Se svou hráčskou kariérou, kterou musel kvůli vleklému zranění kolena ukončit ve 33 letech, může být bývalý fotbalový útočník Michal Hubník bez diskuze spokojený. Dnes, o čtyři roky později je jeho nová kariéra, ta trenérská, stále na začátku. Na lavičce třetiligového Frýdku-Místku skončil krátce předtím, než neprofesionální soutěže letos už podruhé paralyzovala koronavirová pandemie.

„Když to řeknu trochu tvrdě, aspoň mám čas připravit se na závěrečné zkoušky profilicence UEFA,“ pousměje se sedmatřicetiletý Hubník.

I jako trenér se stále nevzdává toho, že dokáže velké věci, aspoň takové, jaké se mu povedly přímo na hřišti.

HVĚZDNÍ MENTOŘI

„Můj sen je trénovat Legii Varšava,“ vyznal se. V polské Ekstraklase prožil povedené období. Přišel na hostování z Olomouce, klubu pomohl dvakrát k zisku polského poháru.

„Samozřejmě roli hraje spousta faktorů. To jsem poznal jako hráč, musíte mít štěstí, být ve správný čas na správném místě,“ uvědomuje si Hubník.

„Díky angažmá v Legii Varšava jsem poznal spoustu kamarádů a zajímavých lidí, včetně třeba lidí od sponzorů. Spousta z nich působí v polské lize. Někteří spoluhráči jsou sportovní ředitelé. I proto jsem už měl několik nabídek z Polska. Zatím to ale ztroskotalo pokaždé na tom, že jsem neměl potřebné licence,“ prozradil Hubník.

To by se mělo příští týden změnit.

„Doufám, že to zvládnu. Upřímně to nebyla vůbec žádná legrace, znovu se po letech učit. Určitě je to ale potřeba, získal jsem spoustu informací,“ pochvaluje si.

„Vzdělávat se snažím pořád. Hodně jsem mluvil s Petrem Uličným, se Zdeňkem Psotkou, s Pavlem Vrbou. Spolupracoval jsem několik let s Danem Matuškou, který byl dlouholetým asistentem Karla Brücknera. To jsou pro mě hodně obohacující věci. Bavili jsme se o spoustě věcí. I o tom, jak vybírali hráče, jak důležitá je typologie pro chemii v týmu,“ řekl Hubník.

V Česku zatím působil v nižších soutěžích. V Otrokovicích a Valašském Meziříčí. „Nechci, aby to vyznělo špatně, ale angažmá v nižších soutěžích mi sloužila zatím na to, abych práci poznal v praxi a některé věci si vyzkoušel,“ poznamenal Hubník.

VE FRÝDKU TO NEVYŠLO

Ve Frýdku-Místku se objevil na konci minulého roku. S mužstvem chtěl na jaře zaútočit na postup do druhé ligy, ale hned v zárodku zastavila sezonu epidemie. Soutěž byla ukončena předčasně. Frýdek skončil od dva body za Blanskem druhý a na kýžený posun o patro výš nedosáhl.

Do nové sezony vstoupil pod Hubníkovým vedením výsledkově dobře. Z pěti kol mužstvo čtyřikrát vyhrálo.

„Ale už v přípravných zápasech jsme měli problémy. Vlastně místy to bylo dost katastrofální. Tým se skládal postupně, zkoušeli jsme hodně hráčů z divizí i nižších soutěží. Často jsme hráli v podstatě bez obrany,“ ohlíží se.

„Dopředu jsme byli silní a když jsme posílili obranu o dva hráče z Vítkovic, tak to hned v prvním zápase na Sigmě bylo vidět. Na druhou stranu postupně přicházeli další hráči. Chvíli to trvá, než si všechno sedne a srážely nás individuální chyby,“ pokračoval Hubník.

Vaz mu srazily dvě domácí porážky v řadě – 1:2 s Kroměříží a 2:6 s Uničovem.

„V posledních zápasech, kdy jsem byl na lavičce, nám ještě vypadl Peťa Literák, který byl základním stabilním kamenem a celou obranu řídil. V zápase s Kroměříží byl vyloučený, když za žlutou kartu hasil chyby ostatní. Pak nemohl hrát ani v následujícím zápase s Uničovem. Chyběl nám vzadu dirigent a obrana se v podstatě sesypala,.“ přiznal Hubník, podle kterého ale nebyly výsledky jediným důvodem jeho předčasného konce.

