Infografika

Sudí Dubravský: Jsme lidé. Bez chyb to bohužel nejde

Je mu čerstvých 30 let, přesto už patří k elitě. I když on sám by to tak asi neformuloval. „Vlastně ani nevím, jestli bych se označil za stabilního prvoligového rozhodčího,“ říká skromně Radek Dubravský.

Přerovský rodák, momentálně žijící v Olomouci, patří na listinu profesionálních arbitrů a má v nejvyšší soutěži odřízeno zatím devět utkání. První pískal na jaře 2017. „Samozřejmě si jej pamatuji. Zápas Jablonec Jihlava. Byli tam se mnou asistenti Pavel Peřina a Petr Vysloužil. K tomu čtvrtý rozhodčí Radek Příhoda. Všechno zkušení matadoři, kteří mi udělali back-ground, takže si troufnu říct, že se mi utkání povedlo,“ zavzpomínal druhý nejmladší sudí mezi elitou.

Svůj úplně první zápas ale z paměti nevylovil. „Nebyl jsem ještě ani dospělý. Rodiče mě museli na zápasy vozit, za což jsem jim vděčný. Až po roce pískání jsem si udělal řidičák na motorku a mohl se na utkání dopravovat sám,“ ohlédl se za začátky v patnácti letech.

Pochopitelně, Dubravský zprvu kopal do balonu jako ostatní kluci. „V určité chvíli jsem si ale uvědomil, kde mám limity. Protože jsem však fotbal, který mám rád, nechtěl opustit, přemýšlel jsem o jiné roli a rozhodl se, že zkusím na vyšší cíle dosáhnout jako rozhodčí,“ prozradil mladý arbitr, který současně vystudoval trenérskou licenci a nějaký čas v Přerově pomáhal u mládeže.

Nemáme spojence

Pískání má dost možná v genech. „Tatínek pískal hokej a občas jsem s ním jako dítě jezdil po zápasech,“ naznačil, kde se v něm vzaly vlohy k rozhodování.

První krůčky, jak už to většinou bývá, byly hodně krušné. „Logicky se dopouštíte hodně chyb nemáte odbornost, nemáte zkušenosti, správné návyky. Je to podobné jako u hráčů. Nespokojencům na okrese říkám, že jejich soutěž nepískají rozhodčí pro Ligu mistrů, ale pro okresní přebor,“ našel výstižný příklad. „Pro každého začínajícího rozhodčího je důležité toto úvodní období přečkat. Byť je to zpočátku trochu šok,“ pousmál se.

Důvod? Na rozhodčí se totiž v Česku nadává vždy a všude. Ve všech sportech, na všech úrovních. „Nemyslím, že je to jen u nás. Je jednoduché vinu z prohry svalit na rozhodčího. Jasně, uděláme chyby, bez nich to bohužel nejde. Jsme lidé. Stejně tak chyby dělají i hráči. Jenže my na hřišti nemáme žádné spojence, žádné fanoušky. Když odpískáte dobré utkání, nikdo o vás nemluví, nikdo vás nepochválí,“ zamyslel se Dubravský nad nevděčnou rolí mužů s píšťalkou.

Jakmile udělá chybu, nestrčí hlavu do písku. „Snažím se ji analyzovat, poučit se a neopakovat ji. Potřebujete mít ale i štěstí. Přece jen hlídáte 22 vlčáků, a když někdo na někoho plivne za vašimi zády, nemáte šanci,“ dodal.

Zážitek v lize

Na to, že svou kariéru dotáhne až do ligy, prý zprvu nepomýšlel. „Cesta do profesionálních soutěží je hodně dlouhá. Síto je velmi podobné tomu, které prosévá hráče. Nezbytnou nutností je pracovitost, příprava a ono štěstí,“ řekl Dubravský.

Možnosti pískat nejvyšší soutěž si váží. „Adrenalin, když jdete na hřiště, je nejlepší zážitek. Přivádíte ligové hráče na slušně zaplněný stadion, hraje znělka, podávají vám ruku hráči, kteří byli nebo jsou reprezentanti…“

Apropos… Jak mladého sudího berou hráči? „Oslavil jsem třicátiny, takže už tak mladý nejsem. Hráči dnes naskakují do ligových soutěží velmi mladí. Spousta má kolem dvaceti let, takže spíše mne překvapují někteří mladí, co si dovolí vůči „nám“ starým,“ smál se. „A pokud jde o starší hráče typu „legend“, snažím se k nim chovat určitý respekt, který ale musí být vzájemný. Pokud je, jsme partneři, pokud ne, je to smůla pro fotbal,“ dodal.