VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Historie Pernštejnského domu na Masarykově náměstí 1938 až 1959 - 3. díl

SERIÁL - Úvodem musím předeslat, že po zatčení byl otec v prosinci 1939 převezen do vyšetřovací vazby na velitelství Státní tajné policie (Geheime Staatspolizei – GESTAPO) v Petschkově paláci v Praze (leden 1940 - září 1940).

27.1.2008
SDÍLEJ:

Historické centrum Hranic. Ilustrační foto.Foto: DENÍK/Naďa Jandová

Léta v Protektorátu Čechy a Morava (1939 – 1945)

Odtud do věznice Alt Moabit v Berlíně (říjen 1940-únor 1941). V březnu 1941 následoval převoz do trestnice (Zuchthaus) Gollnow u Štětína a odtud poslední převoz do berlínské trestnice Plötzensee, vybavené gilotinou a šibenicemi. V listopadu 1941 se před lidovým soudem (Volksgericht) v berlínské Friedrichstrasse konalo zcela inscenované přelíčení se členy převážně vojenské odbojové organizace „Obrana národa“, kdy byla většina obžalovaných včetně otce odsouzena „pro vlastizradu a úklady proti říši“ k trestu smrti.

Následovalo převezení do „traktu mrtvých“ v Plötzensee (Königsdamm, Haus 3). Mamince byla v červnu 1942 mimořádně povolena poslední dvoudenní návštěva a 19. srpna 1942 v časných ranních hodinách byl otcův život přeťat gilotinou.

Je zcela jasné, že tato tragická událost hluboce zasáhla celou rodinu. Je však zároveň nutno říci, že otec nebyl tělesně mučen ani týrán jako vězňové v koncentračních táborech.

Od počátku věznění na něj byla uvalena samovazba a pobyt ve velmi chladných celách včetně devítiměsíčního čekání na popravu byly fyzicky i psychicky dost zdrcující.

Od správy věznic fasovali vězňové jen to nejnutnější spodní prádlo a jinak byli odkázáni se vším dalším na pomoc svých rodin. Německá okupační správa provedla na území protektorátu ihned umělou devalvaci silné české koruny vůči Říšské marce v poměru 1:10.

Vězňům v trestnicích Třetí Říše bylo povoleno měsíčně přijmout od svých rodin nejvýše 20 RM (200 protektorátních korun) a směli napsat jednou za 14 dnů domů dopis (pokud dostali povolení).

O 30 let později vyřešil stejným způsobem nadhodnocení rublu vůči měnám svých satelitů „bratrský“ Sovětský svaz.

Historie se občas opakuje. Typickou ukázkou „péče“ nacistických věznic je zásilka prádla otci z listopadu 1940 (včetně cen v protektorátních korunách), která musela vystačit na 5 měsíců:

  • 15 kusů spodního prádla 330 K
  • 1 vlněný župan 200 K
  • 1 polštář-podhlavník 50 K
  • 1 svetr 200 K
  • 3 páry vlněných ponožek 90 K
  • 1 mýdlo, zubní kartáček, vazelina 150 K

V trestnici Gollnow při ústí Odry u Štětína (nyní Polsko) byly vězeňské dopisy linkovány včetně čáry okraje vlevo. V záhlaví dopisu byl německý text:

„Je přísně zakázáno vězňům posílat nebo během návštěv předávat: peníze, papír, poštovní známky, tabák, cigarety, doutníky, jakékoliv potraviny a toaletní předměty“.

Z otcova dopisu ze dne 30.03.1941 z trestnice Gollnow cituji: „Sněží, od moře zde ostře fouká. Den co den o 4 aktech: 3 představují jídlo a ten čtvrtý nejmilejší – od 09.30 – 10.00 půlhodinka na čerstvém vzduchu. Okno mám na sever, sluníčko přeběhne odprava do leva, mne mrcha nezná. Když uléhám nohami k Vám, k pramenům Odry, myslím na rodný kout země i v této zásuvce světa“.

V zájmu naprosté objektivity je nutno říci, že otci byla za rok 1940 ředitelstvím Českých drah vyplácena plná a za 11 měsíců roku 1941 do vynesení rozsudku poloviční gáže v celkové výši 62 761 korun.

Z matčiných poznámek vyplývá, že jí tyto prostředky stačily při skromném hospodaření do konce roku 1942. O tom se vězňům komunistických „nápravných zařízení“ v padesátých letech nemohlo ani zdát.

V průběhu procesu byl otci přidělen obhájce, justiční rada Dr. Hercher, notář u Zemského soudu v Berlíně. Zachovaly se všechny jeho dopisy mamince, celkem 12, až do konce.

Maminka se s ním setkala v červnu 1942 v Berlíně a později mně řekla, že pro otce udělal v jeho nejtěžších chvílích (mohl odsouzence navštěvovat) rozhodně daleko více, než musel.

Tento pán navštívil otce naposled 18. srpna 1942 v předvečer exekuce a byl mu lidsky oporou.

Z jeho obšírného dopisu, psaného ráno 19. srpna 1942 po vykonání rozsudku mamince, cituji v originále, abych nezměnil význam slov tohoto jistě ušlechtilého člověka: „…Eines kann ich Ihnen versichern: Ihr Mann hat in seinen letzten Augenblicken an Sie, seinen Sohn und seinen Vater gedacht. Er ist als aufrechter Christ, Mann und Soldat in den Tod gegangen. Nachdem ich mit ihm das Weltliche besprochen hatte und er mir mitteilte, dass er testamentarisch bereits alles geregelt habe, haben wir uns die Hand gedrückt und dann kam der Mann zur Geltung, nachdem ich von ihm gegangen war, der ihm die Heiligen Sakramente spendete, nach denen er dringend verlangte. …. Das alles musste ich Ihnen schreiben, damit Sie wissen, dass Ihr Mann in diesen schweren Stunden nicht allein war …. “.

