou asfalt. Jen udusaná hlína a když kdysi něco kopali u baráku, tak to lehce zaházeli a vznikla časem prohlubeň. Anebo když zedníkovi vypadla cihla ze 4. patra, tak jí tam nechal ležet. A lidi o ní zakopávali. Takže pořád ve střehu.

Co se týče dopravy, tak to je kapitola sama pro sebe. Poprvé jsem měl oči vykulené a nevěděl jsem, kde se dříve díval. Úzká ulice a spousta lidí. Mezi nimi se proplétaly motorky, rikše a malé taxíky. Když už jsem si myslel, že z toho mumraje neproklouzne ani kočka, tak se přede mnou objevil pomalu jedoucí náklaďák. A projel. Všechno projelo. Ten bordel fungoval. Tam nejsou značky a semafory viděli snad jen ve filmu. Podle mě možná polovina lidí nemá ani řidičák. Takže všichni jezdí podle citu tak, aby neohrozili druhé a sami nějak projeli. A druzí se snaží, aby taky nijak neohrozili ty druhé. A taky projedou.

Bojnický zámek.
Toulky za hranicemi: Romantický Bojnický zámek se pyšní krásným parkem i jeskyní

Do křižovatky vjedou všichni najednou a motají se a proplétají a hledají skulinku, aby vyjeli na druhé straně. Všiml jsem si, když jsem se vezl několikrát taxíkem, že přednost má ten, kdo strčil první čumák auta nebo přední kolo rikši do nějaké mezery. Ostatní ho respektují a už se cpou za ním. Skoro všichni troubí, houkají a zvoní na cokoliv, co dělá zvuk a kravál. I když jsou na hlavních silnicích po celém Káthmandú značky se zákazem troubení. V Thamelu není ani místo, kde ty značky umístit. Troubí všichni. Jednou jsem šel a jela rikša a naproti jel policajt na malé motorce. Rikša si zazvonila na zvonek na řidítkách jako cyklista a policajt na motorce si zatroubil. Měli dost místa a nemuseli se vyhýbat. Kdyby to byli známí, tak na sebe buď zamávají nebo alespoň zakývají hlavou na pozdrav. Nic. Nebo to bylo na dobrý den. Nevím, ale v Nepálu je více věcí, které jsem nepochopil a myslím, že nikdy nepochopím. Ale já po tom ani nepátrám. Prostě to tak je.

Taxikáři to je další skupina zajímavých lidí. Projíždějí pomalu Thamelem a pokaždé se zeptají – taxi sir??? A zatroubí. Bez troubení to nejde. Jdu a vedle u zdi stojí 3 taxikáři tak každý metr od sebe. Auta kousek od nich. První taxikář na mě zavolá – taxi sir?? No, thanks. Druhý taxikář – your taxi sir. NO. A do třetice – takši šííír. NO, kurva!!!

Než se nastoupí do místního taxíku, tak se člověk musí zeptat na cenu jinak riskuje, že při výstupu si taxikář řekne o větší sumu než pražští taxikáři. Tady 100x platí – líná huba holé neštěstí. Jednou jsem si v taxíku sedl vedle řidiče, jelikož vzadu byly batohy a přítelkyně. Když už jsem si sedl dopředu, tak chtěl jsem vědět, jestli používá taxametr. Omyl. Nejenže taxametr tam nebyl, ale ona tam nebyla ani startovací skříňka pro klíč na startování. Jen humáč trčících drátů, které taxikář umně spojil v tom správném pořadí, motor naskočil a některé dráty zase rozpojil. A jelo se. Holt asi bývalý elektrikář… Jednou jsem jel autobusem z hor dolů do Pokhary. Obrovský zážitek.

Že jsme jeli na jedničku a občas zařadil dvojku beru. Povrch cesty to nedovoloval, jinak by jsme si omlátili hlavy o střechu toho terénního busu. Na jedné zastávce nastoupil místní družstevník a měl bednu se slepicemi. Ty nacpal do úložného prostoru busu přímo pode mnou. Za chvíli nastupoval další farmář a ten měl na špagátu kozla. Průvodčí vystoupil, otevřel poklop spodního kufru pode mnou a nebohého capa tam nohama oba nacpali k těm slepicím. Chudák ten naříkal a mečel. Na další zastávce (zastávka znamená, že někdo někde stojí) nastupovali další trekaři, ale bus byl už plný, tak nově příchozí šplhali po žebříku u zadního okna na střechu. Jak se tam drželi nevím, ale my vevnitř jsme nadskakovali pěkně. Z kraje Pokhary farmář vystupoval a tahal za špagát kozla ven. Chudák ani nemečel, ale ani se nemohl postavit na nohy. On ho odtáhl s tím špagátem po břichu dál od busu a čekal až si kozel odpočine a přijde k vědomí. Pokud to byl obecní kozel - inseminátor, tak kůzlátka toho roku nejspíš nebyla.

