Drtivá většina našich písniček vznikla v autě, říká Anička Slováčková

Jak vás napadlo, že budete spolupracovat zrovna s automobilkou?
Ze Suzuki mě oslovili na základě třinácté komnaty, kde si někdo všiml, že jezdím autem právě této značky. Asi jim přišlo fajn mít za ambasadora někoho, kdo má ke značce vztah a kdo nedělá reklamu jen proto, že za ni něco dostane. Já jsem ze Suzuki odjakživa dost nadšená, mám ráda jejich design i samotná auta. 

Jaképak to bylo auto, co vám vyneslo takovou pozornost? 
Byl to Swift, taková městská hračička. Co se mi na Suzuki vždycky líbilo nejvíc, je jejich spolehlivost. Nikdy se mi nestalo, že bych s nimi měla nějaký problém - samozřejmě až na případy, kdy to byla moje chyba. Když to srovnám s kamarády, kteří jezdí různými jinými auty, tak oni neustále něco řeší. 

Teď jezdíte modelem S-Cross. Jaké jsou jeho největší přednosti?
Ohromně mi vyhovuje, jak je velký. Vejde se mi do něj v podstatě celá kapela, když hrajeme akusticky. Přijde mi, že je snad nafukovací. Ale ten pocit už jsem měla i se Swiftem, od kterého jsem dokázala nacpat neskutečně obří nákupy z Makra. 

Do řízení nikomu nemluvím, říká oštěpařka Nikola Ogrodníková

Předpokládám, že jezdíte nejvíc pracovně, tedy po koncertech?
Je to tak. Po Praze se snažím chodit co nejvíc pěšky, nebo jezdím hromadnou dopravou. Ale co se týče koncertů, tam se ráda odvezu autem. 

Dlouhé trasy vám tedy nedělají problém?
Vůbec, Ostrava tam a zpátky několikrát týdně je pro mě celkem běžná věc. Ale mě řízení baví. 

Čím si na takových cestách krátíte dlouhou chvíli. 
Občas poslouchám podcasty, ale hlavně skládám písničky. Nechám si zapnutý diktafon na telefonu a broukám si, co mě napadne. Drtivá většina našich písniček vznikla v autě. 

Každé nové auto je dnes plné moderních technologií - které z nich nejvíc používáte?
Třeba tempomat používám na dlouhých cestách na dálnici neustále, to je skvělá věc. Nemusím si pak hlídat rychlost. Umí sám zabrzdit a umí dokonce i udržet auto v pruhu, ale jsem moc velký strašpytel, abych se v tomhle spoléhala na stroj. Jako užitečná věc mi přijde taky nouzové brzdění, i když to mě už párkrát pěkně vylekalo, když nečekaně zareagovalo třeba na auto zastavené vedle silnice. Ale už jsme se sžili. 

Jsou nějaké věci, které naopak nepoužíváte vůbec?
Zatím jsem nepoužila režim sport, nemám potřebu jezdit sportovně. Ale naopak režim “snow”, ten se mi v zimě v Itálii hodil. 

Jsem reálná ženská, která v autě nadává i bourá, říká pěvkyně Andrea Kalivodová

Jste spíš klidná, nebo temperamentní řidička?
Jsem dost nervní a hrozně nadávám. Pokud si o mně někdo myslí, že jsem klidná povaha, měl by mě slyšet v autě. Asi by mě poslal rovnou na psychiatrii. Nadávám na řidiče, kteří nejsou slušně vychovaní, to mě bytostně štve. Když někoho pustím a on nemůže ani zvednout ruku nebo bliknout, mám chuť ho vytroubit. Nesnáším i lidi, co jezdí přehnaně pomalu, třeba dvacet na padesátce. Ve výsledku je to mnohem nebezpečnější. Ale myslím, že na to, jak jsem nervní, jezdím velmi bezpečně. Nejsem zbrklá a soustředím se na řízení.

