Za ty tři týdny na Ukrajině jsem potkal každý den hromady hodných lidí, kteří mi nejen nabídli jídlo, pití ale i nocleh. Pamatuji si na Bohdana, který mi do stanu donesl pět okurek, dvanáct jablek a domácí pálenku, kterou měl uchovanou v láhvi od Becherovky. Pamatuji na Romana a Nastiu, kteří mě zahlédli, jak jsem na kole projížděl Kievem a nabídli mi nocleh.
"Proč to děláte? Proč pomáháte takhle cizímu člověku? Vždyť mě neznáte!" Ptával jsem se. "Vždyť je to tak správné! Musíme si pomáhat!" - To byla nejčastější odpověď.
Od té doby, ať jsem byl kdekoliv ve světě, tak jsem všem říkal, jestli něco navštívit v Evropě, tak právě Ukrajinu! Jsou tam hezký holky, krásná krajina, výborné jídlo a úžasně hodní lidé a to i přesto, že hodně těžké časy si prožili a teď zažívají něco, co bychom nikomu nepřáli.
Tohle je zrovna fotka (snímek u článku, pozn. red.) z městečka Stryj a venku už pršelo druhý den a já byl na kole celý mokrý. Na dva dny mi nabídli nocleh, sprchu, jídlo a milou přátelskou společnost a tyhle krásné vzpomínky v člověku zkrátka zůstanou a má potřebu pomoct dalším.
A co teď dělá Bohdan, David a Nastiou? O Bohdanovi nemám zprávu, ale každý muž od 18. do 60 roku musí narukovat. David šel bojovat a bližší informace nemám.
Nastia žije v Kyjevě, v kterém se momentálně bojuje. Ve zprávách na Facebooku mi píše, že se bojí o svou rodinu, která žije v Chernihiově regionu a je momentálně plný ruských tanků.
Na otázku, s čím mohu pomoct, mi napsala, že je potřeba podporovat Ukrajinu aspoň humanitární pomocí a hlavně nešířit dezinformace. Věří, že to zvládnou.
A děda s babičkou, kteří mě ve městě Stryj hostili? Mají rodinu v Lipníku nad Bečvou a momentálně se řeší jejich převoz, ale není to jednoduché, což mohu potvrdit při návštěvě ukrajinských hranic. Jedna z maminek mi pověděla, že fronta aut je až 15kilometrová a za den se posune sotva o kilometr.
V sobotu jsme kolem jedné hodiny ranní dorazili po pěti hodinách jízdy a 500 kilometrech k ukrajinským hranicím Hrebenne.
Každou chvíli tudy projel autobus plný maminek s dětmi, ale bez mužů. Každý chlap od 18 do 60 let musí totiž zůstat na Ukrajině a bojovat. "Strejda má v březnu 60 let, tak musel zůstat na Ukrajině." Povídá jedna z maminek.
Sám jsem otec a nedokážu si představit takové loučení s naší Valentýnkou a s Jančou. Vůbec nechci na to ani pomýšlet. Nepředstavitelné, co lidé momentálně musí prožívat.
Fronta chlapů mrzne na polské straně a čeká na autobus, který je vezme přes hranice. Jedou domů bránit svou zemi.
Autobusy vysadily na polské straně maminky s dětmi u místní školy, kde mají zázemí a tam si je převezmou rodiny či přátelé, kteří pro ně přijeli z Polska, Česka, Německa. Aut pro ně čeká stovky a rychle přibývají.
Všude kolem blikají majáčky. Každý chce pomoct. Na ukrajinské straně z úst maminky, kterou vezmeme je kolona až 15 km aut čekající na přejezd do Polska. Za jeden den se kolona posune o kilometr.
Některé maminky s dětmi však nemají kam jít a i proto jsme tam přijeli my a ptáme se maminek, jestli mají příbuzné v České republice, jestli mají kam jít a když ne, tak ubytování je už pro ně od našeho města domluvené.
Hranický doktor Dyma s ukrajinskými kořeny zorganizoval v pátek rychle honem akci, obvolal kamarády s dodávkama a volné řidiče, kteří by pro maminky s dětmi rychle přijeli. Myslím, že každý oslovený nepřemýšlel jestli vyrazit. Já se to dozvěděl půl hodiny před odjezdem od kamaráda Marka Nádvorníka.
Jen co jsme přijeli k hranicím, přeložili jsme z dodávek do kamionu náklad zdravotnických pomůcek, které darovala hranická i přerovská nemocnice. Kamion pak potřebné veze rovnou za hranice na Ukrajinu tam, kde je potřeba. Taky děkujeme řediteli nemocnice v Hranicích za bleskovou akci a sehnání potřebných věci!
Se mnou se v řízení střídá Alex, kluk z Běloruska, který žije v Praze. Hledal jak může pomoct, tak se na sociálních sítích dočetl v nějaké skupině, že někdo od nás z Hranic na Moravě hledá řidiče na tuto cestu. Sedl do auta a z Prahy hned vyrazil.
Rodiny jsme přivezli do Hranic, kde se postupně ubytovávají. Díky panu starostovi, panu Horákovi a dalším, kteří momentálně řeší další postup. Miliony lidí na Ukrajině totiž potřebuje pomoct. Ubytování nabídla paní ředitelka domova důchodců u Kostelíčka. Děkujeme!
Děkuji všem, kdo pomáhá! Další výjezdy pro potřebné se momentálně řeší a další řidiči budou potřeba.
Co můžete dělat? Ptejte se kdekoho, jak pomoct. Zavolejte lidem, které znáte a víte, že žijí na Ukrajině nebo tam máte rodinu či kamarády, tak jim zavolejte. Ptejte se, jak pomoct a pomozte.
Musíme si pomáhat. Jsou to naší sousedi, kolegové, kamarádi, rodina.
Tomáš Vejmola