I my, v Zámrskách, se seč nám síly stačí, snažíme ochránit ten náš kousek světa. A všichni si uvědomujeme, co by nemoc v naší obci znamenala. Prostředků nemáme mnoho, ale přesto bojujeme, jak se dá.

Naše Ženy s velkým Ž zasedly ke svým strojům a neúnavně, často po skončení pracovní doby šijí a šijí roušky, a tak se i nám podařilo rozdat každému přítomnému obyvateli obce, alespoň jednu roušku. Narážíme na nedostatek gum, šňůrek, no všeho, čím se dají roušky uchytit a tento problém stejně jako ostatní řešíme za pochodu, improvizací.

K datu 22. března jsme rozdali celkem 203 roušek s podrobným návodem na jejich použití a desinfekci, ale zdaleka nekončíme. Naše snaha je ještě jednou tolik, aby každý vlastnil roušky dvě.

A to nemluvím o tom, že naše švadlenky vybavily nejenom své rodiny, ale často i firmy svých známých, partnerů, členů rodiny, některé pomohly i hranické nemocnici, svému okolí v práci.

Je to neuvěřitelné a opravdu před nimi smekám. To množství roušek je v řádech stovek. A jsem ráda, že jsem toho mohla být svědkem. Dokud táhneme na vesnicích za jeden provaz a pomáháme si, bude dobře.

Moc touto cestou děkuji Zámrským děvčatům Lence, Irči, Alence, Peti, Helči, Marcelce a všem, co jakkoliv přispěli svojí pomocí, materiálem, prostě vším. Troufnu si říct, že jsme svědky malých zázraků.

Teď už jenom, aby ta hrůza brzy skončila a všichni jsme to zvládli ve zdraví. Opravdu díky a pevné nervy všem.

Zdeňka Hašová