Jaká jste jako spolujezdec?
Otravná. Pořád nohou přibržďuju a taky kecám lidem do řízení. Bohužel se mi dělá zle, když neřídím, takže nemůžu číst nebo se nějak zaměstnat. Soustředím se jenom na jízdu. 

Dělala jste si řidičák hned v osmnácti?
Kdepak, hrozně jsem se bála. Donutil mě k tomu až táta, který potřeboval někoho, kdo by ho občas vozil. Takže až kolem jednadvaceti. Do té doby jsem neměla pocit, že bych ho potřebovala. 

Začala jste jezdit hned, jak jste řidičák udělala?
Ano, okamžitě. Na nic jsem nečekala a hned ten den, co jsem dostala papíry, jsem jela do Brna. Byla jsem úplně vyklepaná z dálnice, protože do té doby jsem se dostala maximálně na městský okruh. Jela jsem tehdy za bráchou a on mi najednou volá proč pořád blikám. Já neblikám, povídám na to. Ale jo, blikáš. Až pak jsem si všimla, že jsem celou dobu zapomněla puštěný blinkr. 

Autoškola byla v pohodě?
Byla to noční můra! Naštěstí jsem měla úžasnou instruktorku, se kterou jsme se skamarádily a vídaly se pak i mimo autoškolu. Z testů jsem měla takovou hrůzu, že jsem se před zkouškou pozvracela, ale pak jsem test udělala na sto procent, to se mi nikdy předtím při učení nepovedlo. 

Sporťáky? Ty mě nikdy nebraly, říká Lucie Borhyová

Myslíte si, že je rozdíl mezi tím, jak si za volantem počínají muži a ženy?
Rozhodně. Osobně znám spíš dobré řidiče než řidičky. Ženy často vidím, jak v si autě dělají “manipedi”, líčí se a podobně. Nechtěla bych ženám křivdit, ale já si třeba připadám v autě bezpečněji, když řídí chlap. Na druhou stranu, všechny moje kamarádky řídí výborně. 

Setkáváte se na silnici – jako blondýna za volantem – s nějakými poznámkami? 
No jasně. Velmi často. Vždycky ale dotyčného rychle pošlu do patřičných mezí. Většinou jsou to nerváci ve velkých silných autech, kterým se nelíbí, že jedu podle předpisů.

Co vám naopak dokáže na silnici zvednout náladu?
Když lidi komunikují. Párkrát se mi stalo, že mi někdo třeba popřál hezký den. Ale stačí když mi někdo poděkuje, a jsem úplně dojatá. Protože se to moc často neděje. 

Co musíte mít v autě vždycky s sebou?
Brýle, dioptrické i sluneční. Jsem hrozně světloplachá, a když nemám sluneční brýle, tak nic nevidím. Taky vodu, pořád v autě piju. A jsem bohužel i svačinář, mám ráda, když se můžu v autě najíst, vyloženě to vyhledávám. 

Když si vybíráte auto, co je pro vás vůbec nejdůležitější parametr?
Asi velikost, opravdu potřebuju, aby se mi do něj vešlo hodně věcí.  Potom samozřejmě bezpečnost. Teď už bych asi chtěla i parkovací asistent, dost jsem si na něj zvykla. 

A co barva? Hraje roli i barva?
To je mi úplně jedno. Nemám ráda červená auta, protože mámě jednou řekl nějaký věštec, že naše rodina nesmí jezdit v červených autech. Máma mi tím červená auta úplně znechutila. (smích) Na S-Crossu mám tmavě zrzavou a ta je dost praktická, protože na ní není vidět špína. 

Bourala jste někdy?
Ne. Jednou se mi podařilo auto parádně odřít, když jsem v Praze v úzké ulici objížděla dodávku, co zaparkovala v křižovatce. Měla jsem řidičák asi měsíc, byla jsem úplně rozklepaná a za mnou troubilo milion lidí. O plechový roh dodávky jsem si proděravěla dveře, na dodávce nebylo vůbec nic. Velkou bouračku jsem ale zatím neměla. Snad jsem to teď nezakřikla…