O projektech slavné romské skupiny a propojení dvou žánrově odlišných světů jsme mluvili s violoncellistkou Silvií Šarköziovou a hráčem na violu Jozefem Farkašem.

ROZHOVOR

Na koncertě v Městském domě se střetly dva odlišné světy – klasika a temperamentní cikánská hudba. Je vaše spolupráce s Moravskou filharmonií v něčem výjimečná? A jak se liší od spolupráce s jinými soubory?

J. F.: Moravská filharmonie je pátým orchestrem, se kterým spolupracujeme, a řekl bych, že také jedním z nejkvalitnějších. Je cítit úžasnou hudební souhru a i to, že muzikanti tohoto tělesa mají rádi muziku, jakou děláme my.

Máme teď za sebou společnou šňůru - první koncert byl v Šumperku, druhý v Olomouci, potom následoval Prostějov a Přerov. A musím říci, že se jedná vždy o nádherný umělecký zážitek.

S Moravskou filharmonií v Olomouci pod taktovkou dirigenta Aleše Podařila vystupujete jen krátce, divák má ale přesto pocit, že vaše spolupráce trvá roky…

S. Š.: V takovém společném projektu je asi nejtěžší právě souhra orchestrů. Protože se zase tak často nestává, aby jeden soubor doprovázel druhý. Mluvím sama za sebe – skladba, kterou jsem hrála já, dává tím, jak je pomalá, hráči velkou volnost. Musím říci, že nejsvobodněji se mi hrálo právě s těmito violoncellisty.

Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla, a nebyla jsem ničím limitovaná. Musela jsem po koncertě jít za muzikanty a říct jim to.

Kdo je vlastně vůdčím elementem hudebního tělesa - Moravská filharmonie, nebo vy?

S. Š.: Hrajeme sólový part. Takžemyje vedeme, ale často je velmi těžké, aby se do nás „zapasovali“. Většinou se setkáváme s tím, že nám ostatní orchestry nadávají, protože hrajeme velmi rychle (smích).

Jak moc na podiu improvizujete?

S. Š.: V rámci našich partů nějaká improvizace určitě existuje, ale v podstatě jsme na všem dohodnutí. Není to tak, že bychom si mohli dovolit překvapit symfonický orchestr a třeba nastoupit jinak. Na zkoušce se musí dohodnout určitá schémata a v rámci toho si pak jednotlivci mohou dovolit i občasnou improvizaci.

J. F: Asi nejlepší je v tom manžel Silvie – hráč na cimbál Ernest Šarközi. Ten vždy připraví něco nového.Ačasto překvapí i nás samotné. A pak má samozřejmě volný prostor také houslista nebo klarinetista.

Kdo je duší vašeho orchestru?

J. F.: Jednoznačně manžel Silvie - cimbalista Ernest Šarközi. On je nejen duší orchestru, ale je to zároveň hrozný pracant. Každá zkouška je připravena do detailu a stále nás žene do práce.

Cigánski diabli jsou proslulí i svým vystupováním s hvězdami showbyznysu - například Lucií Bílou. S kým se vám hrálo nejlépe?

S. Š: Jedním z našich nejlepších vystoupení na společném pódiu byl asi koncert se světoznámou kapelou Gipsy kings zhruba před rokem - to byl pro mě osobně největší zážitek.

I přesto, že jsou světově uznávanou kapelou, jsou strašně milí. V noci nám dokonce zavolali na hotel a vytáhli kytary, abychom si s nimi zahráli. To nás hodně překvapilo a potěšilo.

J. F: Měli jsme s nimi dva společné koncerty - jednu část jsme odehráli mya druhou jsme doprovázeli my je a odehráli s nimi jejich dva největší hity. Byli opravdu skvělí - neměli žádné hvězdné manýry, byli kamarádští a skvělí.

A už jste někdy narazili na hvězdné manýry celebrit?

S. Š.: Asi máme štěstí, protože většinou, když vystupujeme, máme štěstí na hvězdy, které žádné manýry nemají. Hráli jsme třeba s Lucií Bílou – se kterou máme velmi přátelský vztah, to samé i s Pavlem Haberou nebo Danielem Hůlkou.

