Kliknutím zvětšíte
Před 60 lety - 19. dubna 1959 - se tak začala psát historie stadionu, který se stal nejen fenoménem, ale také jedním z hlavních symbolů Ostravy.
Právě tam v minulých více než pětapadesáti letech odehrál Baník své nejslavnější zápasy v evropských pohárech a slavil i čtyři mistrovské tituly. Dnes už fanouškům při pohledu na stavbu nového tréninkového centra zůstávají jen vzpomínky a pocit nostalgie.
CO PŘEDCHÁZELO
Legendami opředená Stará střelnice, kde SK Slezská působila od roku 1934, už dávno nevyhovovala podmínkám nejvyšší fotbalové soutěže a škvárový povrch hřiště nemohl od nařízené Ústřední sekce kopané ČSTV dostávat výjimku do nekonečna.
Staromilci v řadách fanoušků nesli stěhování Slezanů nelibě, zato tehdejší nový trenér Baníku Jaroslav Vejvoda, který vedení klubu přesvědčoval, že podmínkou dobrého výkonu týmu je i dostatečně kvalitní zázemí, našel na Bazalech podstatně lepší podmínky pro práci s mužstvem a položil tam základy jeho příštích úspěchů. Nic na tom nemění fakt, že za rok Vejvoda z Bazalů odešel do Prahy na nově otevřenou Julisku, kde s tehdejším režimem protěžovaným armádním týmem Dukly získal čtyři ligové tituly v řadě.
NESLAVNÁ PREMIÉRA
Hned první zápas na novém stadionu (19. dubna 1959, Baník – Ústí nad Labem 2:3) ukázal všem rozhodčím, kteří kdy na Bazaly vkročí, jakým způsobem se tam v žádném případě nebude smět pískat.
Sudí Razím upřel domácímu Pospíchalovi regulérní gól a jasnou penaltu, což spolu s nevalným výkonem Baníku rozvášnilo ostravské fandy tak, že vůz, kterým policisté Razíma odváželi na nádraží, se prý třásl, ještě když nešťastný arbitr v Praze vystupoval z vlaku.
Ostravský protest proti rozhodčímu ale disciplinární komise zamítla, a naopak nařídila nový neslavně pokřtěný stadion dočasně uzavřít. Příští domácí zápas tak byl Baník nucen sehrát ve Vítkovicích a hřiště na Bazalech muselo být obehnáno bezpečnostními drátěnými ploty. Druhá, „opravná“ premiéra (17. května 1959, Baník – Spartak Stalingrad/Bohemians/ 3:2) už na Bazalech proběhla důstojně a hned třetí domácí zápas naznačil celkem přesvědčivě, že v novém baníkovském svatostánku se budou dít velké věci: před 20 tisíci diváky naložili Wiecek, Pospíchal, Sedláček a spol. mužstvu Trnavy s reprezentačním gólmanem Stachem v bráně výslužku v poměru 5:0.
Pro klub a jeho fandy nastala nová, 56 let dlouhá epocha s názvem: Bazaly, domov Baníku.
Tvrdost baníkovské pevnosti poznal i Bayern
Bazaly byly dějištěm stovek fotbalových bitev a generace fanoušků tam jásaly nad góly Wieceka, Michalíka, Ličky, Daňka, Heinze či Svěrkoše, abychom za všechny vyjmenovali alespoň baníkovské krále ligových střelců.
Mezi ty nezapomenutelné určitě patří zápas z 29. srpna 1962, v němž Baník uprostřed 29tisícového kotle rozdrtil pražskou Spartu 4:0. Dílo zkázy na nemilovaném rivalovi dokonal Tomáš Pospíchal, který v poslední minutě prokličkoval soupeřovou obranou, obešel gólmana, dal si míč na čáru a kolenem ho zasunul do branky.
Pospíchalova klukovina, kterou televizní kamery bohužel nezvěčnily, ale do dějin klubu se zapsala písmem nesmazatelným, měla pak vcelku oprávněně disciplinární dohru. Přímý aktér oné sparťanské potupy, tehdejší záložník Baníku, dnes dvaaosmdesátiletý Miroslav Mikeska s úsměvem vzpomíná: „Tomáš to v novinách schytal pěkně, ale my jsme měli radost, protože to byla Sparta.“
Asi nejslavnějším vítězstvím, které kdy Bazaly viděly, bylo to z 20. října 1976, kdy se Baník Ostrava po nečekaném zisku svého prvního ligového titulu postavil v Poháru mistrů (PMEZ) tehdy nejsilnějšímu mužstvu světa, Bayernu Mnichov.
