Ale hlavně v tento den slaví ti, co mají v rodném listě v rubrice křestního jména uvedeno: Josef. A je úplně jedno, zda mu blízcí a známí říkají Pepa, Pepík, Pepíček, Pepánek, Pepča, Jožka, Jožin, Joža, Jozífek, Jožan, Pepek, Pepan, Pepíno, Pepin…

I když procentní zastoupení tohoto jména mezi žijícími muži v ČR má sestupnou tendenci, Pepíků je mezi námi stále dost.

Mezi ně patřil i můj skřípovský děda Josef Kalandra. A jak mi vyprávěl bývalý starosta Skřípova Herman Ošlejšek, když byl ještě kluk, v tento den mu jeho tata vždy říkával: „Hermane, honem, vezmi harmoniku a jdeme za Josefem, vždyť má dneska svátek.“

A protože děda byl veselá kopa a měl rád společnost, tak se radoval, že starousedlíci za ním opět přišli. Vždyť se narodil v poslední den v roce 1899. A tak jako vzpomínku na milého dědu jsem sepsal pár veršíků:

Na svatého Josefa
míří do kalendáře trefa.

Můj děda Josef
chystá jarní osev.

Má ale slavný svátek,
a tak je trochu zmatek.

Herman bere harmoniku
a zastane živou muziku.

Přátelé se sejdou,
co se do světnice vejdou.

Děda je veselá kopa,
proto k němu vedla stopa.

Narodil se na Silvestra,
o rok dřív než jeho sestra.

V posledním dni v roce 19. století,
jó, vážení a milí, toto letí.

Pavel Kyselák