Loni v létě jste se měli objevit ve Vizovicích na Trnkobraní. Kvůli průtrži mračen byl ale nakonec koncert zrušen a podium i s technikou bylo podmáčené vodou. To už se možná oklikou dostáváme k další otázce – jaký byl váš nejhorší koncertní zážitek?

S. Š.: Toto vystoupení k nim určitě patřilo. Přívaly deště nám rozmáčely nástroje a celé podium bylo zaplavené. Voda se dostala i do kontrabasu. Měli jsme už připravené nástroje s tím, že se půjdeme jen převléct. Nechali jsme ale nástroje na podiu, a když jsme se vrátili, bylo všechno popadané a stan rozbořený.

Na společný koncert s Lucií Bílou a zlínskou filharmonií B. Martinů jsme se přitom hodně těšili.

J. F: Určitě to byl jeden z našich nejhorších koncertů, protože se ani neuskutečnil. Měli jsme tam tenkrát škodu asi za sto tisíc korun. Nejvíce to odnesl cimbál a kontrabas.

Jaké projekty chystáte do budoucna?

S. Š.: Teď připravujeme nový projekt na Slovensku - a to vystoupení velkého cikánského orchestru, kde budou hrát cikánští muzikanti stejného založení, jako jsme my. Nato se tedy velmi těšíme a už brzy začneme společně zkoušet.

J. F.: Bude to opravu velký orchestr, který bude mít více než třicet členů. Naším dalším projektem je pak spolupráce s rakouským klavírním virtuosem Paulem Guldou a vídeňským filharmonickým kvartetem. To je trochu jiný hudební žánr, protože budemehrát Haydna.

Ale Paul Gulda zjistil, že Haydn ve své tvorbě hodně vycházel z cikánské hudby. Bude to tedy zahrané na cikánský způsob - tak, jak tomycítíme. S tímto projektem budeme mít sérii pěti koncertů v Německu.

Hráli jste už v různých zemích ve světě… Kde se vám hrálo nejlépe?

J. F.: Asi nejlépe senám hrálo v Austrálii a Španělsku.

S. Š.: A určitě i v Německu.

J. F.: No a pak také na Moravě je to skvělé. Koncerty provázela fantastická atmosféra – a to jak v Olomouci, tak tady v Přerově.

S. Š.: Je to možná tím, že náš folklór má k tomu moravskému hodně blízko a lidem se tato hudba líbí.

Líbí se vám prostředí Městského domu v Přerově?

S. Š.: Ještě nikdy jsme tu nehráli, ale musíme ocenit kulturní prostředí a krásný sál. To potom dotváří celkovou atmosféru. Ono je skutečně něco jiného hrát v nádherném prostředí, jako je tady v Přerově, než ve sportovní hale, kde je sice hodně lidí - ale je to o něčem úplně jiném.

Všichni jste absolventi hudebních konzervatoří. Jaká byla cesta ke vzniku kapely Cigánski diabli?

S. Š.: Vlastně se nám tak splnil sen – propojení klasiky a cikánské hudby. Ta lidová se ale vážné přidala až o něco později.

Máte ještě nějaký nesplněný sen, nebo třeba někoho, s kým byste si chtěli zahrát?

S. Š.: Musím říct, že se nám naše sny postupně plní, ale nechceme o tom mluvit. Abychom to nezakřikli - jsme totiž trochu pověrčiví. Naším velkým snem bylo zahrát si s Lucianem Pavarottim - ale to se nám už bohužel nesplní.

Jste jediná žena v kapele, jak se vám v ní hraje?

S. Š.: Jsem obklopena samými gentlemany, takže se cítím dobře.

J. F.: My jsme vlastně taková velká hudební rodina - máme fantastický kolektiv a všechny nás spojuje hudba. Takže hudba je pro nás prací i odpočinkem.

S. Š.: Jsme tak sehraní, že i když jsme spolu celý rok, trávíme společně i na dovolenou.

Slavíte velký komerční úspěch a vaše CD Cikánski diabli už obdrželo Platinovou desku. Takže doufáme, že si pár písní z tohoto alba poslechneme i letos na Trnkobraní…

J. F.: Tam už nejedeme, tam pršelo (smích).

S. Š.: Určitě tam rádi pojedeme, alemámenovou zkušenost. Kdybychom jeli příště, určitě si už nástroje nenecháme na podiu.

Petra Poláková-Uvírová a Dagmar Rozkošná