Překlad: „V jedné věci Vás mohu ujistit: Váš muž myslel v posledních okamžicích na Vás, svého syna a svého otce. Šel na smrt jako dobrý křesťan, člověk a voják. Když jsem s ním projednal věci světské a on mě sdělil, že z hlediska poslední vůle všechno zařídil, stiskli jsme si ruku, a poté, co jsem odešel, přišel kněz, který mu poskytl poslední svátosti, o které důrazně žádal… To všechno jsem Vám musel napsat, abyste věděla, že Váš manžel v těchto těžkých okamžicích nebyl sám…“

Vraťme se však do Hranic na konci protektorátních let, která jsme s maminkou a babičkou přežívali ve stejném domě, jenže náměstí se jmenovalo „Adolf Hitler Platz“.

Sem, do roku 1943 sahají první dětské vzpomínky. Od nejútlejšího věku jsem běhával uličkou Na Náspech do domu č.55 (dnes restaurace „Katowna“), který patřil mému kmotru panu Karlu Hynčicovi a mojí milované kmotře Anně. Kmotr (1866) zemřel náhle koncem roku 1941 a u kmotry jsem prožil hodně dětských šťastných dnů.

Kmotra (1886), rozená Štrejnová, pocházela z Hluboké nad Vltavou a její otec byl jedním ze zámeckých kočích u Schwarzenberků. Na dvorku vedle malé zahrádky nad hradbami vedla skromné hospodářství s kohoutem, kuřaty a několika slepicemi, v kotcích byl vždy nějaký králík, což bylo v té době při maminčině rozpočtu 500 K na měsíc náramné přilepšení.

Jenom mně bylo divné, že moje babička oslovuje kmotru vždy „Ančko“, což se mi zdálo divné, ba nepatřičné, a kmotra babičce oniká. Ale babi byla o 12 let starší, tak to tak asi mělo ve světě dospělých být.

Až mnohem později jsem se dozvěděl, že kmotra byla v Krakově chůvou maminky a strýce Toníka (1909). U kmotry jsem prožíval také slastné chvíle rehabilitací po svých četných dětských nemocech.

Dne 18. února 1943 mne pan primář Slováček zbavil zaníceného slepého střeva, když mne těsně předtím pan Maršálek uspal hadříkem nasyceným narkotikem.

Já jsem pak dlouho věřil, že všichni lidé starší 5 let jsou automaticky appendixu zbaveni. Tento zákrok a týdenní pobyt v hranické nemocnici přišel babičku na 4 250 K, tehdy značnou sumu.

Dne 28. října 1944 jsem onemocněl podruhé „spálou“ a do 30. listopadu, kdy nemoc ustoupila, byl u mne pan doktor Rosík sedmnáctkrát. Byl to výborný diagnostik a vždy říkal „tak mně ukažte toho bolibřucha“.

Tentokrát hovořil velmi vážně a tvrdil, že jde o jakési „svinstvo“ zavlečené válkou. Po nemoci jsem asi 3 týdny špatně našlapoval, ale pak se to spravilo.

Dne 5. září 1944 jsem začal chodit do 1. třídy obecné školy, což začalo mší svatou pro školní děti ve čtvrt na osm. Pamatuji se dobře, že do konce března 1945 se u nás vystřídalo nejméně 5 učitelů, kteří byli nakomandováni na zákopnické a vůbec pomocné práce při poslední obraně „Tisícileté říše“ před blížící se frontou.

V zimě 1945 jsem chodil nějakou dobu do školy na dnešní ulici 1. máje a alespoň jednou týdně při leteckém poplachu na nás starší žáci naházeli kabáty a aktovky a my jsme pelášili rovnou domů. Nebe už tehdy patřilo výlučně Spojencům.

Moje vysvědčení z první třídy zní: „Sehr gut – velmi gut“. Od konce března se nevyučovalo a konec dubna byl hodně deštivý, a tak jsme se s babičkou dívali na dlouhé kolony koňmi tažené vojenské techniky Wehrmachtu a zcela zplihlé vojsko a babička to komentovala slovy: „Uvěřili všichni tomu tapecírovi, zničili půl světa a teď došlo na ně.“

Němečtí ženisté ještě stačili vyhodit krásný most přes Bečvu, to už jsme tábořili dvě noci ve sklepě a v úterý 8. května ráno byla na náměstí Rudá armáda.

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z HRANICKA

Moje HranickoSportKulturaPodnikáníČerná kronika

Vladimír Talášek

27.1.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Videosouhrn Deníku – středa 17. ledna 2018

Vylekaný chmaták a rosomáci pobláznění sněhem: prohlédněte si videa dne

Ilustrační foto

Divoký čtvrtek! Pozor na chumelenici, vítr, náledí a závěje

Řidička srazila v Hranicích chodce na přechodu

V olomoucké faultní nemocnici skončil 29letý muž, kterého na přechodu v Hranicích srazilo mitsubishi.

AKTUALIZOVÁNO

Na dálnici našli ráno mrtvého člověka

Tragickou událost vyšetřují od středečního rána policisté na hlavním tahu mezi Ostravou a Olomoucí

Hranicko zasypal sníh, auta klouzala a bourala

Varování meteorologů se naplnilo, během úterního dopoledne dorazilo na Hranicko sněžení doprovázené větrem. 

První sníh, kalamita a s obnaženou hrudí na Sněžku: prohlédněte si videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku v úterý 16. ledna 2018.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>