Kliknutím zvětšíteJe to už pár let, co se Oldřich Rajsigl vydal na kole po okolí Karviné a když projížděl poblíž starého kostela svaté Barbory v karvinské části Louky, jako by ho nějaká nadpřirozená síla zastavila a podvědomí mu říkalo, aby se do toho zdevastovaného kostela, který jeho majitel ponechal vlastnímu osudu, zašel podívat.
„Opravdu mi nějaký můj vnitřní hlas říkal, abych tam jel a mohl podat zprávu o tom, jak to tam vypadá. To jsem ještě netušil, co všechno mě čeká,“ vzpomíná Oldřich Rajsigl.
Hlava blonďaté ženy i vojáka
Vášnivý dokumentarista si nafotil kostel zvenčí, jeho okolí, zpustlou zahradu a vydal se i dovnitř udělat pár snímků interiéru, lépe řečeno toho, co z něj zbylo. Když si pak doma nafocené snímky v počítači prohlížel, zpozorněl. „Fotografoval jsem prostory i detaily interiéru. Ovšem, když si fotky zvětšoval a detaily přibližoval, uviděl jsem třeba obrysy hlavy – zřejmě ducha,“ tvrdí muž.
Nedalo mu to, a začal do kostela jezdit častěji, fotografoval prostory při různém světle a mnohé další detaily – na stěnách, na oltáři, na sloupech. Na snímku původně tmavého fleku na desce pod oltářem pak na něj doma v počítači najednou zhlížela krásná žena s blond vlasy. Dokonce se po čase s takovou velmi podobnou ženou přes inzerát seznámil. S přátelství sice sešlo, zato pan Oldřich se utvrdil v tom, že jeho životní situace a obrázky z kostela spolu nějak souvisí.
„Když vám řeknu, že když jsem si chtěl za pár týdnů postavu té ženy v kostele znovu vyfotit, nebyla tam. Zmizela. To přece nemůže být náhoda!“ je přesvědčen Oldřich Raisigl.
Podobných záběrů v interiéru kostela, na kterých rozeznal obrysy postavy či zřetelné obličeje, udělal více. Například hlava vojáka, případně horníka, anebo snímek, na němž lze spatřit ženu držící kytici.
Nevěsta v kostele?
„Řekl bych, že je to nevěsta v kostele. Když si snímek trochu zaostříte a zvětšíte, rozeznáte na něm dítě, babky před kostelem, těhotnou ženu…,“ popisuje Pan Oldřich fotografii, která nechybí v jeho knížce, jež o kostele v Karviné-Loukách pod dojmem svých zážitků napsal a nazval ji Kostel duchů.
„Já na ty duchy věřím. Po tom, co jsem viděl a mám zachyceno na fotkách, tvrdím, že tam skutečně jsou. Vzpomínám si, že když jsem udělal zmiňovanou fotku, ten den jsem měl uvnitř v kostele takový stísněný pocit, jako by se na mě někdo tlačil. Svatebčané?“ nabízí vysvětlení pan Oldřich, který je přesvědčen, že duchové se zjevují těm lidem, kterým věří.
„Můžeme je nazývat třeba vyvolení, prostě takoví,o kterých vědí, že si z nich nebudou dělat legraci. Zřejmě jsem jeden z těch, kterým duchové věří, a mým prostřednictvím, chtějí lidem něco sdělit. Třeba přiblížit události, kterých byl tento starý kostel v minulosti svědkem. Možná si chtějí postěžovat, jak se lidé konkrétně k tomuto kostelu zachovali, že ho nechali zchátrat a čekají, až sám spadne. Kdo ví?“
51
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
