Jsem vděčný za každou minutu na hřišti, říká střelec Vápenné Kamil Šebesta

Prošel mládeží olomoucké Sigmy, na druholigové úrovni si mezi muži zahrál ve Zlíně a Prostějově. Na kontě má dokonce i tři prvoligové starty za Baník Ostrava, kde před lety nastoupil vedle takových jmen jako jsou Slončík, Jankulovski či Sionko.

Bohužel potom jeho slibně nastartovanou kariéru zabrzdily závažné zdravotní problémy. I přesto se však k milovanému sportu dokázal vrátit a svůj instinkt na branky následně ukazoval doma ve Vidnavě, České Vsi či Mikulovicích.

Nyní již třetím rokem působí v týmu FK Vápenná a současný lídr okresní tabulky si jeho přínos pro mužstvo nemůže vynachválit.

Během ročníku 2018/2019 nasázel ve 26 zápasech 50 gólů, v loňské nedohrané sezóně stihl za 12 utkání 27 přesných zásahů a letos zatím do pauzy skóroval sedmnáctkrát.

Dlouhodobě patříte mezi klasické kanonýry, jaký je váš recept na góly?

Někdo to má v nohách a já prostě v hlavě (úsměv). Vím přesně, kam si mám stoupnout, snažím se na hřišti přemýšlet hodně dopředu. Předvídavost a myšlení je asi moje hlavní deviza. Ale k tomu se samozřejmě musí přidat i herní kvalita a zakončení, což ale můžete natrénovat.

Vaše kariéra je hodně bohatá. Máte nějaký konkrétní moment, na který rád vzpomínáte?

Po maturitě jsem odešel do Zlína, kde to ze začátku bylo trochu složitější, ale dokázal jsem se tam postupně prosadit do základu. Jednou jsme hráli s Ústím nad Labem a večer přes zápasem jsem po tréninku dostal vysokou horečku. Naběhl jsem proto do pohotovostní lékárny a nacpal se léky. Jenže ani v den utkání se pak necítil zrovna nejlépe, ale trenérovi jsem přesto řekl, že to zkusím a nakonec se mi povedlo dát čtyři góly, jeden navíc parádně nůžkami a to jsem málem ani nenastoupil. Tento moment mi utkvěl v paměti, mám to ještě i doma na videu (úsměv).

Jak vzpomínáte na prvoligové starty za ostravský Baník?

Už jenom ten přestup byl tenkrát něco velkolepého. Byl jsem tehdy mladý na počátku kariéry a vděčný za šanci, kterou jsem dostal. Zahrál jsem si pár minut s Plzní nebo proti Slavii. Jenže právě v rozletu kariéry jsem vážně onemocněl a veškerou činnost musel najednou ukončit a později začal znovu od nejnižší soutěže, s profesionálním fotbalem byl však konec.

Jak jste celou situaci tehdy prožíval?

Třeba ve Zlíně jsem byl s kluky jako Grygera či Zítka. A když to zjednoduším, byl jsem v té době král a oni tehdy ještě spíš do počtu. Já potom onemocněl, a když později sledoval další vývoj jejich kariér, Juventus, Anderlecht, na psychiku to nebylo nic příjemného, že já o svou šanci kvůli zdraví přišel. Nezbylo mně nic jiného, než se s tím vyrovnat. Za své velké vítězství však považuji skutečnost, že jsem se dokázal vrátit zpátky na hřiště a mohu vůbec dál hrát fotbal. Jeden rok jsem dokonce absolvoval ve třetí lize za Mikulovice.

Navíc jste si za ně tehdy zahrál i pohárové utkání proti olomoucké Sigmě.

A dal jsem v tom zápase i gól, což byl po těch všech operacích obrovský zážitek, prostě něco krásného, moc jsem si to užil.

Můžete nastínit konkrétněji vaše zdravotní problémy?

Mám potíže se střevy, Crohnovu chorobu v těžkém stádiu (Autoimunitní chronické onemocnění trávicího traktu – pozn. aut.). Vždy mně pomohla jenom operace. V podstatě deset let jsem strávil na sále, pět šest zákroků každý druhý rok, mám speciální léčbu, takže vrcholový fotbal jsem proto musel opustit.

O to víc si asi teď vážíte, že můžete pokračovat alespoň na amatérské bázi.

Jsem rád za každý zápas i v okresu, vděčný za každou minutu na hřišti a dokud to půjde, chci hrát. I nyní se na hřišti mnohdy cítím všelijak. Někdy hůř, jindy líp, ale nabíjí mě, že mohu jednou týdně zajít na trénink a o víkendu si zahrát zápas a být v kolektivu spoluhráčů.

Opravdu klobouk dolů před vámi. Navíc spojení Kamil Šebesta a góly, to platí pořád. Jednou se vám povedlo v I. A třídě dát neuvěřitelných sedm branek v jednom utkání, pamatujete?

Ano, bylo to v dresu Vidnavy na hřišti Nových Sadů a tento zápas mám stále v živé paměti. Přijeli jsme tehdy doslova v troskách, jen v deseti. Čekali jsme na brankáře, který nakonec ani nedorazil, tak šel mezi tyče hráč z pole. Naštěstí jsme na poslední chvíli sehnali jedenáctého spoluhráče, který tehdy bydlel v Olomouci. Mysleli jsme si však, že dostaneme debakl, ale vyhráli jsme 8:1, což byl vzhledem k okolnostem neuvěřitelný výsledek.