A začneme hned osobností, která má na tomto úžasném díle největší zásluhu. Hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca byl rakousko-uherský, resp. český šlechtic, právník, politik a také významný dendrolog.
Málo se ví, že v letech 1917 a 1918 byl také posledním ministrem zemědělství tehdejšího Předlitavska. Pocházel z významného portugalského rodu. Narodil se 3. ledna roku 1860 na zámku v Čechách pod Kosířem obklopeném krásným anglickým parkem.
Toto panství patřilo rodu Silva-Tarouca už od roku 1768. Malý Arnošt tady strávil láskyplné roky dětských let, o maminku však přišel již ve dvou letech, ve dvanácti pak i o otce.
Po smrti rodičů zdědil panství Arnoštův starší bratr Bedřich. Právě zámecký park v Čechách pod Kosířem byl Arnoštovi inspirací a předlohou pro jeho celoživotní dílo, kterým je bezesporu krajinářský park v Průhonicích.
Na zdejší panství se mladý hrabě vlastně přiženil. Jeho vyvolená, Marie Antonie, hraběnka Nostitz-Rieneck, byla v té době pravděpodobně nejbohatší nevěstou v českých zemích.
Její děd koupil Průhonice v roce 1800 a zámek i park začal přebudovávat. Nikdo ale v jeho započatém díle nepokračoval, po jeho smrti tak byl zámek desítky let neobývaný a park zarůstal.
Marie Antonie vlastnila kromě hnědouhelných dolů v severních Čechách také 13 statků, z nichž právě Průhonice byly největší, také však nejvíce zanedbané.
To všechno se změnilo v roce 1885 sňatkem Marie s Arnoštem Emanuelem. Ten nechal jako první odstranit nevyužívané gotické křídlo zámku a vybudováním terasy otevřel pohled do parku.
Dnešní podobu dala zámku v Průhonicích právě rozsáhlá neorenesanční přestavba, která se uskutečnila v letech 1889-1894. Autorem projektu v tehdy novém a moderním stylu české novorenesance byl architekt Jiří Stibral.
Vnitřní prostory i vnější podoba zámku byly pod jeho dohledem hraběte Taroucy přestavěny tak, aby odpovídaly potřebám šlechtické rodiny a byly dostatečně reprezentativní.
Pro krajinářskou rekonstrukci zdejšího parku posloužil ten „rodný“ v Čechách pod Kosířem, také však knížecí park v Bad Muskau v Horní Lužici. Inspirací byl i park u zámku Konopiště.
Není příliš známo, že na návrhu parku i jeho přestavbě se podílel také známý zahradní architekt František Thomayer. Jeho rukopis je patrný především na travnaté ploše před zámkem s okružní cestou, kašnou a záhony růží.
K finální rozloze parku, 250 hektarů, a jeho zamýšlené podobě se musel hrabě probojovávat řadou úskalí. Bylo potřeba vykoupit okolní pozemky, modelovat terén, vybudovat síť cest a chodníků, upravit koryto potoka Botič i jeho dvou přítoků.
Obrovské úsilí museli vynaložit dělníci při budování a úpravě rybníků nebo alpina, bylo nutné přesunout tisíce kubíků zeminy, kamení, a to vše jen s pomocí koňských povozů a ruční práce.
V budovaném parku se nacházely dva mlýny a několik domů, i ty musel hrabě vykoupit a pak nechat zdemolovat. Bylo potřeba zabezpečit vysazované dřeviny před okusem zvěří. Do Průhonic putovaly z celého světa a jejich pořízení stálo nemalé finanční prostředky.
Teprve v roce 1904 se hraběti podařilo vykoupit také pozemek v dnešní nejvzdálenější části parku s rybníkem Bořínem.
Díky úpravám jeho okolí se tak dnes, dle mého mínění, jedná o nejhezčí část parku. V roce 1908 již v celé jeho ploše rostlo na 3000 druhů a kultivarů různých dřevin od domácích po exotické, také počet druhů trvalek dosahoval podobného čísla.
Rok 1908 byl i rokem založení Dendrologické společnosti Rakouska-Uherska, v jejímž čele od samého počátku A.E. Silva-Tarouca stál.
Pokračovatelem celého díla na průhonickém panství měl být nejstarší syn, Josef. Ten však padl v roce 1917 ve válce, která společně s rozpadem monarchie a pozemkovou reformou znamenala pro šlechtický rod zásadní změny.
Hrabě Tarouca však nezatrpkl, zůstal v nové republice a stal se dokonce předsedou Československé dendrologické společnosti, která měla své pracoviště mimo jiné i v Průhonicích.
I nadále pomáhal park zvelebovat, a to i přesto, že v roce 1927 celé průhonické panství prodal státu. Zemřel náhle v roce 1936, dva roky po skonu své ženy, a to v Německu, kam odjel na návštěvu své dcery Anny.
Na jeho počest je v parku od roku 1937 umístěna pamětní deska. Průhonický park je ojedinělým dílem krajinářské architektury nejen u nás, ale i v evropském kontextu.
Od svého vzniku je pokládán za mimořádné dílo a zcela právem je od roku 2010 součástí světového dědictví UNESCO. Zámek i park stojí určitě za návštěvu.
Karel Machyl
