Rozhovor jsem chtěla udělat již před vánoční premiérou baletu Louskáček, ale období bylo velmi hektické a na rozhovory nebyl čas. Takže o tom, jak probíhaly přípravy, zkoušky, co vše je k takovému velkému vystoupení potřeba, jak hodnotí potlesk ve stoje zaplněné Sokolovny, ale nejen o tom, si povídáme až teď.

Chtělo by se říct – V klidu. Jenže – v únoru je kvalifikační kolo baletní soutěže, takže opět probíhají i o víkendech zkoušky. Asi to k tomu uměleckému stylu života patří. Protože se s paní učitelkou již nějaký pátek známe, tak si tykáme.

P: Kamčo, tak jak je po zdařilé premiéře Louskáčka, která byla loni 14. prosince a jaké byly ohlasy?
K: Ohlasy byly krásné a pochvalné a obdivné. Z těch, kdo pravidelně nechodí na Závěrečné vystoupení Tanečního oboru, málokdo čekal takovou úroveň. Většinou si lidé mysleli, že to bude něco na způsob vánoční besídky ve škole. Ale ta poctivá příprava mnohých účinkujících, kostýmy, nasazení celého souboru, lidem vyrazilo dech. A jsem za to moc ráda, protože to nebyl jednoduchý projekt.

Hrad Helfštýn přivítal umělecké kováře v rámci festivalu Hefaiston, 26. srpna 2023, Týn nad Bečvou.
Helfštýn je jedničkou mezi památkami. Loni na hrad zamířilo téměř 110 tisíc lidí

P: Co bylo nejtěžší, aby se to celé představení mohlo uskutečnit? Přemluvit rodiče, sehnat kostýmy, vymyslet choreografii, nebo něco úplně jiného?
K: Od každého kousek. Takový rozsáhlý projekt se tvoří postupně, od jednotlivých čísel, které se nazkoušejí jen s těmi, kteří v tom daném výstupu účinkují. Takže ze začátku zkoušky probíhaly v počtu do 15 dětí, teprve později se začaly jednotlivé scény spojovat a zkoušek dohromady.

Přemluvit rodiče, aby přišly na první zkoušku, nebylo tak těžké – o to se postaraly jejich děti. Náročnější bylo je v projektu udržet. Původně jsem po nich jen chtěla, aby stáli na jevišti a dívali se na „své“ tančící děti. A postupně, pomalu, jsme přidávali kroky a zvětšovali jejich prostor. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak poctivě chodili na zkoušky a jak sami na sobě pracovali, aby jejich působení na jevišti bylo přirozené a uvěřitelné. A je to velmi těžké, protože nemají taneční průpravu jako děti, které pravidelně Taneční obor navštěvují.

Ke konci zkoušení už bylo náročné všechno. Doladit kostýmy, dodělat choreografii, domyslet alternace pro případ nemocí – i na zkouškách bylo poznat, jak na podzim řádí virózy a stále někdo chybí. A na všech účinkujících již byla vidět únava, protože jsme zkoušeli opravdu pořád. Po skončení výuky během týdne chodily děti vždy po skupinkách a zkoušeli jsme do osmé, půl deváté. V pátek byly zkoušky celého představení, v sobotu dopoledne taky. A celá taková zkouška, pokud to chcete projet dvakrát, trvá 3 hodiny. A v neděli chodili na zkoušky ti, co měli sóla, nebo více vstupů a večer pak ještě přišli zkoušet rodiče. Raději ani nechci počítat hodiny, které jsme s tréninkem strávili.

P: Kde bereš sílu, tak velký projekt dotáhnout do konce? A budou další reprízy?
K: Nevím….. Té síly ke konci už fakt moc nebylo. Ale protože to celé zkoušení stálo hodně sil, bylo by nefér vůči všem to vzdát! A jsem moc ráda, že se výsledek podařil. A jsem ráda, že lidé chtějí další reprízy. A první, která bude, je plánovaná na 5. dubna letošního roku.

P: Jak ses vlastně dostala k tomu, že balet je tvá profese?
K: Ve Valašském Meziříčí, kde jsem jako holka bydlela, jsem chodila do gymnastiky. Ta mi dala velké základy – nejenom po fyzické stránce, ale hlavně v disciplíně, ve smyslu pro povinnost, taky soutěživost. Po základní škole jsem si přála střední školu, kde nebudu muset celý den sedět u učiva. Protože jsem byla hodně živé dítě, tak maminka mému přání vyhověla a zkusili jsme tedy přijímačky na Taneční školu hl. města Prahy. Zároveň jsem absolvovala přijímačky na obor prodavač spotřebního zboží s maturitou v Ostravě-Vítkovice a k tomu přijetí do střediska vrcholového sportu Vítkovice. Zde jsem měla pokračovat dle dohody ve sportovní gymnastice. Ale po úspěšném přijetí na obě školy jsem se rozhodla pro studium na Taneční konzervatoři.

