Vyrážíme z místa zvaného Na Sušírně, od chatové osady nedaleko stožáru vysílače, od jehož paty je hezký pohled na Velký Újezd s dominantou věže kostela svatého Jakuba Většího.

Naše kroky nás vedou nejprve ke dvěma kouzelně v krajině posazeným rybníkům. Hned tady na začátku ale naše výprava téměř končí.

Kessy, ještě nevyběhaná a plná energie se propadá pod led prvního z rybníků. Naštěstí se to stane jen zhruba čtyři metry od břehu a hlavu po vynoření drží nad ledem.

Pomocí silné dlouhé větve se nám daří rozbít led před ní a pomoci jí na břeh. Po vytření sněhem a suchým listím se rozhodujeme přece jen pokračovat. Snad si to bude pamatovat a příště bude opatrnější.

V okolí rybníků vytváří příroda krásné scenérie a dva koňští kamarádi na pastvinách ochotně a zvědavě zkoumají asi ne příliš časté návštěvníky těchto končin.

Oba rybníky obcházíme a lesní cestou se vydáváme do kopce směrem ke hranici vojenského prostoru. Brzy vcházíme do jeho dočasně otevřené části. Vždy od pátku do neděle a v době svátků jsou některá okrajová území prostoru veřejnosti zpřístupněná a lze se tak legálně pohybovat po cestách bez rizika pokuty.

Díky přísnému režimu je tady příroda skutečně činností člověka téměř nenarušená. Postupujíc lesní cestou se v místě zvaném U Jelenské louky dostáváme na jednu z páteřních komunikací vojenského prostoru, která tvoří současně hranici jeho přísně střežené a nepřístupné části.

Pokračujeme po této účelové vojenské komunikaci, podotýkám vzorně prohrnuté, směrem doprava a k našemu cíli nám zbývají necelé tři kilometry.

Klesáme krásným bukovým lesem, kde hnědě zbarvené listí na větvích mladých stromků vytváří nádherné kontrasty se sněhem a ledem pokrývajícím vše kolem.

Všechno navíc ozařují paprsky slunce prorážející si cestu skrz šedivé mraky.

Náš cíl, bývalá německá osada Kyjanice, se nacházela hned vedle hlavní silnice směřující z dálnice nahoru do kopců ke Kozlovu a Potštátu.

Do dnešních dob zůstal z celé osady zachován pouze kamenný kříž s pískovcovým podstavcem, o jehož vztyčení se zasloužili již v roce 1862 manželé Schwarzovi provozující v minulosti v těchto místech vodní mlýn.

Kyjanice však byla známa především díky parní pile firmy Losert, jejíž vznik se datuje do roku 1892. Jak rozsáhlý provoz to byl, ukazuje i údaj o počtu zaměstnanců.

V roce 1920 pila zaměstnávala 200 dělníků z okolních obcí. Svou činnost ukončila po roce 1945 po odsunu původních německých obyvatel. Ještě v roce 1955 však tady žilo několik rodin, které přišly po válce ze Slovenska.

Budovy ale byly postupně pobořeny, materiál rozebrán a dnes tak v těchto místech najdeme jen zmiňovaný kříž. Smutný konec.

Kyjanice patřila stejně jako další osada Lisselsberg (Eliščino) ke Kozlovu. Dnes není po budovách pily ani památka a při jízdě po hlavní silnici si většina projíždějících nevšimne ani kamenného kříže.

Pokud se pohybujeme v této oblasti, dovolím si zmínit ještě jednu smutnou událost, která se jen nedaleko odtud udála na konci druhé světové války.

V místě dnes nazývaném Zákřovský Žalov bylo v lesní boudě zaživa upáleno dne 20. dubna 1945 devatenáct obyvatel obcí Zákřov a Tršice za údajnou podporu partyzánů.

Celá událost je spojena s řadou nejasností, které zůstaly stále neobjasněny.

Z Kyjanice již pokračujeme pohodlně lesní cestou zvanou Grygarův kopec, která nás za chvíli přivádí zpět do Velkého Újezdu k věži vysílače.

Našlapáno máme zhruba deset kilometrů krásnou přírodou spojenou nerozlučně s historií, tak poutavou a zároveň smutnou.

Karel Machyl