Řekl bych, že tu největší, nejbláznivější a cestu už mám za sebou, to jak jsem si tenkrát koupil tuktuk v Thajsku a dojel s nim domů, mnozí možná si to pamatujete, poněvadž jsem každý týden o cestě reportoval a to přesně jeden celý rok!
Tenkrát se cestovalo jinak než dnes. Ne, že by byla jiná doba, ale v mém osobním životě se leccos změnilo.
Mám šikovnou dcerku a stejně tak šikovnou i partnerku, která mě v cestování podporuje a i když je těžké opouštět rodinu na čtyři měsíce, duch dobrodruha ve mně stále dřímal, a tak bylo potřeba do Afriky vyrazit, mít na co vzpomínat, ale řekl bych, že jsem tam potřeboval i vyrazit, abych zjistil, že rodina je a vždy bude na prvním místě.
Přesto se s vámi rád podělím o pár zážitků z cesty. Třeba to, jak se za námi rozběhl slon a tuktuk, který jsme pojmenovali Mája, nám málem převrátil i s námi vevnitř.
Těžké chvíle se zažívali třeba v Zimbabwe, kde cesty se přestali existovat a tři dny nám trvalo se z písku vyhrabat. Člověk hrabal tenkrát o sto šest, protože se bál, který lev na vás vystartuje.
Vzpomenu si letmo, jak na nás místní obyvatelé utíkali s mačetami a zavřeli do vězení, nebo když jsem navštívili kmen Hadža, který pomalu vymírá.
Takovou třešničkou na dortu byla malárie, kterou jsem si dovezl domů a dokázali mě vyléčit až na infekčním oddělením v Ostravě.
Projeli jsme celkem sedm států. Jsou to Jihoafrická republika, Botswana, Zambia, Zimbabwe, Malawi, Tanzanie a Uganda, kde jsme Máju zaparkovali, doufejme, že na bezpečném místě a když budou hvězdy a osud k nám správně nakloněny, tak za dva roky pokračujeme domů.
Cesta, kvůli rodinám nám tedy skončila po 111 dnech v půli cesty. Už jaksi nejsem ten mladík bez závazků, který si může trajdat po světě, jak se mu zachce, ale jsem už otec, který svou rodinu miluje nadevše a myšlenky po část cesty směřovali spíše k nim.
To, že mě žena přivítala s otevřenou náručí, byla nejkrásnější část cesty. Tak je tedy tuktuk zaparkovaný v Nebbi, což není slovní hříčka, ale vesnice v horách, kde sídlí zdravotnická organizace Emoter od Lenky ze Slovenska, která tam léči lidi malárii.
Naším úkolem ale nebylo jen tak blbnout po Africe, ale hlavně natočit cestopisný film, což bylo mým snem už od začátku mých cest.
Záběrů máme hromady a všechny data se podařilo v pořádku dopravit domů ve třech kopiií pro jistotu.
Teď nás čeká stovky probdělých nocích, kdy na filmu budeme pracovat po práci, ale věřím, že výsledek bude stát za to a že Vám jej můžu ukázat. Moc se na to těším.
Už ale teď vás srdečně zvu na moji prví besedu o této cestě, která se koná v pátek 16. září od 19.30 v Kulturním domě Špičky a další pátek 23. září ve 20 hodin ve Všechovicích.
Bude na vás krom vyprávění, fotografií a videí na plátně, čekat i pivo nebo nějaká limča pro řidiče či děti a vstupné je dobrovolné. To zkrátka, ať vás přijde co nejvíce a můžeme si hezky popovídat a zasmát.
Těším se na vás.
Tomík
