Dnes bude o své hokejové kariéře vyprávět útočník Jaroslav Luzar.

13. díl

„Hokej jsem začínal hrát v deseti letech v rodné Opavě, kde byl v té době jeden z mála zastřešených stadionů v republice. Oproti ostatním jsme měli tu výhodu, že jsme mohli trénovat i přes léto, i když to někdy bylo hodně brzy ráno. V Opavě jsem hrál až do ligového dorostu.

Na vojně jsem hrál divizi za Slavii Kroměříž. Do Přerova jsem se dostal díky tomu, že jsme hráli proti Meoptě, kde si mě tehdy vyhlédl ing. Hanzlík. Do Přerova jsem se dostal v roce 1974. Od té chvíle jsem hrál na levém křídle s Koldou a Turkem ve třetím útoku.

Po příchodu trenéra Koníčka v roce 1976 jsem začal hrát v prvním útoku společně s Řezáčem a Dvořákem. V této sezoně jsem se také stal v celé druhé lize nejlepším střelcem. Tak jsme se o tuto trofej dělili s mým spoluhráčem Řezáčem několik let.“

„V roce 1977 jsme postoupili do první hokejové ligy a pro mě to znamenalo nejkrásnější okamžiky mé hokejové kariéry. Po zbytečných neshodách s vedením klubu v létě 1977 jsem však byl nucen odejít do Olomouce.

Po zranění ruky jsem v Olomouci odehrál necelou polovinu soutěže. Po této nevydařené sezoně jsem se chtěl vrátit do Přerova, ale vedení olomouckého klubu mě tehdy nechtělo uvolnit.

Do soutěže jsem se potom v Přerově zapojil až bez veškeré letní přípravy v pátém ligovém kole sezony 1980/1981. Družstvo Meochemy bylo doplněno o nové hráče a já jsem tak nejčastěji hrál v útoku s Martinem Šaškem a Jaroslavem Stuchlíkem. Na tuto část své hokejové kariéry také rád vzpomínám.

V závěru jsme se přetahovali s olomouckou Morou o první místo a měli jsme při dvoubodovém systému jeden bod náskok. V domácím zápase právě s Olomoucí jsme na konci druhé třetiny prohrávali 2:4 a moc se nám nedařilo.

V té chvíli však někdo z hostujícího kotle hodil na led skleněnou láhev a rozhodčí třetinu předčasně ukončil. Po návratu z šatny jsme soupeře začali přehrávat a vyrovnali jsme na 4:4. Tento výsledek nám zaručoval, že udržíme vedení o jeden bod. Po dalších zápasech jsme vedení udrželi a o ten jeden bod jsme postoupili do kvalifikace o nejvyšší soutěž se Slovanem Bratislava.

Po zápasech kvalifikace jsem měl několik nabídek jít hrát nejvyšší soutěž, ale kvůli studiu na vysoké škole a dobré hokejové partě jsem se rozhodl zůstat v Přerově.“

„Ještě si vzpomínám na první zápas kvalifikace, kdy jsme po druhé třetině vedli 4:2 a soupeř nám vyřadil ze hry dva klíčové hráče, Šaška a Hampla. Tím se rozpadly dva naše útoky a hráči Slovanu vedeni Dušanem Paškem a Dáriem Rusnákem rozhodli zápas pro Slovan v poměru 7:4.

Celá kvalifikace se pak odvíjela od tohoto prvního zápasu. Je to velká škoda, protože jsme mohli alespoň v tomto dobře rozehraném utkání Slovan Bratislava porazit.“

„Poté jsem hrál ještě do roku 1985 první a druhou ligu, potom jsem si přivodil nepříjemné zranění pravého kolene, které mě vyřadilo z vrcholového hokeje. Po ukončení kariéry jsem dokončil vysokoškolské studium a získal v roce 1988 titul inženýra. Hrál jsem ještě chvíli krajský přebor v Kroměříži a později v Kozlovicích také stejnou soutěž.

Dnes si také chodím zahrát s bývalými hokejisty za tým Old Boys Přerov. Dále jsem se věnoval své dceři Dominice, která hrála tenis, a mezi její největší úspěchy patří titul mistryně Evropy do 13 let.“

„Roky strávené v Přerově patří mezi nejkrásnější období mého života. Poznal jsem zde hodně kamarádů, výborné trenéry a funkcionáře a hlavně vynikající fanoušky. Hokej sleduji stále a dnes již s větší radostí, protože po letech se v Přerově zase hraje dobrý hokej s velkým diváckým zázemím.

Věřím, že se zde zase bude brzy hrát první liga. Město Přerov, hráči a hlavně fanoušci si ji zaslouží. Letos se slaví 80 let od založení ledního hokeje v Přerově. Rád se aktivně zúčastním slavnostního utkání proti Moře Olomouc, které se bude hrát 7. listopadu a na které zvu také všechny fanoušky.“

Příště si přečtěte o hokejové kariéře Petra Ovčáčka

Aleš Novotný, Miloš Šidlo