Vyrazili jsme z Jasenice, kde jsme zaparkovali pěkně u kaple a vydali se nejprve směrem k přírodní památce Vápenka.

V letech 1941 až 1979 se v těchto místech těžil vápenec, dnes je to krásný zatopený lom s průzračnou vodou, za přírodní památku vyhlášený roku 1991.

Měli jsme celkem štěstí, protože lokalita je oplocena. Branka však byla odemčena a nějací lidé uvnitř, tak jsem se dostal až k jezeru.

Byli zde na základě povolení a zrovna odcházeli, tak příliš času na focení nebylo. Je to ale moc hezké místo.

Pohodová cesta s pěknými výhledy do kraje nás proti proudu Jasenického potoka vedla postupně až na okraj Hostašovic. Tady jsme se napojili na Naučnou stezku Františka Palackého, která vede napříč Přírodním parkem Podbeskydí od železniční zastávky Hostašovice až do Nového Jičína.

Tolik času na celé její zdolání jsme ale neměli. Obcí Stráník nás stezka vedla už souběžně s červenou turistickou značkou, z niž jsme se odpojili až nahoře za Stráníkem a vydali se zpět k Jasenici po žluté trase.

Než jsme se však odpojili, obětovali jsme ještě těch pár kroků a došli k pěknému vyhlídkovému místu s turistickým přístřeškem nad obcí Kojetín. Jsou odtud moc hezké výhledy na Starý i Nový Jičín.

Zpět ale na žlutou trasu. Ta vede po hřebeni a nabízí zajímavé pohledy nejen na stranu k Beskydským kopcům, ale i opačně k Odrám a zvlněnému horizontu Oderských vrchů.

Nejvyšším bodem celé trasy je pak Petřkovická hora se svými 608 m. n. m. Velmi netradiční je odtud pohled na dominantní kopec v kraji se zříceninou hradu Starý Jičín. Z Petřkovické hory je to pak dále pořádný sešup dolů a v Jasenici jsme tak byli za chvíli.

Trasa není příliš náročná, většina turistů, které jsme potkali ji ale šla opačným směrem, což mi připadá o něco náročnější, než námi zvolený směr.

Pokud hledáte zajímavé místo, kam v menší dojezdové vzdálenosti od Hranic vyrazit na pár hodin, přírodní park Podbeskydí vás, myslím, nezklame.

Zdejší hezká čistá příroda, upravené domy ve vesnicích a pohodové, dobře značené trasy budou lákat milovníky pohybu na čerstvém vzduchu stále víc.

Karel Machyl