„Do pole jsem se dostal až ve chvíli, kdy nás jelo na zápas málo, a my si s druhým gólmanem hodili kamenem o to, kdo půjde hrát beka,“ vzpomíná zkušený borec. „A jelikož jsem prý hrál na pozici obránce celkem dobře, už jsem se do brány nevrátil,“ pokračuje s úsměvem.

Svou kariéru jste začínal v Blatné, teď válíte za Svéradice. Jakými kluby jste si ve své kariéře ještě prošel?
V Blatné jsem si prošel všechny kategorie. Od žáků až po muže. V mezičase jsem ale dva roky hrál ve Strakonicích za mladší dorost. Rok a půl jsem pak také strávil v Německu a v roce 2000 jsem poprvé přišel do Svéradic. Byť jen na jeden rok. Poté jsem působil ještě v Hradešicích, Žichovicích, Střelských Hošticích, Dlouhé Vsi a Velkém Boru. V roce 2015 jsem přestoupil znovu do Svéradic, kde už hraji i teď…

Na který moment ze své bohaté fotbalové kariéry vzpomínáte nejraději?
Tak především asi na to, když jsem pod trenérem Boltíkem jako mladík z béčka začal hrát v Blatné stabilně krajský přebor mužů, a pak to, když jsem se po těžké bouračce v roce 2012 de facto podruhé narodil a měl zlomené obě stehenní kosti a žebra, vrátil zpátky do života a hlavně začal hrát znovu fotbal a ještě k tomu na takovéto úrovni…

FK Svéradice.
Spoluhráči očima Martina Heimlicha. Ochránce přírody, farmář i vášnivý pařmen

Co se vám vybaví první, když se řekne slovo „fotbal“?
Fotbal je pro mě doslova droga. Na hřišti trávím šest dní v týdnu, jelikož kromě samotného hraní ještě ve Svéradicích trénuji starší žáky a béčko. Bohužel na úkor rodiny. Naštěstí mám velmi tolerantní partnerku, které po konci každé sezony slibuji, že už to je sezona poslední. Ona mi to nikdy stejně nevěří, jelikož tohle říkám už šest let (smích). Tímto bych jí chtěl moc poděkovat, že mě nepřestala podporovat (letos mi Ježíšek přinesl oblečení na tréninky).

V okresních soutěžích je celkem běžné, že v týmech hrají starší hráči, ale v I. A třídě a výše už dostávají šanci spíš mladší ročníky. Vy tuto tezi však naprosto popíráte. Jaký máte recept na fotbalovou dlouhověkost?
Jsme v tomto směru asi nejstarší tým v soutěži. Bohužel je to tím, že nás je málo a mladým se nechce chodit trénovat, aby nás ,,dědky“ posadili na lavičku (smích). To víte, že bych si raději dal u stánku pivo a klobásu a nemusel se honit po hřišti s klukama, kterým bych mohl dělat tátu. Ale dokud jim alespoň trochu stačím a mužstvu jsem prospěšný, budu hrát. Mým snem je zahrát si jednou s oběma staršími syny za béčko Svéradic. A recept? U mě to až do toho roku 2012 bylo bez vážných zranění. Ano, nějaký výron, popřípadě natažený sval jsem měl, ale jinak nic. A pak asi životospráva (smích). No a teď už je to jenom o vůli chtít ještě hrát, chtít se hýbat a chodit poctivě trénovat. Nemyslete si, že to v mém věku nebolí. Kord, když hraji za víkend oba zápasy. To pak v pondělí potřebuji jeřáb, abych vstal z postele do práce (směje se).

Znovu se kvůli koronaviru nehrají amatérské soutěže. Jaké to pro vás je, jako pro zapáleného fotbalistu?
Toto období bez fotbalu uvítala hlavně moje rodina, které se o to víc věnuji. Především svým dětem…

Sport Club Klatovy.
Nemohou hrát, ale díky sociálním sítím jsou vidět i v době koronaviru

Plánovaný lednový restart fotbalových soutěží amatérského charakteru kvůli koronaviru nejspíš padne. Jaký je pod vás nejpravděpodobnější scénář dohrání dosavadní sezony?
Rád bych věřil tomu, že se začne brzy hrát, ale bohužel stav, který momentálně trvá, tomu brání. Vůbec si však neumím představit to, že by se už druhá sezona za sebou nedohrála. Uvidíme a necháme se překvapit, co ti „nahoře“ vymyslí…

Jak se vy osobně v této době, kdy nemůžete společně trénovat, udržujete v kondici?
Chodím na procházky se psem a přítelkyní. Ne, teď ale naprosto vážně. Třikrát týdně se jdu proběhnout, a když jsem líný, tak šlapu doma na rotopedu.