„Samozřejmě, když jsem to četl, tak jsem byl docela v rozpacích. Ale máme s klukama skupinu, kde jsme si psali a zjišťovali, co je na tom pravdy. Informace máme takové, že je to fáma. Někdo to vypustil, překroutil, další se toho chytli. Nevím,“ prozradil prostějovský rodák v obsáhlém povídání pro Deník. Mluvil nejen o Chabarovsku, ale také o společenských poměrech v Číně, kde v předminulé sezoně hrál a odkud se nový typ koronaviru do světa rozlezl.

Konec Chabarovsku v KHL tedy byla jedna velká kachna?

Poslední informace, které jsem dostal, tak všechno běží a všechno je připravené na další sezonu. Počítá se s tím, že to tam bude fungovat. Rád bych tomu věřil, ale v dnešní době nikdo neví, co bude. Takže asi na sto procent nemůžu říct: Jo, takhle to bude. S ohledem na to, co se děje ve světe, ten scénář může být ještě jakýkoliv. Já tam mám každopádně smlouvu ještě na jeden rok.

Žádný plán B si nechystáte?

Není to tak, že by to bylo padesát na padesát, že bych čekal, jak to tam dopadne. Samozřejmě počítám s tím, že to klapne a že se ta situace přes léto uklidní. Věřím, že opatření se udělají tak, aby se mohlo fungovat, jak tomu bylo předtím a sezonu tam normálně začnu. Až se to změní, tak to teprve budu řešit. V tuto chvíli ale nic jiného neřeším. Tím, že nám play-off uteklo o pár bodů a skončili jsme dřív, tak už se pár týdnů připravuju. Dělám alespoň nějakou svoji rutinu. Kdyby to tam ale nedej bože neklaplo, tak se nebude dát nic dělat. Život jde dál.

Jak se za uplynulou sezonou ohlížíte?

No, můžu ji nazvat mnoha způsoby. Na začátku to bylo velmi hořké…

Padli jste v úvodních devíti zápasech sezony.

Tam byl kámen úrazu. Začátek nám nevyšel. Strašně moc zápasů jsme ale prohráli o gól, což bylo frustrující. Teď si můžeme říct, že se tam lámal chleba. Trápilo nás, že jsme byli impotentní na góly. Strašně těžko jsme se dostávali do střelecké pohody. Než jsme se rozjeli, vlak nám ujel. A tím, že se hraje dvoubodovým systémem, tak je to následně dost znát. Potom jsme měli dobré šňůry, několikrát jsme vyhráli pět zápasů po sobě, poráželi jsme těžké soupeře, s čímž ty ostatní týmy hrající o play-off asi tolik nepočítaly. Doma jsme porazili CSKA Moskva, Omsk, Magnitogorsk… to byly body, které nám hodně pomohly, k tomu, abychom se play-off přiblížili.

Nakonec to ale bylo s neúspěšným koncem.

Rozhodující zápas proti Nižněkamsku nám vůbec nevyšel. Byli jsme na tripu, nicméně jsme měli hodně času zregenerovat, chytnou se času, který v Chabarovsku je. Soupeři tam ale spadlo všechno a nám to vůbec nesedlo. Postup jsme si mohli získat sami, z posledních tří zápasů jsme potřebovali získat pět bodů, ale bohužel jsme získali čtyři, což byla velká smůla. Myslím, že jsme si postup i zasloužili, ale na to se nehraje. Mrzí to, ze sezony si ale můžeme vzít ponaučení a věřím, že v příštím ročníku – pokud nějaký bude – tak by nám to mělo jenom pomoct.

Zápas s Nižněkamskem jste prohráli 0:8. Čím si takový výsledek v tak důležitém utkání vysvětlit?

Sami jsme koukali, co to má znamenat… Vím, že takové zápasy už jsme měli během přípravy, kdy jsme hráli v Hradci Králové. Co střela, to gól. Nejhorší ale je, když vás to pak potká v nejdůležitějším utkání sezony, kdy se vlastně hraje o to, jestli ta sezona bude, nebo nebude úspěšná. V našem případě to vůbec nedopadlo. Od začátku to bylo celé úplně špatně. S odstupem času člověk může říct: OK, stalo se… ale mě spíš mrzí ten začátek sezony. Když má člověk konstantně celou sezonu nějaké výsledky, je to lepší, než to pak honit na poslední chvíli. Jste pod tlakem, musí se vyhrávat. Když se nevyhraje, je prakticky konec. Tohle je na tom těžké. Kdybychom ten začátek chytli, hrálo by se nám o poznání lépe a sezona mohla vypadat trošku jinak.