Takže veškerá doprava po Nepálu je velký zážitek a adrenalin. Když jsme se vraceli z 1. treku a z Jomsomu jsme letěli místní letadlem do Pokhary, tak jsem to málem nepřežil. To se letí nejhlubším údolím na světě, které se jmenuje Kali Gandaki a nachází se mezi hřebenem Annapuren a další osmitisícovkou Dhaulagiri. Řeka Kali Gandaki vyhloubila toto údolí a vytvořila tam takové obrovské schody. Vítr foukal z jihu proti nám i proti těm přírodním velkým schodům. A když se vítr opřel o skalní stěnu toho velkého schodu, tak se stočil a foukal nahoru. Jenže zrovna se tam nacházelo naše letadélko, které nadskočilo a hned se propadlo dolů, jelikož vítr tady už foukal rovně.

Když se to opakoval snad potřetí, tak přítelkyně sedící za mnou mě chvíli nervózně hladila po hlavě i krku. A když si letadlo opět poskočilo, tak to už nevydržela a sevřela pevně ruce, jenže mezi jejími rukami byl můj krk. Tak jsem začal sípat a dusit se a snažil jsem se z toho sevření dostat. Její strach byl podle síly jejich rukou veliký a měl jsem problém se z toho sevření a dušení dostat. Jen jsem si potom řekl, co by mi asi napsali na náhrobní kámen. Prošel moravské i slovenské hory. Byl v Rumunsku a Bulharsku na horách. Byl i několikrát v Alpách. Stál na řeckém Olympu a vylezl na nejvyšší horu na Kavkazu. Prošel nejvýše položené horské sedlo v Himalájích, které je přístupné pro jednotlivce a nakonec ho uškrtila baba v letadle, které nakonec v pohodě přistálo. Ale nakonec jsem se toho sevření dostal a přežil to. Takže v Nepálu hrozí nebezpečí všude. I tam, kde by člověk nečekal.

Tragický osud rodiny, dům osiřel.
URBEX: Tragický osud rodiny, dům osiřel. Milovaná Sofie našla smrt ve vlaku

Nicméně všechny ty útrapy a dřina stály za to všechno, co jsem tam zažil i poznal. A Nepál nejsou jen hory, ale Nepál jsou i lidé. Jsou slušní, hodní a snaží se člověku pomoct. I když se ho někteří snaží o nějaký ten dolar obrat. Hlavně ve městech, ale na horách je to ještě jiné a nezkažené. Nepál patří mezi nejchudší státy na zemi. Ale pokud se jedná o vstřícnost, vlídnost a ochotu pomoct, tak patří mezi nejvyspělejší země na světě. Když jsem viděl, jak musí lidé na poli tvrdě pracovat a s jakým nářadím, tak takové nářadí u nás není snad ani v muzeu. A oni si u toho ještě pískají nebo zpívají. Možná proto, že bylo pěkné počasí na orání a oni si mohou s jaky, které zapřáhnou, zorat své políčko. U nás by na to lidi ani nesáhli. Někde jsem četl, že na letišti v Káthmandú existuje nebo byl nápis. Nesnažte se změnit Nepál, Nepál změní vás. A nápis má pravdu. Minimálně v mém případě se to Nepálu povedlo. A myslím, že nejsem sám.

Jenže jejich nové nařízení mě od turistiky v Nepálu odrazuje. Nechci, aby mi někdo říkal kam mám jít, kde spát, v kolik je odchod z chaty, kdy mám odpočívat apod. Ti noví průvodci se budou rekrutovat z místní obyvatel daného údolí, kteří to tam znají. To beru. Ale nechci, aby mi nějaký průvodce říkal, že dnes budeme spát v chatě, kterou třeba vlastní jeho rodina. A další večer v chatě, která