„Důvodů určitě bylo víc. Měli jsme trochu neshody s vedením klubu. Nelíbilo se jim, že jsem třeba nebyl na pondělním tréninku. Jednak kvůli studiu, ale taky jsem se potřeboval věnovat svým byznysovým aktivitám. Na tom jsme se zkrátka neshodli,“ připustil Hubník.

Oficiálně se měl přesunout do role manažera či konzultanta. K tomu ale prakticky nedošlo.

„Smlouva mi končí až v zimě. Takže jsem Frýdku měl být pořád k dispozici. Pomáhat novému trenérovi a účastnit se zápasů. Přišel ale koronavirus a sezona se přerušila,“ osvětlil Hubník.

„Je velká otázka, jak to s celým fotbalem po další pauze bude. Není to příjemné pro nikoho. Kluby mohou mít problémy. Já doufám, že dodělám licenci a pak uvidím, kam zamířím dál,“ řekl.

Sám přiznává, že prioritou pro něj bude nějakou dobu spíše aktivita na byznysovém poli. Polskému projektu „Partnerskie kluby biznesu“ pomáhá s rozšířením do Česka.

„V podstatě jde o zprostředkování obchodních setkání lidí z byznysu a samozřejmě i fotbalu. V Polsku to funguje velmi dobře, zapojeno je 26 klubů. Momentálně pomáhám zprostředkovat kontakty několika českým firmám v Polsku a na oplátku polským firmám, které zajímá český trh,“ poodhalil.

„V dubnu mělo proběhnout první setkání na Sigmě, ale nakonec jsme ho museli přesunout na online platformu,“ zalitoval

ROMAN ZVEDNUL SIGMU

Jinak fandí bratru Romanovi, který se do Olomouce po letech vrátil a na hřišti pozvedl před vynucenou přestávkou Sigmu až na čtvrté místo ligové tabulky.

„Jsem rád, že se po skvělé kariéře usadil v Olomouci a můžeme se jako rodina víc vídat. Dostaneme se společně i k rodičům,“ svěřil se Michal Hubník.

Výsledky Sigmy, kde strávil největší část své kariéry mu dělají radost.

„Je vidět, že Roman jako vůdčí typ a pilíř obrany mužstvu neskutečně pomohl. On je pohodář, ale na tréninku určitě nedá nikomu nic zadarmo. Myslím si, že on je klíčovou osobností. Mužstvo se semklo, ustálila se výkonnost. Snad budou šlapat i dál,“ přeje si.

Občas ho ale zamrzí, že sám u toho už být nemůže.

„To víte, že mě občas napadne, že jsme si mohli s bráchou zahrát za Sigmu ještě spolu. S trenéry Nečkem a Látalem si občas zavoláme. Ptal jsem se jich, že prý hledají útočníka, tak že by mě mohli poslat do vápna, jen na zakončení. Společně jsme se tomu zasmáli,“ culí se Michal Hubník.

„Končil jsem ve věku, kdy se ještě pár let dá hrát, ale jinak to nešlo. Je to už pryč,“ krčí rameny. Přechod z role aktivního hráče do normálního života pro něj prý nebyl vůbec jednoduchý.

„Obrovsky těžké to bylo. Nikomu to nezávidím, protože dřív nebo později si tím bude muset projít každý hráč. Ale už jsem se s tím srovnal. Nic jiného se nedá dělat,“ vykládá.

„Pro nikoho není lehké, když hráčská kariéra skončí a najednou musíte hledat nové uplatnění,“ dodává. Na druhou stranu kontakty z fotbalového prostředí mohou pomoct přechod usnadnit.

„A taky disciplína, zodpovědnost a určitá pokora,“ vyjmenovává vlastnosti, které mu fotbal dal. A které svým způsobem na hřišti i sám představoval. Nesmlouvavý zarputilý bojovník se nové životní výzvě snaží čelit stejným způsobem jako kdysi protivníkům na zeleném pažitu.

Tam už se nyní vrací spíš jen sporadicky a skoro „na tajňačku“. Mnohokrát operované koleno nechce moc pokoušet.

„Fakt je, že doktoři mi říkali, že je tak zdevastované, že to na žádný sport nebude,“ vypráví.

„Ale chodím hrát tenis, dokonce jsem byl hrát i turnaj v Přerově. A fotbal jsem si zahrál za Real Top Praha. Dokonce jsem dal i gól,“ potvrzuje, že střelecký apetit autora 48 ligových branek neopouští.

„Když jsem to pak přiznal doktorovi, říkal mi, že to není možné. Sport mi hodně chybí, ale už bych nešel přes hranu. Zatím to koleno zvládá. Je třeba ztuhlejší, ale druhý den je to bez bolesti. Hlídám se,“ uzavírá.