Slavnostní vyhlášení 23. ročníku akce Nejlepší sportovci roku 2022 v Hranicích, úterý 18. dubna 2023.
Hranice ocení sportovní úspěchy. Nominujte své favority do konce února

P: Kde bylo tvé angažmá po ukončení studia?
K: Po maturitě jsem se zúčastnila různých konkurzů a zvítězilo Slezské divadlo v Opavě. Měla jsem to blízko domů. Tam jsem strávila krásných 7 sezon, a účinkování v různém repertoáru mi rozšířil rozhled nejen po taneční, ale i po hudební a technické stránce. Potkala jsem spoustu lidí, od kterých jsem se vždy něčemu přiučila. Můj tehdejší manžel byl jevištním technikem, tak jsem měla možnost vidět přípravu jeviště, kulis, světelné techniky a také jak vypadají tahy, či jak funguje točna. V krejčovské dílně jsem viděla návrhy kostýmů, jejich výrobu od šití až po zdobení.

Během angažmá v divadle se mi podařilo také hostování v zahraničí, a to v Německu. Na tuto zkušenost nikdy nezapomenu. Zde jsem zúročila vše, co jsem se kdy naučila. Angažovali mě jako artistku a tanečnici – baletku. Co více jsem si mohla přát. Opět spousta zkušeností od líčení až po praní si kostýmů.

Ráda vzpomínám na Německo, a hlavně na divadlo v Opavě. Byla to krásná práce.

P: A potom se narodila tvá dcera a po ukončení mateřské dovolené….
K: Ano po vypršení smlouvy jsem otěhotněla. Psal se rok 2006 a narodila se nám dcera Simona. Krátce po porodu jsem se vrátila zpět do Valašského Meziříčí a asi po roce a půl jsem během mateřské přijala částečný úvazek jako učitelka tance v ZUŠ Alfréda Radoka, zároveň jsem začala studovat dálkově Univerzitu Palackého v Olomouci a do toho jsem ještě chodila na brigádu do balírny kávy. Toto období bylo velmi náročné, ale díky mé rodině se mi podařilo vše stíhat. Pak přišla nabídka celého úvazku tady v Hranicích. Výběrového řízení jsme se zúčastnily dvě adeptky. Štěstí stálo na mé straně a já byla přijata. A tak od září 2010 jsem na ZUŠ Hranice jako učitelka Tanečního oboru.

P: Byla to velká změna, místo práce v dospělém kolektivu a pravidelném potlesku na jevišti se věnovat dětem?
K: Víte, jedna etapa života končí a druhá začíná. Povolání tanečnice či baletky je časově omezené. Přijde chvíle rozloučení s aktivním tancem, s divadlem, i s divákem. A tak potom začnete přemýšlet, co dál a hledat své naplnění někde jinde. Já ji našla v učitelství. Dostudovala jsem pedagogiku tance na Univerzitě Palackého v Olomouci. Myslím, že jsem udělala dobře, protože předávat dětem své zkušenosti, naučit je něco tak krásného jako je tanec, mě skutečně naplňuje.

P: Musí mít tanečník, a třeba i děti, které chodí do Tanečního oboru, nějaké specifické předpoklady, aby jim to „šlo“?
K: Studium je psychicky a fyzicky velmi náročné a v mnohém se neliší od sportovních výkonů. Podmínky pro přijetí vychází z potřeb tohoto oboru. V první řadě, musí mít dítě zájem o studium. Společně s rodiči probíráme všechny potřeby pro hladký průběh výuky. Jde především o smysl pro disciplínu a povinnost. Jedná se o kolektivní výuku a ta vyžaduje určitá pravidla.

Děti prochází dvěma koly přijímacího řízení. V první části se přezkouší z hudebních znalostí a v druhé části se zaměřujeme na fyziologické předpoklady. Jak dítě vypadá, jak dalece je ohebné. Pomocí zadávání různých úkolů zjišťujeme i psychickou vyzrálost. Některé děti se bojí a jiné naopak nemají problém komunikovat s učitelem a opakovat zadání. Jistá malá dávka exhibicionismu, není na škodu.

