Ty, které vymezily Brdečkův čas, jsou rozptýleny v rozmezí 65 let. Přečteme-li následující větu, pro někoho nemusí znamenat nic než pár čísel a slov, jiný pohroužen do vzpomínek nad ní prosní hodiny a jakákoli další slova se mohou stát zbytečná.

Jiří Brdečka se narodil 24. 12. 1917 v Hranicích a zemřel 2. 6. 1982 v Praze. Skrýt jeden lidský život do lakonického konstatování je ošidné, kvalitativní vypovídací hodnotu nemá ani konstatování, že Jiří Brdečka je širší veřejnosti znám hlavně jako filmový pracovník a autor řady scénářů.

Pod pláštěm filmového scénáristy se tak objevuje osobnost spisovatele, jejíž umělecký záběr je obohacen o činnost publicistickou, neboť bychom neměli zapomínat ani na Brdečkovu tvorbu filmově kritickou.

Celkový účet jeho umělecké činnosti lze shrnout do konstatování, že Jiří Brdečka vydal tři knižní tituly, napsal dvacet scénářů, natočil třiatřicet animovaných filmů a na mnoha dalších se autorsky podílel, psal články o filmu a filmařině…

Werich: Byl to vtipný společník

Zadíváme-li se na fotografii Jiřího Brdečky, neujde nám jeden charakteristický detail. Tou zvláštností je ironický, až šibalský pohled moudrého a laskavého člověka, podobný detail nalezneme i v jeho tvorbě, kde se moudrost a laskavost pojí s ironickým humorem a nadhledem.

„Otec nebyl žádný hrdina protikomunistického odboje. Nebyl ale také nikdy v žádné politické straně, protože měl vůbec zásadní nedůvěru k ideálům. Nečetl filozofy, zato hodně poezie.

Nevěřil v posmrtný život, ale vzrušovalo ho všechno tajuplné a iracionální. Nikdy neměl doma Pravidla českého pravopisu, ale nechyboval v něm. Byl systematický a spolehlivý, výhradně však v případech, kdy se zabýval něčím, co ho bavilo.

Jelikož si toho byl vědom, nic jiného ze zásady nedělal, a to důsledně. Potřeba spasit svět se mu příčila; byl to miniaturista a glosátor. A také zvláštní člověk: vynikající a vtipný společník, dobrý posluchač, a přitom naprosto uzavřený“.

Z této charakteristiky zaznívá tón „obyčejnosti“, který podobně jako u většiny lidí, znemožňuje jakkoli determinovat jeho osobnost. Vyplývá z ní především jedno: Jiří Brdečka byl člověk a nic lidského mu nebylo cizí.

Jak se stalo, že Hranice mají mezi svými významný rodáky i Jiřího Brdečku?

Brdečkovi se do Hranic přistěhovali v roce 1911. Otakar a Bohumila Brdečkovi byli původně učitelé a Otakar Brdečka vyučoval v Hranicích na měšťanské škole zeměpis, dějepis a občanskou nauku.

Chtěla-li se v dobách Rakousko-Uherské monarchie učitelka udržet v zaměstnání, musela zůstat svobodná, takže Bohumila Brdečková musela po svém sňatku automaticky pedagogické činnosti zanechat.

Ovšem nenudila se, neboť se ještě roku 1911 mladým manželům narodilo první dítě, dcera Milena.

Narodil se díky otcovu zranění

Ač je to pozoruhodné, vděčí Jiří Brdečka za své narození především otcovu „válečnému“ zranění.

Po vypuknutí války, kterou historikové označili „první světová“, si Otakar Brdečka poranil nohu a toto zranění si podle potřeby uměle udržoval.

Nebyl odveden, a tak tříčlenná rodina dostala v předposledním válečném roce neobvyklý vánoční dárek. Byl to kluk a jmenoval se Jiří. Až do počátku dvacátých let Brdečkovi bydleli ve Farní ulici, ovšem početnější rodině již tento byt nevyhovoval, a proto se přestěhovali.

Bylo to začátkem dvacátých let, když se v ulici V Parku uvolnil byt po učiteli vojenské akademie Ludvíku Svobodovi. Jestliže jméno Svoboda někomu něco říká, pak má pravdu.

Byl to budoucí generál a ještě více budoucí prezident. Svět je malý, a aby nebylo dost náhod, bydleli Brdečkovi v domě s Vlodkovými, jejichž syn Ladislav Vlodek byl pozdější akademický malíř.

Asi nejčernější Brdečkova dětská vzpomínka patří 4. květnu 1929, tehdy celou rodinu zaskočila otcova smrt, bylo mu 49 let. Finančních prostředků nebylo nazbyt a děti měly jít v otcových šlépějích.

Sourozenci Brdečkovi měli jít podobnou profesní cestou. Milena se po gymnáziu nechala zapsat na učitelský ústav, Jiří měl studovat v Praze kreslení a zeměpis pro dráhu středoškolského profesora.

Praha ovlivnila Brdečkův profesionální život mnohem více než Hranice; Hranice usínaly, v Praze se žilo. Na tomto místě je vhodné malé zastavení spojené s otázkou, jakou úlohu v jeho životě Hranice sehrály?

Odpověď není jednoduchá, záleží na tom, z jakého úhlu pohledu ji začneme odkrývat. V praktickém smyslu z hlediska inspirace asi nepatrnou. Přistoupíme-li však k této otázce z psychologického hlediska, pak můžeme Hranicím přisoudit jistou dávku vlivu.

Hranice jsou rodištěm a místem jeho dospívání, jak se říká her a malin nezralých, tedy chvil, které u většiny patří k těm šťastnějším v životě, na něž se určitě nezapomíná.

Velký podíl vlivu bych viděl v atmosféře malého města, ve kterém se ještě ve dvacátých letech konzervoval rakousko-uherský duch, z něhož Brdečka žil a niterně čerpal celý svůj život. Brdečka patřil k lidem, kteří žijí atmosférou určité epochy, většinou to není epocha, ve které právě žijí, proto se také svému okolí jeví jako lidé, kteří se narodili v nesprávné době.

Tito lidé se stávají ztělesněním ducha dané epochy, kterou sami nemuseli ani prožít, ovšem její atmosféra v nich nevysvětlitelně zakotvila a oni ji pak vyzařují. „Jan Werich vyslovil myšlenku, že každá doba má róbu a ta róba vlečku. Můj otec byl občanem Rakousko-Uherské monarchie pouhých pár měsíců, ale po celý život na něm atmosféra této epochy držela jako prvotřídní lakýrnická práce.“

Poznámka autora:V tomto textu jsoucitovány postřehy Brdečkovy dcery Terezy, tak jak je zachytila v úvodní kapitole knihy Pod tou starou lucernou (1992), která je nedokončeným vzpomínáním jejího otce na vlastní profesní a soukromý život.

PŘEČTĚTE SI DALŠÍ ZPRÁVY Z HRANICKA

Moje HranickoSportKulturaPodnikáníČerná kronika

 

Daniel Jakubíček