Sanatorka byla postavena u Šibeničního vrchu a Čarodějnické planiny, spojenými s čarodějnickými procesy, což připomíná pomník jejich obětem.
Sanatorium mělo být podobným vodoléčebným ústavem jako zařízení dr. Sappelta v Glucholazech. Autorem většiny sochařských děl byl akademický sochař Julius Pelikán, působící převážně v Olomouci.
Ve 20. a 30. letech minulého století byly přistavovány další objekty, ředitelství, dům zahradníka nebo vrátnice, později většinou sloužily jako byty zaměstnanců šumperské nemocnice.
Původní kapacita Santorky byla asi 40 osob. Pacientům sloužila velká jídelna s prosklenou verandou, salónky (např. čtenářský, klavírní, kuřácký nebo biliárový), lehátkové prostory, masážní kabinet, sál pro gymnastiku, vzdušné a sluneční lázně a také kuželna. Léčily se zde nervová onemocnění, poruchy metabolismu i žaludeční, střevní a srdeční potíže. Původně se počítalo s exkluzivní klientelou. Postupně se rychle měnili majitelé a vznikla zde Masarykova zemská dětská (plícní) léčebnamzaměřená na neotevřenou formu TBC.
V období II. světové války zde byli střídavě vojáci, uprchlíci z východu a chovanci dětského domova. Po válce byla obnovena dětská plicní léčebna, později oddělení interny šumperské nemocnice.
Areál sanatoria se nachází na konci Reissovy ulice pojmenované podle doktora Otakara Reisse, předválečného ředitele. Poté se areál stal majetkem šumperské nemocnice.
Symbolem sanatoria se stal reliéf ve štítu od sochaře Julia Pelikána. Majitel nechal zpracovat odborný posudek, zda by bylo možné reliéf ze štítu sundat, což by bylo velmi nákladné. Majitel přislíbit zhotovení věrné kopie a její vhodné umístění do nově vybudovaného areálu.
Lenka Hoffmannová
