Vy, co sledujete moje příspěvky déle, víte, že často vzpomínám na travnaté náhorní roviny, zvlněnou krajinu Potštátska, okolí Spálova, ale i Středolesí nebo Uhřínova.

A právě tam zavítáme. Přesněji řečeno, podíváme se do okolí Winkelsdorfu, osady na polovině cesty mezi Boškovem a Středolesím.

A zase nebudeme potřebovat ani celý den, ba ani půlden. Těch osm kilometrů, které jsme po výletě měli v nohách, jsme nachodili za necelé tři hodinky.

Ředitel Sekce komunikačních a informačních systémů Ministerstva obrany brigádní generál Petr Šnajdárek.
Kluk z malé vesničky na Hranicku generálem

Ale pojďme vyrazit. Cesta z Hranic do Milenova, nahoru přes Uhřínov a Středolesí není nijak daleká. Auto necháváme jen kousek za posledním domem Středolesí a dál už vyrážíme po svých.

Na Winkelsdorf, dnes známý pod českým názvem Kouty, jsou to zhruba dva kilometry po hezké pohodlné cestě s krásnými výhledy na Beskydy i Hostýnské vrchy.

Ještě před Kouty doporučuji odbočit na polní cestu doprava směrem k myslivecké kazatelně a kolem ní dojít až na zelenou turistickou značku vedoucí turisty pozvolna ze Středolesí až do údolí Bradelného potoka.

Za východem slunce na Ondřejník a Skalku, s ranním pozdravem přírodě i dvěma patronům.
Turistický deník: Ranní pozdrav Ondrovi a Haničce a pak z Ondřejníku na Skalku

Do něj však dnes nezamíříme, možná někdy příště. I tady se nám však otvírají krásné výhledy směrem k Potštátu, Kyžlířovu, Partutovicím.

Cesta přes pole ke Koutům by vzhledem k dopolednímu dešti nebyla asi ideální, proto se vracíme kolem kazatelny zpět na spojovací asfaltovou cestu a za chvíli jsme na Koutech.

Osada, do konce druhé světové války pojmenovaná Winkelsdorf, patřila, a i v současné době patří k Boškovu, místní části Potštátu.

Pasekářskou stezkou za poznáním.
Voňavé pastviny, zvlněné kopce aneb Pasekářskou stezkou za poznáním na Zlínsku

Mimochodem, do Boškova je to jen kousek, opět necelé dva kilometry. V Boškově stojí za návštěvu určitě areál starého německého hřbitova s kostelíkem sv. Máří Magdalény. Je oprýskaný, poznamenaný stejně jako hřbitovní zeď zubem času, ale je ve své syrovosti a autentičnosti opravdu krásný.

Trochu jsem počítal, že mě na Koutech budou i tentokrát vítat moje holky, kravičky vždy tak obdivující koně pod řídítky mého Z-tka.

Přesunuli je však zase na jiné pastviny, tady je prázdno. Vlastně ne tak úplně. Hvizdy a slovní povely prozrazují, že se zde něco děje.

Okolo Uhřínova.
FOTO: Okolo Uhřínova aneb Starý celník, Ambrůzova skulptura, Špirutka i krávy

A skutečně. Pastevečtí psi vedení svými páníčky předvádějí svoje umění v ovládání ovčího stáda. Sice na dálku, ale pěkná podívaná. Když se to umí, je to doslova koncert.

Raději se ale nepřibližujeme. Jednak nechceme rušit a pak také nevíme, jak by reagovala naše Kessynka. Možná by se něco z pasteveckého umění naučila, mnohem pravděpodobnější je však narušení průběhu celé akce. V lepším případě štěkotem.

Samotu nebo osadu tak raději obcházíme pastvinami vpravo. Pomalu se už začíná stmívat, poslední sluneční paprsky ozařují květy bodláků a ve vypasené trávě svítí klobouky žampiónů vyrůstajících po stovkách z kravinci pohnojených pastvin.

Na největší pleso na slovenské straně hor, Velké Hincovo pleso. I pláštěnky bylo potřeba.
Na dovolené ve Vysokých Tatrách aneb Velké Hincovo pleso, to je tatranské moře

Některé menší také míří do tašky a my pomalu míříme zpět k našemu autu. Ještě pár fotografií zapadajícího sluníčka, bedel trčících z louky jak stožáry a za chvíli jsme u Středolesí.

Cesta domů přes Kouty, Boškov a Potštát je už jen zakončením pěkného podvečerního výletu.

V galerii naleznete nejen fotografie ze zářijového nedělního odpoledne, ale i pár jiných z těchto míst. Ty byly pořízeny někdy na přelomu května a června. Jsou na nich i vzpomínané koutecké kravičky.

Karel Machyl

Srub bratří Nedvědů
Když mizí legendy. Vlachovka je srovnaná se zemí, srub bratří Nedvědů trouchniví
Houbařská sezona 2022. Kolem Stonavy.
FOTO: Jsme národ houbařů. Z lesa lidé odchází s plnými koši. Kde všude rostou?