Autorka pocházející z Přerova vydala svou básnickou prvotinu, a jak sama říká: „Nohy mám v Přerově, srdce v Praze a hlavu v severočeském Liberci.“

Nyní se plně věnuje moderování ve veřejnoprávním rozhlase.

ROZHOVOR

Před nedávnem jste vydala knihu, můžete čtenářům říct, o čem je a co v ní najdou?

O životě, o jeho prožívání, poznání, zrání, o lásce k lidem, místům, hodnotám i věcem, které máme rádi , co k nám patří a je nám s nimi, třeba už jen ve vzpomínkách, dobře.

Jak dlouho jste knihu připravovala?

„Připravovala“ asi dva měsíce. To znamená vybírala ze svých celoživotních šuplíků, vytiskla, rozstříhala a pak seděla na koberci a rozdávala na sedm hromádek, protože jsem dostala nápad rozdělit sbírku na sedm tématických částí, se sedmi tématickými „moudry“.

Komu jste knihu věnovala a proč?

Název zní: Všem láskám mým i vašim. Takže, co dodávat?

Co vás vedlo v dnešní uspěchané době vydat poezii?

Myslíte si, že lidé ještě dnes mají čas snít? Odvahu vydat v dnešní době poezii měli mí pražští kamarádi. Potřebu ji číst a psát mám já osobně už od dětství, průběžně si tím vlastně „kompenzuji“ hektičnost a materiální povrchnost naší civilizace.

Myslím si, že tuhle potřebu kompenzace účelnosti s krásnem má většina z nás. Mnozí se ale za ni stydí, vždyť oficiálně „vedou“ úspěšní manažeři bez skrupulí s ostrými lokty.

Zaměřila jste se na poezii, je vám bližší než próza? Co vás inspiruje v tvorbě básní?

Celý život píšu jako novinář takřka všechny žánry. Inklinuji k „přemýšlivé“ publicistice, takže vedly fejetony. Od těch je krůček k povídkám, pár jich vyšlo v periodikách.

Mám rozepsané tři knihy – ty ovšem chtějí více času na „dodělávky“. Takže jsem si vždy plánovala:…až děti odrostou, až bude v důchodu více času.

Chystáte pro čtenáře ještě něco dalšího?

Přiznávám, že sobecky píšu, protože „musím“. Je to jako se zpíváním, pokud ho máte rád. Prostě je to nějaká vloha, potřeba, jakási autopsychoterapie, kterou se vyrovnávám s životními otazníky.

A pak o tom s blízkými lidmi diskutuji. A pak poslouchám: „Už to konečně dopiš a vydej!“ Jenže ono „to“ dneska s vydáním není jednoduché – ideální je, když vám příjem z prodeje vyrovná náklady na tiskárnu. Nashánění sponzora nemám povahu, prodávat se neumím.

To až mnohatisícové náklady populárních jmen (třeba Viewegh, který čekal také deset let, než „prorazil“) jsou jaksi „ziskové“. Jednoduše řečeno – píšete v nejlepším případě zadarmo.

Tak až třeba v tom důchodu, až se zase nějací kamarádi naštvou a „něco“ si ode mne vyzvednou a „nějak“ to vydají…

Jaký máte vztah k Přerovu? Vracíte se domů ráda?

Narodila jsem se tu, naučila se číst a psát, dostala první dětskou pusu i ty další „dospělácké“. Žila jsem s hudbou. Jako malá jsem nosila tátovi klarinet, když hrával v tanečních – ad KRAB.

Sama jsem pak tančila při Synkopě a bez dechu poslouchala Pavla Nováka a texty Jardy Wykrenta, který mne na otcův příkaz musel hlídat na plesech mladých.

Jedna z částí sbírky se jmenuje Vzpomínky a návraty. Její motto zní: návraty domů jsou krásné a bolí a vy pořád přemýšlíte, jak dlouho už a taky proč patříte někam úplně jinam.

Vystudovala jsem Fakultu žurnalistiky Karlovy univerzity v Praze. Potkala tam otce svého prvorozeného, porodila prvního syna, jezdila s prvním kočárkem, mluvila do prvního mikrofonu ve Vinohradském rozhlase.

Po dvaceti přerovských letech přišlo deset pražských a pak mne doba zahnala na sever. Ale to už patří k jinému žánru, tehdy jsem zrovna poezii nepsala. To jsem skončila na personálním jednoho podniku, který měl na bráně nápis „Náš uran slouží míru!“

Ale člověk se vykouše z lecčeho a tak jsem nakonec dojela až do Liberce. Mám přece ty houževnaté moravské a hamalovské! kořeny. Jezdím sem každoročně na týdenní „turné“. Dříve se syny, teď už sama, obcházím známé, potěším se s tátou. A mezi tím, když se podaří, alespoň na víkendový skok.

Ve vaší knize jsem se dočetl, že máte nohy v Přerově, srdce v Praze a hlavu v Liberci, to musí být trošku těžké se každé ráno posbírat a dát dohromady?

Vypadá to schizofrenicky, ale o tom je jednota člověka. Všechna místa a lidé se vám zapíšou pod kůži. Někdo víc, někdo míň, po někom vám zůstanou modřiny a šrámy, po jiných píseň v duši a básně, které jednou musí ven.

I ty o Moravě, řece Bečvě, prvních i druhých láskách, prostě o lidech, stromech, kamenech, vodě i oblacích, co pamatují vaše sny.

Vladimíra Hamalová

MÁJOVÝ VEČER

Až zapálíš svíce kaštanů a zastydí se do růžova magnólie
až slunce pampelišek bude v chmýří spát
až pochopíš, čím jaro žije co vezme ti a co smí dát…

Až ucítíš tu vůni šeříků a neobejmeš pouze ze zvyku
až kůži provoní vzlyk dávné touhy
až pochopíš, že život vůbec není dlouhý pak půjdem, Lásko, s láskou spát…
ámen…