Od sametové revoluce uběhly necelé dva roky a já čerstvě po vysoké škole dostal jsem se do míst, kde ještě před měsícem panovala armáda. Především ta ruská, bohužel. Vlastně tehdy ještě sovětská.

Byla to trochu partyzánština, oblast nebyla po odsunu „spřátelených“ vojsk příliš hlídaná a tak se nám s bratrem podařilo na motorce dostat nepozorovaně až na Starou Vodu.

Vlastně jsme se cestou od Budišova nad Budišovkou ani nijak neskrývali. Po staré, žulovými kostkami dodnes dlážděné cestě, jsme projeli Podlesím a směřovali do Libavé.

Dodnes si pamatuji ten pocit, kdy jsem před klesáním do údolí Lazského potoka spatřil dvě štíhlé kostelní věže. Do té doby jsem neměl ani povědomí o nějaké Staré Vodě, o zdejším piaristickém klášteře, o poutích, které se do těchto míst konaly po desítky let.

Jako magnet mě tato stavba od prvního okamžiku přitahovala a neodbočit ke kostelu se prostě nedalo. A možná bychom si jen chrám obešli zvenčí a podívali se na ruiny v jeho okolí.

Pravděpodobně naše hlasy však probudily starého pána, jakéhosi hlídače objektu. Dodnes si pamatuji jeho zarostlou tvář, cigáro v koutku, jeho promaštěné staré sako, zelené kalhoty i špinavé mozolnaté ruce.

Jsem mu vděčný za to, že se probudil, že otevřel dveře a pustil nás dovnitř. Ty pocity z úvodu povídání se mi dodnes vrací. Kdykoliv sem zavítám, vždy si vybavím tu hrůzu, kterou jsme tehdy spatřili. T

y zdevastované, rozstřílené fresky na zdech, tu rozbitou a rozkopanou dlažbu, vybitá okna, ty všudypřítomné nápisy v azbuce na zdech, sloupech, na stropě. Nevědomost, negramotnost a barbarství jdou ruku v ruce v každé době. Když mají navíc zvrácené ideologické pozadí, mohou se udát i takové hrůzné věci.

Právě díky tomuto prvnímu setkání jsem se začal více zajímat o tento kraj, nejen bohem, ale i lidmi zapomenutý. Kraj bývalých německých Sudet, který si prošel neuvěřitelnými dějinnými zvraty a jen velmi těžce se nadechuje a pokouší o návrat do povědomí lidí.

I dříve životem kypící obec Altwasser - Stará Voda doplatila na zrůdnost ideologie. Nejdříve té nacistické, která její obyvatele zatáhla do jednoho z největších konfliktů lidských dějin, později té komunistické, která znamenala její úplný zánik.

Jediný poutní kostel zasvěcený sv. Anně a sv. Jakubovi zůstal zachován. Ostatní stavby byly po válce pobořeny a obec zanikla.

Stejný osud však po válce potkal dalších více než dvacet obcí a sídel této oblasti. Po nich zůstaly většinou jen ruiny a skromné pomníčky. A v čem tedy spočívá ona naděje, kterou jsem zmínil na počátku.

Vidím ji v práci a snaze místních lidí, kterým tento kraj přirostl k srdci, měnit neutěšený stav věcí, vidím ji v zájmu návštěvníků, kteří tuto oblast navštíví a budou šířit povědomí o ní, vidím ji v mladých lidech, kteří se chtějí vzdělávat, dokáží přemýšlet v souvislostech a budoucnost jim není lhostejná. Jde o nádherný kraj, který má obrovský potenciál a zaslouží si určitě pozornost.

Závěrem bych vám, vážení čtenáři, chtěl poděkovat za zájem a slova podpory. Těší mě a jsou mi motivací k dalším toulkám.

Neobjevených koutů naší vlasti a neobvyklých pohledů na ni je stále mnoho. Svými příspěvky a fotografiemi se pokouším přiblížit vám některé z nich.

Snad se mi to alespoň v některých případech podařilo. Dovolte mi, abych vám popřál hezké vánoční svátky a v tom novém roce 2022 především pevné zdraví, trochu štěstí, optimismus a spoustu šťastných kilometrů.

Karel Machyl