Jak jste si užíval českou partu? Za Amur s vámi v minulém ročníku hráli i brankář Marek Langhamer, obránce Michal Jordán a útočníci Tomáš a Hynek Zohornovi.

Nebudu nalhávat, vždycky je to lepší. Zvlášť když se dlouze cestuje, máte si s kým popovídat. Kolikrát si připomenete, že jste vlastně Čech. Když je volno, tak se scházíme na večeře, na kávičku. Děláme si to hezké, snažíme si to zpříjemnit. Kolikrát je ta sezona dlouhá, můžete prohrát pár zápasů a nemáte náladu. Ale tím, že nás tam bylo tolik Čechů, tak to bylo lepší. Máme tam rodiny. Není to takové, že jste někdy na východě Ruska a hotovo. Je to takové, že si kousek Česka do toho Chabarovsku přivezete. Navíc je to určitě lepší i pro naše druhé polovičky – přítelkyně, manželky. My kolikrát letíme na trip na sedm, osm dní a ony mají možnost spolu něco podniknout. Z tohoto pohledu je to super a jsem za to rád.

Vy sám jste hrál celou sezonu v první obranné dvojici s Michalem Jordánem. Trenér neměl důvod vás rozdělovat?

Doufám, že to klapalo. Za sebe můžu říct, že díky Michalovi jsem se zase o kousek zlepšil. Protože Míša, tyjo, za mě je to velmi kvalitní obránce. V lize patří určitě k těm lepším, předvádí svoje kvality. Když jsem hrál proti němu, bylo to strašně těžké. Teď jsem hrál s ním a i ve svých pomalu třiceti letech můžu říct, že jsem se toho od něj spoustu naučil a byl to pro mě obrovský přínos. Doufám, že na to navážeme.

Právě Michal Jordán už si několikrát působení v Chabarovsku do médií pochvaloval. Můžete říct to samé?

Musím říct, že z města jsem byl mile překvapený. První věcí je, že tam snad 360 dní v roce svítí sluníčko, což přidá na celkové atmosféře. Cítíte se fajn, což je strašně důležité. Jsou města, kdy je celou dobu tma, šero, do ničeho se vám nechce. Tam to je naopak. Co se týká možností ve městě, jsou prakticky stejné jako v České republice. Dobré restaurace, otevřeli tam obrovské obchodní centrum, kde se i dá strávit čas s rodinou. Za mě opravdu fajn a příjemné město, s manželkou se nám tam moc líbilo a byli jsme tam spokojení. Určitě se tam budeme zase těšit.

Velký rozdíl oproti Číně, kde jste za tým Kunlun Red Star hrál rok předtím?

Předminulá sezona v Kunlunu a minulá v Chabarovsku, to se vůbec nedá srovnat. Kromě dvou zápasů, kdy jsme hráli v Pekingu, jsme byli víceméně celou dobu v Šanghaji. To je obrovské město. Strašně zajímavé bylo, že jsme tam hráli, ale nikdo pomalu nevěděl, že nějaký hokej existuje. Žádní diváci, byla tam komorní atmosféra, zápasy tam probíhaly jak na tréninku. To byla asi největší kaňka. Člověk se těšil na zápas, ale nebyly tam žádné emoce.

Jak to tam na vás působilo mimo hokej?

Je to v podstatě úplně nově vybudované město – krásné budovy, na procházky fajn. Ale po určité době… Nevím, mně stačí tam být měsíc, dva, ale když už všechno vidíte, zase bych se vrátil. Pak už mi to místo nemělo co dát. Pro mě to byl v uvozovkách jeden velký chaos. Pak jsme si na to zvykli, ale je tam všude provoz, lidi, nemůžete se pořádně hnout. Někdy jsme si z toho dělali až srandu. Člověk chce jet metrem, ale není si kam stoupnout, tak musí počkat na další linku. Ale i další zajímavosti… Přišlo mi, že ruští obyvatelé jsou nevychovaní, když jsem ale přišel do Číny, tak jsem docela změnil názor, když jsem viděl, jak se tam chovají… Tím pádem se ani nemůžeme divit, že tu teď máme koronavirus.

Tak to vnímáte?

