Také i jakým způsobem roušku uvázat, aby nepadala a taky jaký použít materiál. Toto všechno obě Ludmily musely řešit co nejdříve, protože pandemie se šířila velmi rychle.

Spolu ušily zhruba 500 kusů a prvními uživateli byly ženy, které čekaly na pojízdnou prodejnu, která k nám zajíždí každou středu. A všichni občané naší obce nad 60 let dostali roušky do poštovních schránek.

Po 14 dnech přišly pomáhat další dvě členky spolku. A to už  v klubovně vznikla taková malá manufaktura na výrobu roušek. I když tvary jsme měly vyřešené, ale šňůrky na zavazování nás někdy potrápily.

Nechtěly jsme je kupovat, protože v tom množství by to bylo drahé, tak jsme si je šily samy, což bylo časově náročné, ale také stříhaly z froté povlečení nebo prostěradel. A z toho stříhání byly i puchýře, i když nůžky byly kvalitní, ale stříhat 2 až 3 hodiny v kuse krejčovskýma nůžkama, to není žádná ulejvárna. 

Veškerý materiál jsme měly buď z vlastních zdrojů, nebo nám je donesli místní občané. Ale tento materiál se nejdříve musel vyprat a pak vyžehlit, než jsme s ním začaly pracovat.

Každý, kdo nám daroval část své "výbavy", tak jsme mu ušily z toho jeho materiálu nějakou tu roušku. Celkem jsme ušily na 2000 kusů roušek.

Všechny byly s láskou ušité a darované. Darovaly jsme do mobilního hospice Nový Jičín, do léčebny Kroměříž, vojákům do Hranické posádky, do Hranické nemocnice a všem, kdo nás oslovil, kamarádům, známým a  rodinným příslušníkům.

Šily jsme na dvou strojích, které zapůjčila paní Oravová a která byla takový praktický poradce a vývojář.

Společně jsme si užily i srandy, oslavily narozeniny a vstup do "klubu důchodců".

Takže šičky, díky za všechny obdarované a když bude potřeba, tak jsme ochotny sednout za šicí stroje.

Milena Rušarová Horní Těšice