„Smlouva ve Francii stačila na to, aby mi totálně změnila život,“ říká gólmanská legenda.

Pepo, jak jste si přes porážku 22:23 s Maloměřicemi užil v Hranicích rozlučku s kariérou?

Užíval jsem si to. Třešnička na dortu chyběla, prohráli jsme, ale atmosféra byla perfektní. S dary jsem byl taky spokojený, chyběla opravdu jen ta výhra.

Dostal jste hlavně renaulta, se kterým už jste ale jezdil i dříve, jak to s tím autem tedy je?

To auto jsem v prvopočátku od klubu měl. Teď ho dali do pořádku, olepili ho, vyspravili, zaplatili mi povinné ručení na rok, má to technickou. Dá se říct, že je to jako nové.

Takže už jste se byl projet?

No, v neděli jsem si pro něj z jistých technických důvodů nemohl přijít. Takže až v úterý (usmívá se). Převezl jsem si to domů. Těším se, až se projedu, jsem na to hrdý a pyšný. Udělalo mi to velkou radost, bylo to obrovské překvapení.

Překvapil vás některý z gratulantů? Kdo všechno na rozlučku dorazil?

Byli tam všichni, které jsem očekával. Byli nějakou formou pozvaní. Co bych ale vypíchnul, jsou legendy jako pan Jaroslav Provazník (92 let, majitel dvou stříbrných a bronzové medaile z MS, pozn. red.), Tomáš Bártek (účastník OH v Soulu 1988, 6. místo) nebo Honza Novák (účastník OH v Soulu 1988, nejlepší házenkář ČSSR 1989). Je něco úžasného, že přišli. O den dříve byli v Praze na sedmdesátinách Jiřího Lišky (účastníka OH v Montrealu 1976) a stačili se přesunout do Hranic a podívat se na můj poslední zápas.

A co vám takové legendy po zápase říkaly?

Že jsem měl jít do brány dřív. Ale to já si nemyslím (směje se). Prý to byla dobrá kariéra, ale nechci se vracet k tomu, co bylo. Teď musím přemýšlet, co bude.

Přeci jen se k tomu vraťme. Platí, že životním zápasem je vychytaná výhra na mistrovství Evropy 1996 proti Francii, tehdejším mistrům světa?

Ano, to byl určitě životní zápas, co se týká reprezentace. Zažil jsem pět světových akcí, bylo to suprové. Španělsko bylo vynikající. Ale co bylo bod zlomu? Že jsem vůbec dostal ve Zlíně šanci hrát za muže. Vytáhli mě z dorostu a v šestnácti letech, prosadili si mě před tehdejším vedením Gottwaldova. S odstupem času si toho moc vážím. Byly to první krůčky.

Řekl jste si také jako jeden z prvních českých brankářů o zahraniční angažmá. Jak se vám to vlastně povedlo? Na mistrovství Evropy 1998 za vámi přišli a dali vám smlouvu?

To bylo na mistrovství Evropy v Itálii. Tam byli Francouzi, kteří si mě vyhlédli. Ale tak jednoduché to nebylo. Nějaký kontakt už v Itálii proběhl. V té době se hráči prodávali, takže Zlín za mě dostal nějaké peníze. Jednaly mezi sebou kluby, já jsem byl s Francouzi dohodnutý za dva, tři dny. Tenkrát nebylo jednoduché dostávat se ven.

Proč bylo složité získat smlouvu v zahraničí?

Nebyli jsme v Evropské unii. Z jiných států mohl hrát jen jeden cizinec z „východního bloku“. Většinou šlo o spojky nebo křídla, o hráče, kteří dávají góly. Pro brankáře bylo velice těžké se dostat do ciziny.

Asi jste s podpisem smlouvy neváhal. Po finanční stránce už to tehdy byl jiný svět?

V žádném případě jsem neváhal, to bylo úplně něco jiného. Samozřejmě to není fotbal nebo hokej, ale stačilo to, aby mi to totálně změnilo život.

Co se vám při pomyšlení na roky ve Francii vybaví jako první?

Korsika. To bylo něco úžasného. Člověk hrál světovou házenou, užíval si celoroční dovolenou a je to úžasný ostrov. Nejvyšší hora Monte Cinto je vyšší než Gerlach v Tatrách, přitom jste na ostrově, dole jsou krásné pláže. Shodou okolností jsem tam po sedmnácti letech byl poslední dva týdny v srpnu. Poznali mě tam, přijela i francouzská televize, když zjistila, že tam jsme.

Ajaccio jste později vyměnil za Saint-Raphaël. Jaké vzpomínky máte na druhé angažmá?

To bylo padesát kilometrů od Monaka. Takže jsme jezdili na Formuli 1, na fotbal, kde tehdy hráli Plašil s Kollerem. Já nevím, ale měl jsem tehdy v tomto obrovské štěstí.

Návrat do Česka jste spojil s Hranicemi, kde jste původně chtěl strávit sezonu nebo dvě. Nakonec jich bylo třináct. Užil jste si je?

Byl jsem nad míru spokojený. Vlastně až po čtyřicítce jsem začal sbírat medaile. Uhráli jsme dvě extraligová stříbra, jeden bronz, vyhráli jsme Český pohár. To byla bomba, podařilo se seskládat skvělý mančaft s Martinem Stržínkem nebo Jardou Zemánkem, ale nerad bych na někoho zapomněl. Byly to skvělé roky.

V posledních letech ale házená v Hranicích upadá, už v minulé sezoně to vypadalo na pád do první ligy. Co na to říkáte?

Je mi to samozřejmě hrozně líto. Moc dobře ale víme, že je to o penězích, stačí se podívat na zlínský hokej, kde mám kupu kamarádů. Když skončí velký sponzor a na nějakou chvíli se takové peníze neobjeví, jsou problémy. Ekonomická situace je teď navíc mnohem složitější. Hvězdy se musí zaplatit.

Už víte, co budete dělat dál? Uvažujete o trenérské dráze?

Vůbec jsem teď o tom nepřemýšlel. Chci si odpočinout a vyčistit si hlavu. Naplňuje mě nejmladší syn Kubík, který se dal také na házenou a vlezl si do brány. Jsem nad míru spokojený, jezdím s ním na tréninky, zápasy. To mě momentálně naplňuje a stačí mi to. Jsem šťastný, že to tak funguje.

V Hranicích jste hrál házenou při civilním zaměstnání, co vlastně děláte?

Přes deset let máme s bratrem stavební firmu a po konci kariéry se tomu teď budu věnovat víc, než tomu bylo doposud.