Již kdysi dříve jsem v jednom z článků použil slova Karla Čapka: „Pořiď si zahradu a budeš lapen.“ A dávám mu za pravdu. Stále víc a víc. Je to návykové, je to droga, je to relaxace, pohyb, odpovědnost, starost, hlavně však radost a potěšení.
Profesí jsem pedagog, a tak mi dovolte krátkou odbočku. Není to tak dávno, kdy se postupně ze škol vytrácela výuka „pozemků.“ Školní záhony se likvidovaly, koneckonců podobně jako zařízení dílen a převládal názor, že mnohem důležitější je znalost jazyků a hlavně informatiky.
Nijak nerozporuji, že informační gramotnost je v dnešním přetechnizovaném světě důležitá, že stále platí „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“, nemohu se však zbavit dojmu, že bychom měli začít trochu vyvažovat. Seznamovat se s rostlinami, zvířaty, zákonitostmi přírody jen prostřednictvím tabletu, počítače nebo telefonu je podle mě málo.
Nějak jsme se odtrhli, odstřihli od toho, co nás dřív obklopovalo, čeho jsme byli součástí. Pak vedeme vášnivé diskuse o příčinách psychických poruch, hořekujeme nad chybějící manuální zručností, moudře hovoříme o důležitosti pobytu na zdravém vzduchu.
Nadějí, že to vše nemusí dopadnout úplně špatně, mě naplňuje stále více se objevující zájem některých mladých lidí, kterým záleží na tom, jak budou jejich děti vychovávány, v jakém prostředí budou vyrůstat, čím budou obklopeny.
Vyrůstají různá ekocentra, komunitní zahrady, lidé si začínají vážit těch pár čtverečních metrů zahrádky, možnosti trávit víkend v přírodě, na zahradě.
Každý vedeme nějaký život, máme různé profese, zájmy, koníčky. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Za těch více než třicet let od sametové revoluce se mění priority nejen ve školství, tam mám teda pocit, že vždy s novou vládou, ale i obecně ve společnosti.
Říká se, že pokrok nezastavíš. To ani nechci, vím, že to nejde. Jen se nemohu zbavit dojmu, že se stále někam ženeme a nevnímáme to hezké, co máme na dosah. Pojďme se teda chvíli zastavit a uvědomit si, kolik krásy nás obklopuje. Někdy stačí jen se dívat.
Karel Machyl
