Střelec, řidič anebo vedoucí praporčík se ze dne na den stali na přechodnou dobu pomocným personálem nemocnice či sociálního zařízení. Vždy na čtrnáct dní jsou tito vojáci přiděleni ke zdravotníkům a společnými silami zajišťují pomocnou a obslužnou péči.

Po dvou týdnech je střídá další skupina vojáků. Nezaváhali ani v době vánočních svátků, kdy se vojáci ze 143. zásobovacího praporu z Lipníku nad Bečvou k této službě přihlásili dobrovolně.

Nyní Karviná a Trutnov

Zatímco se jejich kolegové na jednotce zdokonalují ve střelecké přípravě či absolvují výcvik v přežití, někteří vojáci svoje všestranné dovednosti a znalosti uplatňují ve zdravotnických a sociálních zařízeních. Momentálně jsou vojáci 143. zásobovacího praporu nasazeni v nemocnici Karviná a Trutnov.

Rokytnice u Přerova

V předchozích měsících však vystřídali různá místa, kde bylo potřeba pomoci zdravotníkům. Působili také v pobytovém zařízení pro seniory a osoby se zdravotním postižením Domova na Zámečku v Rokytnici u Přerova.

Vojáci z Lipníku nad Bečvou se opět ukázali jako zodpovědní členové týmu. Všech deset vojáků sloužících přes vánoční svátky se k tomuto úkolu odhodlalo zcela dobrovolně. Všichni se shodují na tom, že k tomuto kroku přistoupili, neboť chtěli být tam, kde jejich pomoc zrovna nejvíce potřebovali.

Mezi vojáky vyslanými do Domova Na zámečku byli desátník Lukáš Rössner, desátník Dominik Duda i velitel desetičlenné skupiny rotný Rudolf Kaděrka.

Zda bylo rozhodnutí strávit vánoční svátky v zařízení těžké, bez zaváhání a s úsměvem na tváři shrnul rotný Kaděrka: „Vlastně jsme si ani neuvědomili, že ty svátky byly. Nevěděli jsme ani co je za den. Prostě buď měl člověk směnu anebo volno. Celou tu dobu jsem si říkal, že jsem voják. Armáda pomáhá. Musím taky pomoci. Byl jsem hrdý, že jsem tam byl tak užitečný.“

Na své rozhodnutí strávit vánoční svátky mimo domov vzpomíná také desátník Lukáš Rössner: „Velitel čety říkal, že když nebude dobrovolník, určí sám. Chtěl jsem to zkusit. Navíc, lepší já, než někdo od rodiny. A hned po příjezdu do zařízení za námi přišla vedoucí s tím, že potřebuje pět lidí už na odpolední směnu. Tak jsem se přihlásil. S péčí o klienty jsem neměl doposud žádnou zkušenost. Nikdy jsem v podobném zařízení nebyl, takže ty pocity byly všelijaké. První směna byla opravdu velmi náročná. Byl jsem jako v jiném světě. Personál byl ale perfektní. Všechno mi ukázali, vysvětlili. Velmi dobře se mi s nimi pracovalo.“

Plnili různé úkoly a cítili obrovskou vděčnost pacientů i personálu

„Na oddělení seniorů byl prokázaný covid. Proto se mě ptali, jestli mi nevadí, že se mohu nakazit. Já už jsem covid měl s bezpříznakovým průběhem. Tak jsem do toho šel,“ vypráví rotný Kaděrka. „Zprvu jsem si říkal, dvanáctihodinová směna obden, to bude v pohodě. Ale po první směně jsem byl rád, že je ten den volna. Ono se to nezdá. Kluci si třeba měřili na hodinkách, kolik kilometrů za ten den nachodí. Všichni měli za těch dvanáct hodin 18 – 20 km. První dny to byl fakt neuvěřitelný záběr, pak si člověk zvykl. Popravdě, taky jsem se občas díval, kolik je hodin a těšil se na odpočinek.“

Dále podrobněji popisuje, jak vypadaly jejich směny: „My dělali všechno, co nám personál řekl. Přivézt jídlo, odvézt nádobí, převléct postele, vytírat podlahy, desinfikovat prostory. A samozřejmě manipulovat s klienty. Nejzvláštnější pro mne bylo klienty krmit, jelikož s tím nemám žádné zkušenosti. Téměř polovina klientů potřebovala pomoci. Při krmení jsem si s nimi povídal, i když mně někteří třeba úplně nevnímali. Sestra se pak naoko zlobila, že to takto budu dělat celý den a zbytek klientů bude hladový.“