Nové komunitní centrum Křídla všem v Hranicích.
Nové komunitní centrum Křídla všem otevřelo v Hranicích. Pro rodinu i jedince

P: Na škole už působíš dvanáctý školní rok, jak se podle tebe mění přístup dětí a jejich rodičů k výuce a k povinnostem spojených s Tanečním oborem?
K: No, je to jiné. ….. Těžko se mi to porovnává, vždycky se najdou rodiče, kteří jsou moc ochotní a aktivní a pomáhají na soutěžích a vystoupeních s česáním dětí, s žehlením kostýmů. Některá skupina má v tomto pohledu více aktivních rodičů, některá žádné. Ale jsem ráda, že jsou maminky a mnohdy i tatínci ochotní nám pomoct při chystání prostoru na vystoupení, při převozu materiálu, při praní a žehlení kostýmů… je toho hodně a nedovedu si představit, že bych tyto ochotné rodiče neměla.

A s tím souvisí i vztah dětí ke skupinové výuce, smysl pro tým a společnou práci. Ale nerada bych, aby to vyznělo jako stížnost. Na chování dětí a rodičů je vidět, jak se mění celá společnost a jak nás všechny ovlivnil lockdown a nemožnost se scházet a společně tvořit. A věřím, že úspěch představení Louskáček zase přivede nové nadšené žáčky, a s nimi nadšené a ochotné rodiče.

Jsem nesmírně vděčná za to, že se po letech mého působení tady v Hranicích, konečně našlo pár rodičů a založilo spolek Klub přátel Tanečního oboru, který má právě pomáhat s organizací a financováním účasti na soutěžích a vystoupeních. Slíbená podpora od některých firem i samotných fyzických osob nám pomůže vyřešit situace, na které naše škola nemá dostatečné finanční prostředky. Vše, jak víte, se zdražilo, a tak díky této pomoci jsme schopni dětem dopřát větší a důstojnější podmínky třeba právě na soutěžích.

Pokud se nejedná o soutěže vyhlášené MŠMT, tak taneční soutěže jiného druhu si rodiče musí platit sami. Od dopravy až po startovné. A věřte, nejde o malé částky. Chtěla bych také zmínit, že se nám dostává velké podpory z našeho města Hranice. Společnými silami tak můžeme porovnávat svá vystoupení s ostatními soukromými baletními školami a soubory nejen tady u nás v ČR, ale i na mezinárodních soutěžích. Jsem moc ráda, že se pořád držíme a umisťujeme na předních příčkách.

P: Představení Louskáček ale není jediným projektem, který v tomto školním roce bude. Můžeš nám přiblížit ten další projekt?
K: Základní umělecká škola Hranice v tomto školním roce slaví výročí 100 let od jejího založení. V pátek 31. května je plánovaná premiéra díla Sněhurka, na kterém se budou podílet i žáci hudebního a výtvarného oboru. Ale zatím bych to, i kvůli pověrčivosti, nechtěla blíže rozvádět.

Poslední oceněnou stavbou roku v Hranicích se v roce 2019 stala Vila Jarmila v Komenského ulici.
Hranice oceňují kvalitu a design. Stavba roku přijímá nominace

P: Ano, málokterý herec, nebo režisér, vykládá o projektu, na kterém pracuje. Takže to budu taky respektovat a vrátím se ještě k tvým velkým projektům, které už svou premiéru měli. Louskáček je klasický balet, který v podstatě už někdo vymyslel a dá se různě upravovat a zkracovat. Takže by se dalo říct, že to byla lehčí práce. Jak to bylo s Edith? Pracovala jsi taky s nějakým námětem, který už byl zpracovaný?
K: Edith Piaf mám ráda už dlouho. Na konzervatoři jsme na jednu z jejích písní dělali choreografii. Pak následoval výlet do Paříže. To místo mě tak nadchlo, že myšlenka udělat projekt o Edith se tak nějak v hlavě utvrdila. Potom jsem přemýšlela, jak to udělat. Jezdila jsem se dívat na jiné projekty, čerpala jsem z různých seminářů. První přípravy vznikaly už na dovolené a společně s tehdejším přítelem jsme se rozhodli vypíchnout důležité etapy jejího života. Porozumění příběhu hodně pomohla videoprojekce.