Před rekordní návštěvou 32 tisíc diváků porazil Baník Maiera, Beckenbauera, Müllera a další německé mistry světa 2:1. Úřadující mistr ČSSR přitom musel kvůli zraněním nastoupit s pěti náhradníky v sestavě (chyběli stopeři a celá záloha), ale jak sami hráči vzpomínají, byla to právě neuvěřitelná energie proudící na hřiště z ochozů baníkovské pevnosti, co je strhlo k životnímu výkonu a dopomohlo mužstvu k překvapivému triumfu. Koneckonců v mnichovské odvetě se už žádný zázrak nekonal a baníkovci, vzdálení stovky kilometrů od své obávané tvrze, dostali výprask 5:0.
Ostatně ne vždy odcházel tým Baníku na Bazalech ze hřiště se vztyčenou hlavou. Například už rok po památném triumfu nad Bayernem utrpěl Baník doma nejvyšší porážku, kterou Bazaly pamatují. Debakl 0:5 od Lokomotivy Košice nebyl dobrou vizitkou tehdejších šampionů a Ostravou pak ještě dlouho zněla hláška „Schalke 04: Baník 05“.
Druhá liga se na Bazalech hrála jen jednu sezonu (1966/1967). Ale ani tehdy nenechali fanoušci své mužstvo na holičkách a desetitisícové návštěvy bývaly pravidlem. A když hrál Baník na Bazalech derby s Vítkovicemi, největším konkurentem v boji o postup do ligy, přišlo neuvěřitelných 28 tisíc diváků. A na poslední rozhodující druholigový zápas vyrazilo s Baníkem do Nových Zámků deset autobusů s fanoušky, kteří nepochybovali o návratu Slezanů mezi elitu.
Zlatá éra: hodně úspěchů, málo diváků
Na přelomu 70. a 80. let zažily Bazaly nejslavnější pětiletku v historii klubu. Během ní byl Baník pod vedením trenéra Evžena Hadamczika v lize třikrát stříbrný a dvakrát zlatý, vyhrál Český i Československý pohár, v evropském Poháru vítězů pohárů (PVP) mu k postupu do finále chyběl jediný gól a téměř všichni hráči mužstva nastupovali v dresu národní či olympijské reprezentace.
Kdo by si ale myslel, že při domácích utkáních Baníku v letech 1978 až 1983 praskaly Bazaly ve švech, jako tomu bylo o čtvrtstoletí později v euforické mistrovské sezoně 2003/2004, mýlil by se. Návštěvy přes 15 tisíc diváků, což bývala ještě na konci šedesátých let na Bazalech běžná záležitost, přicházely jen na ty nejslavnější soupeře v evropských pohárech nebo na největší konkurenty Baníku v boji o ligový trůn (Zbrojovka Brno, Sparta, Dukla, Bohemians). Vyprodáno bylo pouze dvakrát, na semifinále PVP s Fortunou Düsseldorf v roce 1979 a na čtvrtfinále PMEZ s Bayernem Mnichov roce 1981.
Oproti tomu návštěvnost domácích ligových zápasů neporazitelného Hadamczikova Baníku, tedy týmu, který na Bazalech pět let nenašel přemožitele (75 zápasů v řadě), nijak zvlášť nevybočovala z celorepublikového průměru (pět až šest tisíc diváků na zápas).
Jednou za to mohla „atraktivita“ soupeře (Prešov, Žilina), jindy počasí, nebo třeba souběžně vysílaný přímý televizní přenos z MS v hokeji. Hlavně nekrytá sedadla naproti hlavní tribuně zela často prázdnotou.
Zato v sektoru na stání „vlevo pod hodinama“ (tento krycí název zůstal oné části ochozů i poté, co původní stařičké dřevěné modro-bílé hodiny nahradila moderní monstrózní věčně nefungující světelná tabule Nisasport) se právě za Hadamczikovy éry začali formovat první baníkovští vlajkonoši (podle dobového tisku „tlupa výtržníků“), praotcové dnešních chacharů. Chorál „Dresy bílé jsou jak padlý sníh“ pochází právě z této doby, kdy se na Bazalech sice hrál nejlepší fotbal v zemi, Ostravané však chodili víc na „Kotas“ na hokej.
Borci z nejúspěšnější baníkovské generace ale nedají na Bazaly dopustit. Ukrutný nezaměnitelný hukot ochozů zaburácel vždy v pravý čas, soupeřům naháněl hrůzu a domácí hráče hnal za vítězstvími. Bazaly navíc hráčům poskytovaly na tu dobu špičkové zázemí pro přípravu i regeneraci a po otevření dalšího tréninkového komplexu na haldě Dolu Jeremenko dosáhla vrcholných parametrů také baníkovská výchova talentů. V práci s mládeží klub předběhl dobu a v reprezentačních výběrech všech věkových kategorií nastupovalo rok co rok 20 až 30 odchovanců z Bazalů.
PŘIPOMEŇTE SI, JAK VYPADALA LEGENDÁRNÍ ROZLUČKA S BAZALY:
Připravili: Marek Dohnal (dramaturg ČT) a Aleš Uher
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