Odmlčí se a pokračuje: „Nejhorší bylo, když třeba odmítali stravu, protože se rozhodli zemřít. Prostě nejedli. Nutit je jíst jsme nemohli, a tak jsme si s nimi povídali. Snažili jsme se udělat vše pro to, aby aspoň něco málo snědli. Většinou byla ale ta naše iniciativa zbytečná. Vzpomínám si na paní, se kterou jsem si takto povídal. Dívala se mi do očí. Najednou mi odtáhla dlaň se lžící pryč a pohladila ji. Bylo hrozné cítit tu bezmoc a beznaděj.“

Rotný Kaděrka pak dodává, že byl neskutečně překvapený, jak rychle ta nemoc u seniorů postupovala: „ Začal jsem svou první směnu. Během deseti minut jeden z klientů zemřel.“

Zamyslí se a tiše pokračuje: „Přišlo mi hrozné, že k nim nemohla rodina. V tu dobu bylo vzhledem k zavedeným opatřením zařízení uzavřené. Když to vypadalo, že některý z klientů odchází, vedoucí zavolala rodině, jestli si nechají udělat test na covid. Pokud přišli s negativním výsledkem testu, umožnila krátkou návštěvu. Na rozloučení.“

Před zdravotníky zhluboka smekají

„Sestry to mají velmi těžké. Práce hodně. Nemůžete polevit ani o píď, když se staráte o lidi. Ať je vás pět anebo jste na tu práci jen dvě, pořád tam ti klienti jsou a tu péči potřebují. Samy si tím covidem většinou taky prošly, i jejich příbuzní. No, opravdu. Klobouk dolů před tím, co dělají. Nemají to vůbec jednoduché. Ve vztahu k nám, byli všichni moc rádi, že tam jsme a že jim pomáháme,“ říká rotný Rössner.

O vztazích v zařízení dále hovoří rotný Kaděrka: „Vedoucí říkala, že samotní klienti měli nejprve obavy. Jako jaké to asi bude, když o ně budou pečovat vojáci. A nakonec si na nás zvykli, dokonce naši přítomnost vysloveně vyžadovali. Navázali jsme s klienty opravdu hezké osobní vztahy. Pokaždé si chtěli povídat, takže když jsme ten prostor měli, tak jsme se jim věnovali. Dokonce, když jsme odjížděli, někteří klienti se při loučení rozplakali. Bylo to velmi silné.“

Podobnou zkušenost má i desátník Dominik Duda: „Já si tam za těch pár směn vybudoval s klienty moc hezký vztah. I když to bylo mnohdy velmi těžké. Za to moje působení tam umřeli čtyři pacienti. Jeden den tam jsou, a když za nimi přijdete další směnu, je jejich postel prázdná. Člověk si uvědomí tu bolestnou pomíjivost.“

Dále se desátník Duda svěřuje s jedinečným zážitkem: „Vytíral jsem podlahu v pokoji u jedné starší paní. Povídali jsme si. Najednou chtěla, ať přijdu k posteli. Říkala, že jsem jí sympatický a že jí připomínám někoho z rodiny. Bylo to velmi dojemné. Zeptala se mě, jestli mám přítelkyni. Sundala si z prstu svůj snubní prstýnek. Chtěla, abych si jej od ní vzal, že by jí to udělalo radost. Byla to podivná situace. Ale musel jsem to samozřejmě odmítnout. Poslední směnu paní brečela, že odcházíme.“

Zcela oprávněně pyšný je na nasazené vojáky vrchní praporčík 143. zásobovacího praporu Michal Pavlica. „Velice si vážím rozhodnutí všech našich vojáků, že se v době vánočních svátků, které mohli příjemně prožít v kruhu svých nejbližších, odhodlali udělat něco pro potřebné. Jsem si vědom, že tento úkol je ve své podstatě skutečně jedinečný a většina z vojáků se v podobných fyzicky i psychicky náročných podmínkách ocitla poprvé v životě. K plnění takového úkolu nejsou logistici primárně předurčení, a nebyli ani v průběhu svého výcviku na obdobné situace připravováni. Na vlastní kůži zažili, co obnáší profese personálu v zařízeních toho typu.“

Po celou dobu, kdy vojáci pomáhají v nemocnicích a zařízeních, se setkávají pouze s velmi pozitivní zpětnou vazbou, čemuž odpovídají také děkovné dopisy. „Jsem skutečně velmi hrdý na vojáky, kteří se po návratu z nasazení vyjádřili, že se v případě možnosti opět o zařízení vrátí a budou pomáhat znovu. Chtěl bych poděkovat všem sto čtyřicet trojkařům, kteří nasazení byli anebo momentálně jsou, za jejich skvěle odvedenou práci, obětavost a neskutečně lidský přístup,“ říká závěrem vrchní praporčík Michal Pavlica.

Petra Nováková