Už dříve, když jsem popisoval v některých příspěvcích kraj Libavska, Potštátska nebo okolí Budišova nad Budišovkou, vzpomínal jsem také obce kdysi kypící životem, dnes zcela zapomenuté, zmizelé, pohlcené milosrdnou vegetací.

Vydejme se tedy společně od kostela Navštívení Panny Marie ve Starých Oldřůvkách směrem ke Starooldřůvskému mlýnu, z něhož se však zachovaly do dnešních časů pouze ruiny.

Polní cesta vedoucí za vesnici je sice projetá pluhem, ale foukající vítr nesoucí sníh ji zase rychle zanáší. Naše putování je tak hned zkraje, do doby, než se dostaneme do lesa, trochu náročnější.

Žádná turistická značka nás nevede, je tedy třeba dávat pozor, abychom si nezašli. Ještě před pozůstatky mlýna v údolí Odry potřebujeme totiž odbočit doleva.

Prvním naším cílem je starý břidlicový důl označovaný jako Starooldřůvský. Vchod do něj je vysoko ve svahu nad meandry řeky.

Navštívili jsme jej už jednou v loňském roce, kdy voda odkapávající ze stropu vytvořila v mrazivých lednových dnech ledové sloupy vyrůstající z kamenných ploten a suti uvnitř dolu a dosahující výšky i více než půl metru.

V mnohem známější Petrově skále na Spálovsku dorůstají mnohem menší velikosti. Letos jsou ale podmínky, alespoň zatím, méně příhodné, a tak i tady nacházíme ledové homole s výškou maximálně patnáct, dvacet centimetrů.

Prostor je to ale impozantní a chodba vedoucí dál do masívu kopce láká. I vzhledem k vodě tekoucí ze stropu a odpadávajícím břidlicovým plotnám se však dále do tmavého tunelu neodvažujeme.

Musela to být nepředstavitelná dřina. Nejen samotná těžba břidlice v dole, ale i její zpracování a pak také doprava koňskými povozy po cestách, kde i pěší pohybující se nalehko musí dávat pozor kam šlape.

Odpadem z dolu, sutí, je pokryt celý svah prudce se svažující k hladině řeky Odry. Odtud shora je krásný výhled do hlubin vojenského prostoru.

Připomínkou pobytu sovětských vojáků v tomto kraji jsou uvnitř dolu i před jeho vstupem nápisy v azbuce, často datované a přibližující města a vesnice v rodné zemi autorů nápisů.

Po prohlídce dolu se několik set metrů vracíme zpět a lesním svahem sestupujeme přímo ke Starooldřůvskému mlýnu.

Romantické pozůstatky kamenných zdí a náhonu připomínají jen vzdáleně kdysi slavný mlýn. Sloužil sedlákům ze širokého okolí.

Dnes stojí hned vedle něj železný most sloužící armádě i technice vojenských lesů a statků. Na jeho druhém konci je už přísně střežený a volnému pohybu lidí zapovězený vojenský prostor.

Vydáme se tedy cestou příznačně nazvanou Podél Odry proti jejímu proudu. Provází nás sluníčko vykukující zpoza mraků občas střídané sněhovými vločkami, míjíme krásná uskupení skal a postupujeme vzorně prohrnutou cestou pokrytou sněhovým popraškem.

Žádné šlápoty lidí nebo vzorky pneumatik aut, jen stopy zvěře a naprostý klid podbarvený šuměním Odry.

Možná tři kilometry kopírujeme tok řeky v rozšiřujícím se údolí a docházíme k dalšímu z vojenských mostů. I v tomto místě stával kdysi vodní mlýn. Nesl název Nový.

Až ke Staré Vodě

Tady opouštíme tok řeky Odry a vydáváme se vpravo do údolí Podlesského potoka. Ten nás dovede pozvolným stoupáním až na dolní konec Podlesí.

Vzpomínáte? Už jednou jsme tuto obec navštívili, od velkého železného kříže s měděným srdcem, z místa, kde dříve stával kostel, jsme se tehdy vydali k hornímu konci vesnice a dále až ke Staré Vodě.

I tady dole lze najít krásné staré usedlosti, mnohdy velmi citlivě a s úctou k bývalým obyvatelům nádherně zrekonstruované. Jen mě trochu mrzí, že zrovna, když jsme v obci, hustě sněží, a tak moc fotek starých gruntů nemám.

Sněžení nás doprovází až nahoru na kopec nad Podlesí, k pěkné vyhlídce. Hezký výhled odtud na obec bude hlavně za pěkného počasí, teď není vidět téměř nic.

Polní cesta se s námi přehoupne přes horizont, počasí se opět umoudří, modrá obloha nás provází a za chvíli jsme u kostela ve Starých Oldřůvkách.

V nohách máme poctivých dvanáct kilometrů. Až tedy někdy zavítáte do těchto končin, zkuste si projít třeba i tuto trasu.

Karel Machyl