Nad projekcí jsme strávili opravdu hodně času. K písním a ději byly přizpůsobené i fotografie, které byly autentické. Například fotografie z roku 1925 je náměstí, kde se Edith opravdu pohybovala. Dokonce jsme tam použili i fotografii ulice, kde se narodila. Snažili jsme se divákům fotografiemi, záznamem i skladbami, přiblížit její skutečný život.

P: Když srovnáš Edith a Louskáčka, je mezi nimi rozdíl?
K: Určitě, v přípravách těchto projektů. Oba projekty jsou velmi rozdílné jak tematicky, tak tanečně. V Edith se tančilo jazzovým a výrazovým tancem, a vznikala skutečně celá. Od shánění materiálů až po shánění dobových kostýmů a kulis. Dále pak množství obsazených rolí. Edith tím, že vystupovalo méně lidí, byla jednodušší, co do domlouvání termínů zkoušek a celkově jsme si byli bližší.

Louskáček už byl trochu jednodušší hlavně po stránce hudební i choreografické. Jedná se o známé dílo a je k dispozici mnoho materiálu ke zhlédnutí jiných tvůrců a dostatek hudebních podkladů. Zato zkoušení Louskáčka bylo náročnější, a to nejen z důvodu počtu účinkujících, ale především tanečně, protože se jedná o balet. Tady nás diváci mohou srovnávat s jinými soubory, které Louskáčka také nastudovali. A také bych chtěla podotknout, že věková hranice účinkujících byla, kromě rodičů, od 5 do 18 let.

Vernisáž výstavy Radky Kunovské (vpravo) Do světa bodyartu a ještě dál v Galerii Severní křídlo zámku v Hranicích.
VIDEO: Bodyart. Výstava Radky Kunovské z Hranic odkrývá fantastický svět iluzí

P: Když si vzpomenu na období tak měsíc do premiéry (Louskáčku jsem se zúčastnila jako vystupující), říkala jsi, že je to poslední takto velký projekt, do kterého jsi se pustila. Ale to bych tě nemohla znát, abych ti to věřila. Jak to vidíš teď, po úspěšné premiéře, po žádostech na reprízy nejen v Hranicích. Můžeme se všichni těšit na nějaký tvůj další počin?
K: Je to šílené, že jak opadne ten stres, nervozita a odezní nepříjemnosti spojené s obdobím a zkoušením před premiérou, začínám přemýšlet nad něčím novým. Ale zatím o tom nebudu mluvit.

P: Rozumím. Domluvíme se, pokud dodržíš 8 let mezi takto velkými projekty, potkáme se znovu, až už bude představení přichystané. Vraťme se ještě k úspěchům Tanečního oboru. Za tu dobu bylo tolik soutěží, kterých jste se zúčastnili a získali jste tolik pohárů a medailí, že už je není skoro ani kam dávat. Kterého úspěchu si ceníš nejvíc?
K: Všechny jsou důležité a mám z nich radost. Za každým oceněním se skrývá hodně dřiny a mnohdy i slzy. Pořád mějme na paměti, že se jedná o děti, které navštěvují Taneční obor ve svém volném čase, mají snahu získat jiné vědomosti a zkušenosti v jiné oblasti. Proto nemohu říct, kterého ocenění si cením nejvíce. Pro mě osobně je velkým oceněním jejich spokojenost a radost z tance a případného úspěchu. To je, myslím, posouvá dál a posiluje to jejich sebevědomí a osobnost.

P: Ke všem úspěchům samozřejmě gratuluji. Co čeká Taneční obor v nejbližší době?
K: Když to vezmu chronologicky, tak v únoru nás čeká kvalifikační kolo taneční soutěže Dance World Cup v německém Selbu. Té se zúčastníme s 11 choreografiemi. Pokud se nám podaří postoupit, tak finále se letos na konci června koná v holandském divadle Maaspoort in Venlo.

Čeká nás pak 5. dubna repríza Louskáčka a 31. května již zmiňovaný hudebně taneční projekt Sněhurka.

P: Dovol mi, abych ti moc poděkovala za tento náš rozhovor. A chtěla bych, nejen jménem svým, ale i jménem všech čtenářů, popřát Tanečnímu oboru ZUŠ Hranice, aby se vám dařilo přinejmenším tak dobře, jako doteď a stále jste získávali mnohá pochvalná ocenění na soutěžích. A taky bych chtěla doufat, že na vystoupení Tanečního oboru bude chodit více diváků než dosud. Protože ta představení jsou úžasná a výkony dětí jedinečné. A tobě bych chtěla popřát moc štěstí a dobrou volbu námětu na další velké představení. Ať se daří!!
K: Děkuji…