Intermezzo 1945 – 1948

U kmotry Na Náspech 55 se ubytoval dobrosrdečný čtyřicátník, elektroinženýr z Leningradu, nadporučík Andrej Kostěnič se sluhou Aljošou, a k mamince zase chodili důstojníci kolem kapitána Ostrovského se sluhou Abrašou poslouchat klavírní skladby v jejím provedení.

Abraša byl praktický muž a tvrdil babičce, že je „u Vas ogromnoje bogatstvo“, což babi odbývala slovy „človíčku, to jste ještě nic neviděl“.

Později k mé nemalé radosti přijel ještě major Šadrin s paní a dcerkou Leročkou v mém věku, takže vedle Mirka Dittela a Jarka Langera jsem měl i novou kamarádku.

Mirkův tatínek bydlel v domku vedle kmotry a ještě za války vyplácel lískovkou v šatlavě zlodějíčky. Navíc se vrátili oba otcovi bratři – strýc Jarin (1898) odsouzený roku 1940 v Breslau ke 20 letům káznice a vězněný v Kasselu a na Mírově, nyní generál v Brně.

Strýc Oldra (1909) odešel v roce 1939 přes Jugoslávii a Francii do Anglie, kde prodělal výsadkářský výcvik, prošel s jednotkou generála Klapálka kus Afriky a přes Suez do Sýrie, v roce 1943 jistil summit v Teheránu, přešel do SSSR, odkud byl shozen na pomoc povstání na Slovensku, byl zajat a pak osvobozen v zajateckém táboře Gera v Sasku.

Nyní velel parašutistům v Hamru na Jezeře u České Lípy v hodnosti podplukovníka. A tak se lidé opět scházeli a vzpomínali, především na ty, kteří se z války, vězení a lágrů hnědé říše nevrátili.

A hlavně: zase se nebáli mluvit. Pan inženýr „staršij lejtěnant“ Kostěnič mne často vozil jeepem do vojenské Akademie.

Tam jsem zpravidla dostal řízek s bramborovým salátem a k tomu malou plzeň, což mne cestou zpět pravidelně uspalo. Přišlo se na to brzy, i když jsem nic neřekl.

Na jemné výčitky babičky se „ďáďa Andrjuša“ usmál, pohladil mne a řekl odzbrojujícím způsobem „moloděc“. Někdy z června 1945 mám fotku (poněkud rozostřenou), kde na jednom koleně sedím Andrejovi já a na druhém tehdy dvouletý cvalík Tonda Honysz.

Inženýr Kostěnič pocházel ze zničeného Leningradu, jeho dceruška za blokády zahynula. Koncem srpna 1945 se s námi rozloučil.

Mezitím se do bytu vedle nás nastěhoval z Valašského Meziříčí strýc Tonda s rodinou a otevřel si advokátní praxi s kanceláří ve svém bytě.

Já si ještě pamatuji, že jsme se ve druhé třídě učili Masarykovu oblíbenou „Ach synku, synku …“ a vůbec by mne nenapadlo, že až za čtyři roky půjde do 1. třídy bratranec Tonda, nebude už ta písnička pro české děti dost dobrá a hlavně internacionální. V polovině roku 1946 se konaly první poválečné a na dlouhou dobu současně poslední svobodné volby.

Strany měly pořadová čísla 1 až 4 a všechny plakátovací a další plochy byly popsány nejrůznějšími hesly. Pamatuji si na jedno z mnohých: „Nežli volit číslo 4, raděj spáchat harakiri“.

Dnes věřím, že to číslo měli komunisté. Nicméně volby roku 1946 vyhráli právě komunisté, kteří zvítězili v Praze a ve velkých městech v Čechách a na Moravě.

Na Slovensku nezvítězili. Dnes si myslím, že po letech nacistického teroru mohli voliči stěží pochopit, že je brzy čeká totalita podle „sovětského vzoru“, ovšem praktikovaná vlastními lidmi.

Navíc, buďme spravedliví, mnoho komunistů položilo za tuto zemi ve vnitřním odboji proti nacistické mašinerii své životy, čest jejich památce.

Jako malého žáčka mne v té době velmi udivilo, proč tak mocná a rozlehlá země, jakou je Sovětský svaz, tolik stojí o kousek naší Podkarpandy. Major Šadrin podstoupil koncem roku 1946 v Praze operaci – vynětí střepin granátu ze zad - a dobře to dopadlo.

Maminka mně mnohem později vyprávěla, že jí paní Šadrinová před odjezdem sdělila, že prý se u nás chystá podobný politický systém, jaký vládne bohužel už dlouho u nich.

Její rodiče tráví nedobrovolně už 18 let v Archangelsku, kam byli z Moskvy vypovězeni na počátku Stalinovy hrůzovlády. Bylo to od ní více než statečné. Ale moc jsem se zapovídal, přejděme k číslům.

Z matčiných zápisků za rok 1945 vyplývá, že od Ministerstva národní obrany obdržela finanční náhradu za léta otcova věznění a za další léta, kdy nás s maminkou vydržovala babička, tedy za údobí 1. 1. 1940 - 1. 6. 1945, v celkové výši 101 975 Kč.

Mamince byla také MNO vyplácena penze po otci ve výši kolem 4 800 Kč měsíčně.

Některé ceny z roku 1947:

 

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z HRANICKA

Moje HranickoSportKulturaPodnikáníČerná kronika

 

Vladimír Talášek