Když jsme se šli v Šanghaji projít do centra, tak vidíte uličky, kdy si říkáte, že to snad ani není možné. Vidíte zvířata v klecích, nebo jak se tam ti lidé stravují. V některých chvílích to byl docela masakr. A když to vezmu takhle zpětně, tak se ani nedivím, že něco takového je.

Takže oproti našim zvyklostem úplně jiný svět?

Co si pamatuju, tak ti lidi na mě nepůsobili stylem, že by byli nějak ohleduplní vůči druhým. Neměli takové návyky, jako máme my v Evropě, případně lidé v Rusku. Třeba jen to, že když kašlete, tak si zakryjete pusu. V podstatě se tam ani nemůžete napít vody z kohoutku, máte strach, že byste něco mohl chytnout. Jsou to maličkosti, ale když víte, na co jsme normálně zvyklí, a pak přijdete tam, tak si opravdu říkáte, že to fakt ani není možné. Koukáte s otevřenou pusou a jen si říkáte: Ve finále zlaté Česko.

Po hokejové stránce bylo všechno v pořádku? Slovenský útočník Tomáš Marcinko pro web Bez frází v roce 2017 líčil nepředstavitelné věci.

Já jsem to jeho podívání četl taky. Že tam nebylo nic moc nachystané, že to byla taková hurá akce. Až pak zjistili, že potřebují hráče, hokejky, ledovou plochu. Co jsem tam ale před dvěma lety viděl já, řekl bych, že se to zlepšilo. Všechny věci, které tam měly být, tam byly. V tomhle nebyl žádný problém, z čehož jsem byl i trochu překvapený. Šel jsem tam totiž s tím, že jsem vůbec nevěděl, co mě tam čeká. Až na pár prkotin to bylo úplně v pohodě.

Šimonu Hrubcovi a Andreji Šustrovi, kteří do Kunlunu šli před minulou sezonou, jste tedy tohle angažmá nijak nerozmlouval?

Bavil jsem se Šimonem, volal mi v létě před sezonou. Ptal se mě na různé věci ohledně fungování klubu, ale i všeho ostatního. Neměl jsem ani potřebu mu říct: Hele, tam nechoď, to ani nemá cenu. Jediné, co jsem nevěděl, tak bylo, kde budou hrát. Předchozí sezony to totiž bylo tak, že půl roku se hrálo v Šanghaji, půl roku v Pekingu. My jsme měli dobré, že jsme přemluvili manažera a majitele, abychom hráli celou sezonu v Šanghaji. Bylo to lepší, že jsme se nemuseli stěhovat. Hlavně pro hráče, kteří tam měli rodiny, to bylo super. Co vím, tak minulou sezonu byli celou v Pekingu. Tam je problém, že klub je tam docela na okraji a cesta do města je pomalu hodinu autem. My jsme měli dobré, že jsme to měli čtyřicet minut na stadion, navíc jsme bydleli v okolí centra. Všichni, co tam hráli, říkali, že je lepší hrát v Šanghaji než v Pekingu. A to jsem říkal i Šimonovi – ohledně klubu všechno v pohodě, ale jenom prostě nevím, ve kterém z těch měst budou hrát. Pokud to bude Šanghaj, bude spokojený, pokud to bude Peking, tak nevím, protože jsem skoro vůbec nebyl a nemůžu to posoudit.

Vy už teď na tohle všechno můžete jen vzpomínat. Jak teď vlastně trávíte čas?

Většinu času samozřejmě trávíme doma, jako všichni ostatní. Snažíme se dodržovat pravidla. Máme malou dceru, a jelikož má hodně energie, někdy je to s ní těžké. Chodíme ven na procházka, případně zkoušíme kolem baráku kolečkové brusle. Prostě se hlavně nadýchat čerstvého vzduchu. Bydlíme v části, kde jsou jen rodinné domy, pak obrovská pole a les, takže máme možnost vypadnout a trochu si vyčistit hlavu, což je dobré.

Neustále vymýšlet zábavu pro dítě je docela výzva, co?

Je to taková challenge, no… (usmívá se)

Zvládáte to?

Je dobré, že teď začíná chodit do školky. Dali jsme ji tam, abychom si, v nadsázce řečeno, taky trochu odpočinuli. Pro děti je strašně těžké být celou dobu doma, můžete vymýšlet různé blbosti, ale po nějaké době vám dojdou nápady, možná i síla a chuť. Je to docela těžké. Ale myslím, že jsme to zvládli docela dobře. To nejhorší máme za sebou a myslím, že teď, jak začnou otevírat, to bude jenom lepší.