Věnuji památce Karla Jaromíra Erbena

Z bujaré veselice
se domů vracela dvě
rozesmátá děvčata.

Šly domů pěšky,
bylo krátce po půlnoci;
měsíc krásně svítil na cestu.

Rozhodly se, že si cestu
zkrátí přes hřbitov,
jelikož kdyby ho musely
obcházet, zašly by kus cesty.

Jarmila, která měla trochu více popito
než Marie, se smála jako bláznivá.

„Vzbudíš i mrtvé,“
napomenula ji káravým hlasem Marie,
když procházely hřbitovní bránou,
stydící se za Jarmilinu rozpustilost.

Ta jen mávla rukou
a utíkala mezi hroby,
mlčící tváře zesnulých
se mračily nad jejím
neokázalým počínáním.

Marie se otřásla.
„Panebože a andělé na nebesích!“
pokřižovala se,
to zase bude ve vesnici pozdvižení,
jak její opilá kamarádka
„řádila“ na hřbitově.

Jarmila se opírala o protější bránu,
kterou se z „místa posledního odpočinku“
vycházelo - dusila v sobě hlasitý smích.

Marie přítelkyni dohnala
a v duchu se omlouvala
těm chudákům, kteří se jistě
obraceli v rakvích.

Jarmila si
za hřbitovní zdí všimla
černého klobouku, a ač nevěděla
komu patří,
vztáhla po něm ruku.

„Jarmilo!“ okřikla ji přísně Marie.
Ze zdi se vynořila
hlava starého mračícího se muže.

„Utíkej, díky staříku!“
pobídla Jarmila Marii,
ta na nic nečekala,
utíkaly jako o život;
krví podlité oči starce
se zúžily ve zlobné grimase.

Jarmila se pořád smála,
Marie byla ustaraná a posmutnělá.

„Jarmilo, ten klobouk bys měla vrátit,“
doléhala na kamarádku.

„Nemám z toho dobrý pocit.“

Pořád se jí před obličejem
zjevovala ta mrtvolně bílá tvář.

„Ten dědek si koupí novej,“
odbyla ji Jarmila.

Když dorazily domů,
šly se umýt pod venkovní sprchu,
poté ulehly ke spánku;
Marie ještě předtím poklekla před
obrazem Krista a pomodlila
se za Jarmilino odpuštění.

Po hodině se
ozvalo bouchání na okenici,
dívky sebou trhly.

„Jarmilo!
Cos mi vzala to mi dé,
chcu své klobók jediné!“

ozval se hrobový hlas z černé tmy.

Do Jarmily jako když v tu ránu udeří…

„Jarmilo!!
Cos mi vzala to mi dé,
chcu své klobók jediné!“

hrobový hlas trpělivě vyčkával.

Marie dostala strach
a skoro úpěnlivě
promluvila k Jarmile:

„Jarmilo, vrať ho zpátky!
Nechceš mít přece problémy!“

Vypadalo, že má slzy na krajíčku,
byla bledá jako stěna.

Mrazilo ji po celém těle;
zcela jistě to nebylo nedostatkem tepla.

Jarmila rozžala svíčku
a posvítila do okna,
nikoho ovšem nespatřila.

Pohnulo se v ní svědomí,
vzala zcizený klobouk a zatáhla za kličku,
okenice sebou třískla ve větru;
ze tmy se vynořil mrtvolný obličej
a starý ohavný pařát.

Dívka se na nic nezmohla,
zaječela - upustila klobouk;
nebožtíkova ruka ji vtáhla do tmy.

Jarmila úpěla jenom chvíli,
poté jako když utne,
Marie vyběhla do vánice,
která se v ten okamžik přihnala…

…a poklekla před zohaveným
a zakrváceným tělem
Jarmily, kterou stihla smrt
za její opovážlivé chování.

Tomáš Přidal